Nové číslo Tvaru

1/2017

Milí čtenáři Tvaru,

je tu nový rok! Neopeřený, neochlupený, zatím neumouněný. Nahý, čirý, čistý… Mám tyhle časové zlomy rád. Cítím až mytickou potřebu zániku a zrodu, jež si časovou symbolizací zpřítomňujeme. Jistě, není to žádná mechanika, svět se nestane lepším přidáním další číslice – a přece mě vždycky v prvních dnech nového roku přepadne jakási bláhová naděje, že by tento rok mohl být o kapku laskavější, živější a inspirativnější. Prostě lepší než ten starý. Ano, jsem naivní básník, a tak věřím. Dávnému církevnímu otci bych klidně podepsal jeho troufalé credo quia absurdum. Ohlížíme-li se nazpět za uplynulým rokem, pak ten pohled moc nadějí do budoucna neskýtá. Je asi zbytečné vyjmenovávat všechny hrůzy, trumpoty a exity, které svět postihly; nejsme-li slepí a hluší, dobře o nich víme. A pro vlastní bezpečí bychom je neměli ignorovat. Ani lakovat na světlejší barvy. Současně se přiznám, že mi začíná být poněkud odporný ten apokalyptický tón, který se začasté šíří i jinak progresivními weby a tiskovinami. Všude, kam jen oko pohlédne, dočte se nejrůznější exprese pusté a prázdné rezignace. Deprese k vánočnímu stromku, deprese na novoroční tabuli, deprese zrána a deprese před usnutím. Z takového postoje se vposledku rodí jen cynismus, a cynismus spolu s Holanem upřímně nenávidím: pochechtává se totiž na sutinách světa, pochutnává si na jeho mršinách, páchne mu hnusně z duše. Ne, ať si je naděje třeba bláhovější, ať si je nakonec bolavější, přece je mi její donkichotství milejší. Naděje není opium. Naděje vede člověka k činu, probouzí jej. To naděje je revoluční, pokud není laciná, je-li tvrdá, opravdová, odpracovaná. Takovou nesnadnou naději vyjadřuje i Irena Dousková v rozhovoru našeho prvního letošního čísla.

S novým rokem nás čeká i všelicos nového v Tvaru. Mám velkou radost, že na zadní straně můžeme přivítat seriál Petra Pitharta „Sto let nanečisto“, který pojedná vznik a vývoj Československa. Málokoho si v této zemi tolik vážím jako tohoto muže. Ale radost mi dělají i naši dva noví sloupkaři: Alena Wagnerová a Matěj Stropnický, kteří se budou ob číslo střídat. A těší mě i nová divadelní rubrika, kterou připravujeme od února a v níž budou alternovat Alena Zemančíková a Ondřej Macl. A to ještě nejsou všechny novoty a kouzla, jež chystáme. Jen je chceme odtajnit postupně.

Přeji vám nadějný rok 2017

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
 
Václav Maxmilián
 

– Povídala jsem mu o naší voliéře. On mi povídal o růžích a potom o včelách. Připomínal mi Gastona, ale jen trošku.

 

Próza

 
 
 

Je po všem. Kostky jsou vrženy, body sečteny. Slameři se na vlně odplavujícího adrenalinu seřazují na jevišti a Nejhodnější Michal hlásí, jak se věci mají.

 

Reportáž

 
 
 
Sylva Fischerová
 

Evropský orloj je ale zadřený, / i když liščí mládě u jezera / nám další večer žralo z ruky

 

Poezie

 
 
„Jenže my jimi nejsme!“
 
Karima BennouneTady vaše fatwa neplatí
 

Při četbě knihy profesorky Bennouneové jsem se opakovaně styděl. Především za Západ, za naši pravici i levici.

 

Reflektuje Adam Borzič

 
 
 

Judaismus nikdy nepropadl pokušení plést si realitu s iluzemi, což je patrné už v bibli, a talmudské spory ‚ke slávě Nebes‘ o jakýkoliv detail učení svědčí o úctě k pravdě. Jde-li opravdu o život, nelze před skutečností zavírat oči.

 

Esejistika, Úvaha

 
 
 

schody běžící do nekonečna, jak rozhovory o politice /
a zrovna když si někdo všimne, že se totalita a demokracie / odlišují pouze číselnou soustavou

 

Poezie

 
 
Jako by ožívaly stíny
 
Rozhovor s Irenou Douskovou
 

To, co teď píšu, není nic ze současnosti, znovu se vracím – asi už trochu obsesivně – do 80. let. Pořád mám totiž pocit, že je to zapotřebí.

 

Ptá se Svatava Antošová