Milí čtenáři Tvaru,

v devátém čísle se opět vydáváme na objevitelské výpravy do světa, tentokrát do Švýcarska a Latinské Ameriky. Rozhovor čísla připravil Jakub Ehrenberger, který pro Tvar zpovídal významného švýcarského prozaika a dramatika Lukase Bärfusse. Bärfussova tvorba, známá z některých překladů i u nás, se ujímá společensky opomíjených, okrajových či vysloveně kontroverzních témat: rwandská genocida, sexualita zdravotně postižených, asistovaná sebevražda a také imigrační krize či hrozba islamismu a terorismu: „Ve společnosti, v níž žiji já, existují uprchlíci. A ti jsou stejně tak součástí této společnosti jako například otázka zásobování vodou. Nemůžu jedno od druhého jednoduše oddělit. Často mám pocit, že lidé touží po klidu, ale toho se jim jen tak nedostane. Problémy totiž samy od sebe nezmizí.“ Jistě, ne všichni prozaici, básníci nebo dramatici se musí pohybovat tak mrštně v moři společenských témat, ale zavírat oči by umění nemělo. Jak Bärfuss připomíná, literatura z větší části zachycuje příběhy vyhnanců, exulantů, lidí bez domova. S tím máme i u nás bohaté zkušenosti.

Potomkem exulantů je i druhá osobnost čísla – Alejandro Jodorowsky, chilský režisér, spisovatel a psychoterapeut či spíše psychomág ukrajinsko-židovského původu. Když jsem před lety poprvé viděl jeho kultovní filmy Svatá hora a Krtek, nadchnul mě jeho filmový jazyk mísící postupy avantgardní kinematografie, hippie kultury a mystiky. Později jsem četl Jodorowského komiksy a v loňském roce jsem si přečetl úžasnou knihu Psychomagie, kterou tvoří rozhovory s ním i popis jeho imaginativních cvičení. Jodorowského psychoterapeutická metoda, která je v knize zevrubně představena, je úchvatnou řekou, do níž se vlévají tradiční magie a šamanismus, psychoanalýza i performativní básnictví. Právě kapitoly věnované básnickým aktům a autorovu otevřenému divadlu patří ve zmíněné knize k těm nejbarvitějším. Fascinuje mě, jak se umění, léčení a spiritualita u Jodorowského proplétají do divokých a živelných obrazců – s požadavkem, aby umění měnilo život, přišli už surrealisté a myslím, že je to požadavek stále platný a živý. Umění a poezii nelze vtěsnat jen do galerií a na stránky knih (nebo časopisů), nepoukazují jen k realitě – samy jsou živoucí a živelnou skutečností. Spojení poezie a divadla s léčitelským uměním je staré takřka jako lidstvo samo. „Vždyť básník je lékařem všech,“ říkával romantik Keats. Terapeutický rozměr básnické imaginace není pouhou přidanou hodnotou, je integrální součástí každého tvůrčího aktu.

Přeji vám léčivé čtení.