Nové číslo Tvaru

19/2019

Milí čtenáři Tvaru,

devatenácté číslo jsme pochopitelně věnovali třicetiletému výročí Sametové revoluce, kdy byla u nás opětovně zavedena demokracie. S podobnými výročími mám vždycky jistou potíž. Zdá se, že se na ně zcela zákonitě pokaždé přilepí prázdná oslavná slova jako vosy na rozlitou malinovku. Oslavovat třicet let demokracie je vlastně v jádru oxymóron. Všechna ta „děkujeme, že můžeme“ trpí totiž jedním závažným myšlenkovým nedostatkem. Problémem není pociťování vděčnosti ani v obdivu k těm, kteří revoluční pohyb vyvolali, ale nepochopení obsahu demokracie. Oproti autoritářským a totalitním režimům, které samy sebe z podstaty rády chválí, si demokracie takový narcistní luxus dovolit nemůže. Jsem od přirozenosti extatický člověk, ale co se týče demokracie, snažím zachovat si střízlivé a kritické myšlení. Demokracie je systém, který musí sám sebe zpochybňovat, přehodnocovat, stále znovu sám sebe vystavovat znejišťujícím otázkám. Sám sebe prostřednictvím svých kritických občanů přehodnocovat. Posledních třicet let vyžaduje především hlubokou reflexi, v jakém stavu dnes demokracie u nás je. Kam jsme to vlastně dospěli…

Velmi mě rozzlobilo, když byl před časem vyřazen z jisté soutěže návrh studenta Jana Kvíze k listopadovému výročí, na němž jsme si mohli přečíst jména třiceti nejbohatších Čechů s nadpisem „Děkujeme, že můžeme“. Jeho myšlenkou bylo, že právě miliardáři dokázali nejlépe využít změny režimu a z ní plynoucích příležitostí k tomu, aby se měli výrazně lépe než ostatní. Odborná porota plakátek označila za nejlepší, ale spolku Děkujeme, že můžeme, který soutěž vypsal, se zdál málo oslavný. Dílo podle nich bylo kontroverzní tím, že na polistopadový vývoj umožňuje kritický pohled. Jenže právě kritická reflexe je tím, co listopadové výročí nejvíce potřebuje. Shodou okolností nás o pár týdnů později média informovala, že miliardář Petr Kellner kupuje nejpopulárnější televizní stanici Nova. A z toho jde na mě upřímný děs. Pokud k převzetí Novy dojde (stále zbývá naděje, že se tak nestane), můžeme se těšit na ultrakonzervativní masáže silně pročínského a proruského typu. Oligarchizace naší demokracie tak bude úspěšně pokračovat. Jako by nestačilo, kolik médií už skoupil náš premiér – miliardář. Je to nepěkný vývoj. Nelze než souhlasit se sociologem Stanislavem Bilerem, který před časem v A2larmu napsal:

Možná bychom se mohli třicet let po sametové revoluci přestat dojímat nad pádem komunistů a začít raději přemýšlet, jak svrhnout tuto novou mutaci feudalismu a oligarchie dřív, než nás všechny udusí. Možná bychom skutečně měli vyslyšet volání po návratu tradičních hodnot a oprášit zcela důsledně rovnostářské hodnoty liberální demokracie, které jsou nadřazeny zájmům party zbohatlíků z devadesátých let. Jinak to tady brzy nebude k žití.

Přeji vám kritické čtení.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Demokracie stojí na důvěře
 
Rozhovor s Jacquesem Rupnikem
 

Víte, být proti komunismu z vás nutně nedělá demokrata. Vy můžete být třeba náboženský nebo nacionalistický oponent, ale neznamená to, že jste stoupencem liberální demokracie. To je jedna varianta. Druhá je ta Orbánova.

 

Ptá se Svatava Antošová

 
 
 

Tehdy je jméno Salmana Rushdieho všude vyslovováno anglicky, až to anglista Zdeněk Urbánek nevydrží a cituplným hlasem se přimlouvá: „Prosím, říkejte mu RUŽDÍÍ! On je Ind, a už takhle se mu dost ubližuje!“

 

Slovo

 
 
 

Otlačeniny spodního prádla na tvým těle

sluší ti
i když vypadají jako kůže sešitá nějakým velikým strojem

 

Poezie

 
 
Nutrie
 
Marek Toman
 

Naskákali jsme do brouzdaliště a začali v něm čile rejdit. Představovali jsme si, jak něco takového teď možná dělají i ti, kdo se o naši svobodu zasloužili. Viděli jsme Havla, Pitharta, Dienstbiera, Bendu a Kroupu, jak se s rozkoší cachtají a vytřásají si pak vodu z vousů, právě jako my.

 

Próza

 
 
 

Středoevropané, kteří se odvracejí od liberální demokracie, sice nikterak nevnímají Putinovo Rusko (nebo Erdoganovo Turecko) jako svůj vzor, nicméně sdílí jejich opovržení západní liberální demokracií i slabou a upadající Evropou.

 

Esej

 
 
Stát se státem
 
Matěj Stropnický
 

Oba populismy, pravicový i levicový, chtějí odstranit zamřelý smrádek konsensu tam nahoře. Ten pravicový za své MY považuje ovšem národ a ONI jsou pro něj odnárodněné elity a všichni, které jménem národa z národa vyloučí.

 

Zleva tanky?

 
 
 
Milena Slavická (M. S.)
 

Jenže já si myslím, drahá Virginie, že Hannah, ačkoli má intelekt ráže nejméně .50, zasáhla zlo jen částečně, a nikoli ranou do srdce. Cosi mi říká, že zakopaný pes vězí v povaze lidské lásky. Měla by být opakem nenávisti, ale není.

 

Slovo