Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
z rozhovoru, který jsem pro přítomné číslo Tvaru vedl s autorkou „románové kroniky“ Šikmý kostel Karin Lednickou, se mi pravidelně vrací jedna otázka: jak se stane, že ze zemského povrchu zmizí celé město, aniž by to nějak zásadně proniklo do horizontu vnímání tohoto společenství? O jak skandálně obrovské ráně je řeč, jsem pochopil, až když jsem si na své téma sáhnul vlastníma rukama: jednoho červnového odpoledne jsme s respondentkou procházeli místa, kde stará Karvinná stála. Nezbylo z ní – vedle titulního „šikmého kostela“ sv. Petra z Alkantary – skutečně nic. Nápadně rovná planýrka po odstřeleném neorenesančním kostele svatého Jindřicha, který prý pojal až 4 000 účastníků bohoslužeb. Asfaltované cesty kopírující síť někdejších ulic, jejichž okraje si už bere zpět divoká příroda, džungle z náletových dřevin, charakteristické siluety těžních věží na obzoru, do dálky se vinoucí potrubí nejasného účelu a dráty vysokého napětí. Tu a tam betonový pilíř nebo skruž. Pozorné oko najde stopy někdejšího osídlení: zplanělé rybízové keře, zbytky zdiva. Anebo artefakty data zcela nedávného: hornickou přilbu, rozpadlé tělíčko mrkací panenky se zavřenýma očima. Pro kluka z východních Čech, jehož povědomí o zdejším kraji se ještě omezovalo víceméně jen na rudě natřené fantazie o „ocelovém srdci republiky“, které stavělo na mytologii minulého režimu, na kultu dělnictva a fyzické práce a sociálních baladách Petra Bezruče, kterého komunistický výklad dějin vzal s radostí do služby, to nebyla jen průprava k rozhovoru. To byla iniciace.
Mlčení o zániku města ústrojně srůstá s mlčením o skutečném životě místa – s tím, které si s sebou nesou kluci a holky z východních i jiných oblastí Čech i Moravy: mimo zmíněné mytologie nevíme nic. Mlčení je, stejně jako psaní, diskursivní praxe; mlčí se o tom, co narušuje integritu hlavního narativu. Kolektivní amnézie je stejně významná jako kolektivní paměť. Paradoxně však můžeme mluvit i o pozitivních důsledcích: právě díky dlouhému mlčení jsme si z Karvinska neudělali projekční plochu a odkladiště traumat, která tam sama od sebe ani nejsou, a literární krajinu – vedle více či méně poctivého hledačství – nekontaminovali efektním plkáním, které na paměti míst parazituje, jako se to stalo (a stále děje) Sudetům.
Pavel Janoušek v recenzi na třetí díl Šikmého kostela (s. 3 a 20) nabízí myšlenku, že trilogie konstruuje koncept lokální komunity – zde velmi zjednodušeně řečeno – na způsob Holečkových Našich. Nedá nám žádnou velkou námahu domyslet, že každé „naši“ k sobě potřebuje své „cizí“; a tady zrovna je dělicí linie dost zřetelná. V rozhovoru mluví Karin Lednická o nezájmu či přímo přezíravosti (zejména) centra vůči periferii a o resentimentu, který na tomto základě vyrůstá ze zdejší půdy a v konečném důsledku škodí i jí. Tohle jsou také naši „oni“, naši „jiní“. Není to tak dávno, co se opět vrátilo do veřejné debaty téma českého kolonialismu; tentokrát byla autorkou výroku o nutnosti reflektovat metamorfózy koloniálního myšlení (také) v mentálním obzoru střední Evropy ředitelka Národní galerie Alicja Knast a samozřejmě za to od obvyklých podezřelých schytala strašnou bídu: copak my jsme někdy měli nějaké kolonie? Inu, neměli; ale Alicja Knast mluvila trochu o něčem jiném než o tom, že československá vlajka nakonec nad žádnou africkou či jinou zemí nezavlála: o tom, že stereotypy a myšlenkové vzorce založené na „orientalizaci“ odlišného v nás spočívají možná hlouběji, než si myslíme.
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, taktilní čtení.
Rozhovor s Karin Lednickou
Samozřejmě že si část návštěvníků přijíždí primárně pořídit fotku se šikmým kostelem, tomu se v časech instagramu nevyhnete. O genia loci kostela se neobávám – ten je tak promodlený, že se ubrání. Ale většina lidí přijíždí z upřímného zájmu, s mapami procházejí místa, o kterých v mých knihách četli.
Ptá se Jan M. Heller
Karin Lednická – Šikmý kostel 3
Právě možnost emotivního znovuprožití a nového utváření minulosti určitého místa, přepsání paměťové stopy prostřednictvím příběhů, které „se takto mohly skutečně stát“, je v rámci současné vlny historizujících románů určující.
Reflektuje Iveta Mikešová
Asi najsvetlejším a najnádejnejším momentom v marazme uplynulého obdobia bolo vypískanie ministerky kultúry na medzinárodnom folklórnom festivale Jánošíkove dni v Terchovej.
Literární život
Ač ho svého času obviňovali z fašistického smýšlení, Zábranský se nikdy neuchýlil k vyjádření, že s takovou už nikdy nebude moct svobodně psát, aby z něj zase nedělali Mussoliniho, podobně jako to udělala Alena Mornštajnová, když ji obvinili z plagiátorství.
Publicistika
Urszula Honek, Juliana Sokolová, Luboš Svoboda, Zita Izsó, Clara Cosima Wolff
Ráno mě probudila sýkora klepáním zobáku na sklo okna.
Uběhl skoro měsíc a já stále nevím,
co přesně tím myslela.
Poezie
Být pozorný k tomu, co nám nezapadá do připraveného světa, odmítnout apatii vůči strádání těch lidských a nelidských živých bytostí, díky kterým žijeme naše pohodlíčko, třídit, diskutovat a rozvažovat je náročnější než praktikovat grandiózní netečnost. Ale je v tom naděje.
Slovo
|