Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

v úvodníku k poslednímu číslu jsem se zamýšlel nad tím, zda lze oddělit literaturu od politiky, a snažil jsem se vysvětlit, co myslíme tím, když neoznačujeme Tvar jako názorový časopis. Mezitím ministerstvo kultury přišlo s požadavkem, aby literární časopisy podpořené z veřejných zdrojů nevěnovaly žádný prostor politice. To je, samozřejmě, nesplnitelný úkol – a je v tom zároveň skryto největší nebezpečí: vždyť kdo a na základě jakých kritérií bude posuzovat, které psaní je politické, a které ne? Připomenu jednu ze svých minuločíselných myšlenek: být politický je něco jiného než mít hodnoty. K hodnotám se naše redakce hlásí. Ale součástí každého hodnotového postoje je nutně i kritika mocenských mechanismů tam, kde jsou hodnoty v ohrožení.

Prohlášení literárních časopisů, které jsme s kolegy k ministerskému požadavku zkoncipovali, o tomto nebezpečí mluví: otevírá se prostor pro ekonomický tlak na časopisy při absenci čitelných kritérií. Ministerstvo ovšem ve své reakci neopomnělo připomenout další důležitou věc: žádat o dotaci není povinné a každý subjekt se může, pokud mu kritéria nevyhovují, svobodně rozhodnout vycházet bez veřejné podpory.

V posledních dnech jsem k věci sledoval vox populi na sociálních sítích. Kromě očekávatelných rad, že si literární časopisy mají na svobodném trhu na sebe vydělat samy (zřejmě po vzoru zemědělství nebo profesionálního sportu), bych se však rád pozastavil nad jednou reakcí, která mě zarazila. Komentující byl upřímně překvapen, že v této zemi vůbec nějaké literární časopisy jsou. Ono to ještě, v roce 2026, tázal se, existuje?

Tady jsme možná u něčeho mnohem závažnějšího než u debaty o veřejné podpoře kultury. Nemění se skutečně význam literární kritiky, potažmo publicistiky věnující se literatuře? Pozor, význam samotné literatury nehodnotím, v této zemi se čte dost a číst se podle všeho nadále bude. Ale mezi čtením knih, knižním trhem a autoritou kritiky není přímá úměra. Nemáme před sebou skutečně důvod přehodnotit ne snad přímo smysl, ale způsob své práce? Důvod, který vposledku není závislý na tom, jak kompetentní osoba zrovna sedí v kanceláři v malostranském Nostickém paláci?

Dobrá zpráva je, že empirická data jednoznačně děsivá nejsou. Výzkumy zaměřené na anglickojazyčná média si sice všímají např. zmenšování literárních rubrik v denících, ale neposkytují solidní základ pro výrok o celosvětovém ústupu. Spíš než jediný příběh o úpadku je to souběh několika proměn: platformizace médií způsobila rozpad systému, který kritiku financoval – kritika v deníku nebyla nucena „vydělat si na sebe sama“. Společenská užitečnost kritiky se na peníze převádí dost špatně (omlouvám se, ale je třeba to opakovat do omrzení). Z téhož důvodu však kritika přišla o výsadní postavení prostředníka: máme doporučovací systémy ovládané nečitelnými algoritmy, čtenářské databáze, influencing, podcasty a další jevy, které dále rozmývají šedou zónu mezi kritikou a reklamou. To vše je asi třeba přijmout jako běh světa a nekřičet na mraky. Horší je, že platformizace způsobuje také úbytek sdíleného prostoru. Sociálních bublin může být spousta a může v nich být i docela živo, ale jejich vzájemný kontakt může být minimální. Ano, i na tak malém prostoru, jakým je literatura.

Přítomné číslo Tvaru nadhozenou tezi o ústupu kritiky trochu potvrzuje a trochu zpochybňuje. Kristián Lazarčík v rozhovoru (na s. 6) nechce, aby se jeho kniha jednoduše označila za queer. Chce diskutovat s lidmi s literárním vzděláním o tom, co takové označení znamená a co vlastně jeho psaní dělá. To je velmi konkrétní odpověď na otázku, k čemu kritika: vytváří poznání, které nemá předem k dispozici ani autor. V reportáži Gabriely Michálkové (s. 13) se vyskytuje pozoruhodná debata: Barbora Vacková a Kryštof Mec, oba kritici, odmítají hodnocení, které místo existující knihy posuzuje příslib autorovy budoucí kariéry. Vacková navíc pojmenovává blahosklonnost takového gesta. Tady se otevírá zajímavější problém než prosté „nikdo už kritiky neposlouchá“: sami kritici revidují způsob, jímž svou autoritu vykonávají.

I proto neskončím tak pochmurně, aby se mi tento text pod rukama změnil v nekrolog za kritikou. Ale otázka, jak máme soustavné, nezávislé přemýšlení o literatuře dostat za hranice publika, které přesvědčovat nemusíme, když samotný knižní oběh dokáže fungovat i bez něj – na tu budeme v dalších letech narážet dál.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, překvapující čtení.