Nové číslo Tvaru

7/2016

Milí čtenáři Tvaru,

v magické sedmičce jsme se opět vydali do světa. Svět se nám již pár desítek let globalizuje, v dobrém či ve špatném. Globalizované jsou trhy, teroristé i módy…  „Jednej lokálně, mysli globálně,“ říkalo se mezi alternativci ještě před pár roky. Taky jsem tomu věřil, než mi Jiří Zemánek vysvětlil, že dnes už je třeba „jednat globálně a myslet kosmicky“. Ať už globalizace znamená cokoli, jisté je, že vyvolává i pnutí  opačná: snahu zachovat lokální identity, což může znamenat dvojí – buď nacionalismus, nebo lásku k domácímu (bez odporu k onomu jinému, cizímu). V eseji Petra Fialy se setkáváme s pojmem „globální literatura“, jenž podle autora označuje literaturu, která už od začátku kalkuluje s  „globálním“ čtenářstvem.  Taková literatura je z povahy věci záležitostí tržní, její primární motivací není umělecká výpověď, ale zisk. A má to čertovskou logiku, vždyť hlavním motorem globalizace je právě trh a kapitál, jak víme od starého Marxe, se rád přesouvá. V našem čísle jsme dali zaznít hlasům, které v rámci globální vesnice představují spíše periferii. V rozhovoru čísla se můžete seznámit s básníkem Jidim Majiou (jehož verše jsme otiskli v Tvaru 2/2016), který náleží k čínskému etniku Nuosu, nárůdku se starobylou kulturou, vlastním znakovým písmem a stále živými šamanskými tradicemi. Básně Jidiho Majii vyšly před časem ve výboru Slova v plamenech v překladu Zuzany Li a Jaromíra Typlta, kteří básníka pro Tvar vyzpovídali během jeho české návštěvy. (Podivnou shodou okolností připravujeme toto číslo právě v týdnu, kdy přijel čínský prezident. To dobré z Číny pro mě představují pokorné verše básníka, nikoli velmocenská politika a pompézní oslavy.) Poezie Jidiho Majii může českého čtenáře zarazit svou průzračnou prostotou, ale přiznám se, že na mě působí jako osvěžující zjevení.

Kromě Číny jsme se zaměřili také na těžce zkoušený Blízký východ. Rozhovor nám prostřednictvím Petry Šťastné poskytl významný syrský literární kritik Subhí Hadídí, díky němuž se více dozvíme nejen o válečné situaci v Sýrii, ale také o literárním dění v regionu. Hadídí je mezi jiným znalcem díla již zesnulého velkého palestinského básníka Mahmúda Darwíše, jehož nádhernou skladbu „Hráč v kostky“ přetiskujeme na stranách 6–8. Darwíš byl v pravém smyslu slova národním básníkem, což mu ovšem nijak nebránilo být světoobčanem a mít vztah i k dalším kulturám, zvláště evropské.    (V tom se mu Majia velmi podobá.) Z toho, jak silně díla zmíněných básníků v překladech vyzařují, lze usoudit, že je možné být autenticky lokální i globální, bez kalkulu.

Přeji vám jarní čtení.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
 
Rozhovor s Jidi Majiou
 

…ale co dělá poezii poezií? Cit a prožitek. Jazyk básně nelze pouze racionálně vykonstruovat, člověk-básník musí být v básni plně přítomen, jinak podle Ai Qinga nelze tvořit poezii.

 

Ptají se Jaromír Typlt a Zuzana Li

 
 
Hráč v kostky
 
Mahmúd Darwíš
 

Kdo jsem já, abych vám řekl to, co vám říkám?

 

Poezie

 
 
 

Jak se již stává tradicí, porotci Magnesie Litery v kategorii poezie se stejně jako v předchozích letech rozhodli pro Tvar poodkrýt, jakým směrem se ubíralo rozhodování o nominovaných sbírkách. Shoda se ustálila na následujících třech sbírkách v této kategorii i na nominaci v kategorii Objevu roku.

 

Drobná publicistika, Výročí

 
 
Stručný manuál ke žvýkání jader
 
Irena ŠťastnáŽvýkání jader
 

Osobní epizodické zážitky, emotivní erupce, zábleskové vzpomínky znovuvybavované autobiografickou pamětí jako informativní zásoba k projekci ovlivněné situačním kontextem…

 

Reflektuje Mirek Kovářík

 
 
Stříhá si nehty do postele
 
Irena ŠťastnáŽvýkání jader
 

Jednotlivé básně někdy působí jako křehká vlákna mezi neodbytnou minulostí a steskem současnosti. Zase jsme v exteriéru.

 

Reflektuje Milena Fucimanová

 
 
 

V předchozím čísle jsme zveřejnili první část textu historika Jana Klímy o portugalské expanzi do Asie, který nyní uzavíráme. Autor přibližuje portugalské úspěchy, vrcholící v 16. století, ale ozřejmuje i postupný úpadek portugalského vlivu v Indii i na Dálném východě, na němž měly rozhodující podíl konkurující evropské mocnosti Anglie a Nizozemsko. Ty, ačkoliv se každá z nich hlásila k jiné formě protestantismu, společnými silami zmařily i sen katolických monarchií, podporovaný papežem, o obrácení Asie na katolickou víru, jakkoliv úspěchy, které na tomto poli sklidili Španělé na Filipínách či Francouzi v Indočíně, nelze přehlížet. Zůstává paradoxem dějin, že to nakonec bylo oslabené Portugalsko a nikoliv např. mnohem silnější Velká Británie, které se jako poslední evropský stát vzdalo posledních zbytků svých asijských držav: předání Macaa Číně na sklonku 20. století se tak stalo symbolickým potvrzením falešných představ o evropské nadřazenosti.

 

Studie