Milí čtenáři Tvaru,

v magické sedmičce jsme se opět vydali do světa. Svět se nám již pár desítek let globalizuje, v dobrém či ve špatném. Globalizované jsou trhy, teroristé i módy…  „Jednej lokálně, mysli globálně,“ říkalo se mezi alternativci ještě před pár roky. Taky jsem tomu věřil, než mi Jiří Zemánek vysvětlil, že dnes už je třeba „jednat globálně a myslet kosmicky“. Ať už globalizace znamená cokoli, jisté je, že vyvolává i pnutí  opačná: snahu zachovat lokální identity, což může znamenat dvojí – buď nacionalismus, nebo lásku k domácímu (bez odporu k onomu jinému, cizímu). V eseji Petra Fialy se setkáváme s pojmem „globální literatura“, jenž podle autora označuje literaturu, která už od začátku kalkuluje s  „globálním“ čtenářstvem.  Taková literatura je z povahy věci záležitostí tržní, její primární motivací není umělecká výpověď, ale zisk. A má to čertovskou logiku, vždyť hlavním motorem globalizace je právě trh a kapitál, jak víme od starého Marxe, se rád přesouvá. V našem čísle jsme dali zaznít hlasům, které v rámci globální vesnice představují spíše periferii. V rozhovoru čísla se můžete seznámit s básníkem Jidim Majiou (jehož verše jsme otiskli v Tvaru 2/2016), který náleží k čínskému etniku Nuosu, nárůdku se starobylou kulturou, vlastním znakovým písmem a stále živými šamanskými tradicemi. Básně Jidiho Majii vyšly před časem ve výboru Slova v plamenech v překladu Zuzany Li a Jaromíra Typlta, kteří básníka pro Tvar vyzpovídali během jeho české návštěvy. (Podivnou shodou okolností připravujeme toto číslo právě v týdnu, kdy přijel čínský prezident. To dobré z Číny pro mě představují pokorné verše básníka, nikoli velmocenská politika a pompézní oslavy.) Poezie Jidiho Majii může českého čtenáře zarazit svou průzračnou prostotou, ale přiznám se, že na mě působí jako osvěžující zjevení.

Kromě Číny jsme se zaměřili také na těžce zkoušený Blízký východ. Rozhovor nám prostřednictvím Petry Šťastné poskytl významný syrský literární kritik Subhí Hadídí, díky němuž se více dozvíme nejen o válečné situaci v Sýrii, ale také o literárním dění v regionu. Hadídí je mezi jiným znalcem díla již zesnulého velkého palestinského básníka Mahmúda Darwíše, jehož nádhernou skladbu „Hráč v kostky“ přetiskujeme na stranách 6–8. Darwíš byl v pravém smyslu slova národním básníkem, což mu ovšem nijak nebránilo být světoobčanem a mít vztah i k dalším kulturám, zvláště evropské.    (V tom se mu Majia velmi podobá.) Z toho, jak silně díla zmíněných básníků v překladech vyzařují, lze usoudit, že je možné být autenticky lokální i globální, bez kalkulu.

Přeji vám jarní čtení.