Nové číslo Tvaru

21/2016

Milí čtenáři Tvaru,

poslední letošní číslo tak trochu vystrčilo růžky z lesa. Naše milá Simona Martínková-Racková totiž vyzpovídala básnířku Jitku N. Srbovou, které docela nedávno vyšla sbírka Les, o níž se v rekordním čase začalo šustit, švitořit a šveholit, až člověk o zvučné chvály začal zakopávat pomalu jak o bludný kořen. Přiznám se, že mě řádná a systematická četba Lesa teprve čeká, ale to, co jsem doposud ze sbírky přečetl, si mě už stačilo podmanit. Pokud jsem to nasál svým chřípím správně, setkávají se v tomto Lese hlasy aktuálního a akutního civilizačního dneška s živelností a archetypičností vlastního živého lesa; oba světy kontrastují i splývají (vzpomínám si, jak mi Václav Vokolek kdysi říkal, že les je vpravdě mimolidský, když mi popisoval reje zelených mužů a skotačení lesních žínek…). Někomu může takové setkání světů – onoho lidského časného a lesního hlubinného – připadat podivné, ale podle mého takováto míšení a prolínání bytostně patří k samému jádru naší evropské kultury. Jak si ostatně povšiml (nejen) Auerbach, nelze ignorovat skutečnost, že třeba evangelia jsou napsána prostou obchodní řečtinou a na stránkách Nového zákona se nejvyšší tajemství Božích sfér běžně proplétají s veškerým obyčejným lomozem tehdejška. Archetypální a pozemská realita nejsou odděleny, což ukazuje i příběh Vánoc, které tu budou cobydup. Křesťané věří, že věčné Slovo – Světlo tvořící a nesoucí všechny světy – se zrodilo kdesi v jednom zapadlém koutu Palestiny jako malé dítě v chlévě… Už od začátku se v příběhu betlémského miminka snoubí všednost se všemi jejími škaredými (zlovůle mocných) i krásnými (solidarita chudých) rysy s nespoutaným, byť něžným zázračnem plným andělského hlaholu a jasu, putujících mágů a neobvyklých kosmických jevů. Pokud duchu Vánoc dovolíme, aby působil do hloubky, a nenecháme ho jen přešlapovat na prahu, můžeme právě takovou dynamiku prožít, ba může nám otevřít dveře opravdu Jinam. Ať už tomuhle zvláštnímu mýtu, který se vtěluje v čase, věříme, či nikoli, jsme možná i proto v tomto období tak nějak zvláštně zkřehlí,  citliví, dobro i zlo cítíme sytěji, naděje i úzkost si podávají v našem domě ruce častěji a někdy jsme náchylní zažívat kouzla… Miluju Vánoce právě proto, jak se v nich božský motiv snoubí se všemi těmi vůněmi, světly a stíny, jak se ticho vynořuje uprostřed nákupního shonu, jak se nervozita a klid střídají na běžícím páse, jak z lůna času vyplouvá touha po přesahu a jak přesah prosvítá každodennost plnou lidí a věcí…

Přeji vám krásné vánoční svátky.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
 

Kořeny radikálních intervencí umělců do veřejného prostoru leží podle našeho názoru v revolučním diskursu avantgardního umění, konkrétně pak v jevištních akcích dadaistů.

 

Esejistika, Úvaha

 
 
 
Dimitri Verhulst
 

Takže ne, nemám na vybranou. Všechny mosty jsou spáleny, není cesty zpět. Jednou v důchoďáku, navždy v důchoďáku.

 

Próza

 
 
 

Konečně, ano: konečně to není zase mužský hlas, který tu mluví o ženském těle, ale ženský – ba víc: Jsou to ženská těla, která spolu mluví.

 

Drobná publicistika, Výročí

 
 
 
Kamil Bouška
 

Pak se otevřou dveře a dovnitř vběhne skupina předškolních dětí. Vyměňte se! Vyměňte se! Ty a ty, já a ty, já a já, Vyměňte se! Nedokážu to domyslet.

 

Poezie

 
 
 

Ukázky z básní českých a německých finalistů soutěže Drážďanská cena lyriky 2016.

 

Poezie

 
 
 

Tohle mám ráda na filosofii – že se snaží dotknout toho, co člověka překračuje v čase a ve zkušenosti, a nějak to uchopit a zpřítomnit.

 

Ptá se Simona Martínková-Racková