Milí čtenáři Tvaru,

píši tento editorial a cítím těkavý vír v mysli. Píši v den, kdy se demonstruje po celé Evropě proti uprchlíkům i pro ně. Prahou dnes pochodovali nacionalisté i vyděšení taťkové a neonacisté napadli zápalnými láhvemi a dýmovnicemi Kliniku. Píši tento text pár dní poté, co jsem se dozvěděl, že palestinskému básníkovi Ašrafu Fajjádovi (ukázky z jeho poezie naleznete v tomto čísle) byl změněn trest – z původního trestu smrti na „pouhých“ osm let natvrdo a osm set ran bičem. (Člověk neví, jestli se má radovat, protože tlak mezinárodní literární komunity na Saúdskou Arábii očividně přinesl své plody, anebo být vyděšený, jak vypadá zmírnění trestu v této zemi – a básníkovým jediným zločinem je psaní básní.) Píši ho týden od náhlé a předčasné smrti velkého slovinského básníka Aleše Debeljaka (zdá se, řečeno s Eliotem, že letošní zimu má smrt lov hojný), která mě osobně zasáhla. Píši ho v podivném rozpoložení, v němž se mísí osobní radosti i žaly s různými úzkostmi společenského druhu, otázkami a nejistotami. Jako by se mi mysl přelévala sem a tam – a ne a ne zacílit. Básnířka Božena Správcová v rozhovoru čísla nazírá naši dobu na základě svých grafologických výzkumů takto: „Ta přízemní orientace na konzum, praktičnost, utilitárnost – bez jakéhokoliv směřování k vyšším (třeba duchovním, kulturním nebo morálním) hodnotám. A na druhé straně znejistění, nezakotvenost –  v sobě, ve vztazích, ale i v rodné řeči, rodné zemi a její historii, v Evropě… Rezignace na souvislosti, časové i mezilidské. Izolace, roztříštěnost. Což vede k tomu, že lidé o sobě pořád musejí nějak dávat vědět. Nějak se jevit, předvádět, což je stojí neúměrně času a energie a oni kvůli tomu skoro nemají čas na nic jiného. Ztrácejí kontakt i sami se sebou.“ Ano, vykloubená doba šílí. Z této perspektivy získává péče o poezii radikální přesah, protože poezie je řeč, která spojuje.

A vůbec, málokterý rozhovor jsem si v poslední době tak užil jako ten s Boženou Správcovou. Nezapírám, že jsem byl poněkud nervózní – jednak byla Božena mnoho let úzce spjatá s Tvarem, jednak je to žena s výraznou, silně vyprofilovanou osobností. V lecčems se s Boženou neshodnu (např. miluju Borkovcovu poezii, mám ambivalentní vztah k humoru v básních, jinak vnímám funkci veřejných čtení atd.), ale její kritické náhledy beru vážně. Jsem rád, že i nadále přispívá do Tvaru např. svými skvostnými recenzemi, z nichž některé (třeba ta na novou sbírku Ladislava Zedníka) se čtou jako detektivky. Zkrátka jsem rád, že Boženu Správcovou coby básnířku i kritičku v české literatuře máme.

Přeji vám neroztříštěné čtení!