Milí čtenáři Tvaru,
desáté číslo Tvaru otevírá rozhovor s mladým ostravským básníkem Janem Nemčekem, jehož prvotina Proluka (recenzi na ni jste si mohli přečíst v minulém čísle) byla nominována na Ortenovu cenu. Nemček nakonec cenu nedostal (obdržela ji Zuzana Kultánová za svůj román Augustin Zimmermann – srdečně jí gratulujeme), nicméně už nyní patří mezi nejzajímavější básníky své generace. Do této generace patří mj. Jan Škrob, Pavel Zajíc, Tomáš Čada nebo básnířky Marie Feryna a Alžběta Stančáková. Pro všechny tyto autorky a autory je příznačné, že se nebojí „potřísnit se světem“. Osobně lyrické a angažovaně společenské se u nich volně a tvořivě prostupuje a tvoří nové celky. Podle samotného Nemčeka je svorníkem této generace „tázání po systémovém selhání“. Z jejich tvorby je očividné, že radikální zájem o svět nemusí v žádném ohledu vést ke zploštění či deklamativnímu psaní. Naopak, nikdo z těchto básnířek a básníků se nevzdává lyriky, jen její pole rozšiřují a zaostřují pohled na realitu vezdejší. To je mi veskrze sympatické. Stát v pohodlném závětří tváří v tvář světu s jeho turbulencemi, nejistotami, se vším jeho utrpením, a tvářit se, že je stále týž, mi připadá jaksi nedostačující. Ostatně tyto týdny jsme v naší zemi svědky rozsáhlé politické krize, která přináší takřka surreálné obraty. V přímém přenosu sledujeme prezidenta vyhrožujícího holí, jemuž je ústava pouhým cárem papíru, premiéra, z něhož se přes noc stal rozhodný a silný politik, a stále nervóznějšího ministra financí, který celému národu tvrdí, že „žádnou moc nemá, a proto ji nemůže zneužít“, zatímco koncentruje moc mediální, finanční i politickou. Nenudíme se… Jen bych si přál, aby z této krize povstala nějaká skutečná katarze. Jinak bychom mohli dojít k závěru, že je to jen nějaká místní verze seriálu House of Cards.
Když už jsme u seriálů, je skutečně pozoruhodné, jak je tento žánr v posledních letech v oblibě. Jsem moc rád, že v tomto čísle máme esej Lukáše Senfta věnovaný úžasnému seriálu Taboo, jehož kvality komentoval v Guardianu i významný levicový chorvatský filosof Srećko Horvat. Ten si povšiml politické dynamiky tohoto dílka, ale poněkud mu unikl i nádherný imaginativně-magický pól, který je v něm také přítomen. A právě jemu se Senft ve svém eseji věnuje. Tento magický rozměr možná naznačuje prorockou intuici, že ze stávající krize systému nepovede cesta pouze ryze racionální. Chceme-li dospět k paradigmatické změně, potřebujeme se nadechnout jiné reality, imaginovat jiný svět. A v tom mohou umění a literatura světu posloužit.
Přeji vám světem potřísněné čtení!
Rozhovor s Janem Nemčekem
S básníkem Janem Nemčekem o jeho básnických kořenech, ostravské literární scéně a angažované poezii
Ptá se Adam Borzič
první úkol je / zbavit se všeho co nám brání / vidět světlo /// druhý úkol je vyhlásit / válku smrti
Poezie
Oduševnělá tvář Dantovy Beatrice rámovaná závojem těžkých vlasů vystupuje z šerosvitu mezi přechody jemných pastelových tónů. Sluneční hodiny neúprosně odměřují čas. Holubice ohlašuje duchovní zaslíbení, plody máku symbolizují opium.
Esej
Lukáš Senft
Delaney je hučivý proud, který obeplul břehy Afriky a teď se vrátil podemlít společenský řád Britského impéria.
Esej
Emil Flusser – Válka jako nemoc
Ještě něco však v průběhu první světové války Flusser odpozoroval: že nejnebezpečnějšími válečnými štváči bývají staří pánové.
Reflektuje Svatava Antošová
|