Co na to Anna Karenina?

Literární teoretik Viktor Šklovskij roku 1927 napsal:

Literární díla starších epoch přinášejí takové zápletky a myšlenky, které nejsou aktuální v nově se rodícím světě a nemohou být přínosem pro umění dvacátého století.

Jedno takové literární dílo, které podle něj ztrácelo ve dvacátém století relevanci? Anna Karenina. Román, který mimo jiné tematizuje ženskou touhu, postavení ženy ve společnosti a společenské pokrytectví, ale zůstává dodnes působivý. Je hojně čten, hojně parafrázován, hojně adaptován.

Filmových a seriálových adaptací má Anna Karenina na svém kontě více než třicet a byla v rámci audiovize mnohokrát rekontextualizována – do jiných zemí, například do Egypta, kde postava Vronského umírá v arabsko-izraelské válce a postavě Anny hrozí za její mimomanželský poměr vězení, či do jiné éry, například do současnosti, kdy je Anna slavná australská atletka a Vronskij neúspěšný muzikant.

Ačkoliv od jejího prvního vydání uplynulo zhruba sto padesát let, Anna Karenina je univerzální příběh o smyslu života, u kterého si můžeme, právě pro jeho nadčasovost, dovolit reinterpretaci a experiment. A totéž můžeme říct i o jiných románech devatenáctého století, které zůstávají dodnes populárními látkami k filmové adaptaci. Proč po těchto knihách filmaři stále rádi sahají? Jsou jejich témata skutečně tak univerzální, jak si myslíme? A co nám nejnovější adaptace odhalují o našich čtenářských a diváckých návycích?

Sázka na jistotu

Přestáváme číst – nebo hůř, mladí lidé přestávají číst – to je žhavé téma k diskusi. Neuplyne týden bez ankety, kde se většina respondentů přiznává k tomu, že přečte méně než deset knih ročně, nebo bez nějakého rozhořčeného experta, který poukazuje na to, že si gymnazisté vybírají do maturitní četby schválně ty nejtenčí knihy, protože nejsou schopni udržet pozornost při četbě něčeho delšího a komplikovanějšího. Naše pozornost je roztříštěnější než kdy jindy a je logické, že se nedokážeme soustředit na tisícistránkovou Annu Kareninu. Vždycky si ale můžeme pustit film. Ostatně i ti nebozí středoškoláci si spíše vybírají knihy, které byly zpracovány filmově.

Adaptace románů devatenáctého století jsou pro filmaře sázka na jistotu, jsou to knihy, které zůstávají relevantní dnes stejně, jako když vyšly. Jen letos budeme mít nové verze Pýchy a předsudku (vyjde na Netflixu na podzim 2026) i Rozumu a citu (v kinech od září 2026), kromě toho bylo vyhlášeno obsazení nové adaptace Jany Eyrové. Můžeme bez nadsázky říct, že každá generace potřebuje svoji vlastní Janu, Elinor nebo Elizabeth. Potřebujeme ale stále nové verze? Jak vůbec natočit něco, co již bylo mnohokrát předtím napsáno a řečeno?

Dobovost u mnoha těchto adaptací zůstává, bývá totiž divácky atraktivní a umožňuje vyšší míru eskapismu. Historický kontext také dodává látce na současném přesahu – dobovým filmem lze umně komentovat společenská témata. V neposlední řadě umožňuje autorovi adaptaci dát látce vlastní interpretaci, zdůraznit to, co považoval při četbě za důležité. Čím současnější adaptace, tím větší tendence najít nový úhel pohledu, větší snaha diváka zaujmout, a to leckdy i na úkor látky samotné.

„Bouřlivé výšiny“

Kritici i diváci se posledních pár měsíců předstihují, kdo dokáže víc strhat „Bouřlivé výšiny“, novou filmovou adaptaci románu Emily Brontë Na Větrné hůrce. Nemíním hledat rozdíly mezi adaptací a výchozím textem – jenom si rovnou přiznejme, že film viděl román leda tak z rychlíku. Ani nehodlám dlouze rozvádět, že ve filmu zcela absentují témata, která byla v době vzniku knihy – i dnes – tak revoluční. Co se týče filmových adaptací, nejsem purista. Není žádoucí, aby film knihu přesně opsal, obě média využívají zcela jiné vypravěčské techniky. Názory se různí – někdo lpí na přesné translaci příběhu, někdo zase trvá na tom, aby byla zachycena atmosféra. Za mě to nejlépe popsal Guillermo del Toro, jehož loňskou adaptaci Frankensteina lze eufemisticky označit za volnou, ale která je přesto svébytná a v mnohém nepřekonatelná:

Adaptovat román je jako brát si za manželku vdovu. Milujte ji podle sebe, jak nejlépe umíte, ale musíte pamatovat i na to, jak ji miloval její zesnulý manžel.

Snímek „Bouřlivé výšiny“ režisérky Emerald Fennell na žádné vdovy nemyslel. Jedná se o režisérčinu první adaptaci, za debut Nadějná mladá žena dostala Oscara za scénář a o jejím druhém filmu Saltburn se mluví jako o budoucí kultovní záležitosti. Kdo by si nevybavil scénu, ve které se protagonista svlékne u hrobu své lásky donaha a začne kopulovat s čerstvým rovem, zatímco okolo něj duní bouře a bubnuje déšť… „Bouřlivé výšiny“ – název filmu je v uvozovkách – je stejně jako zbytek jejího díla výrazně stylizovaný: syté barvy, nepříjemně naturalistické scény, očividná snaha šokovat. V rozhovorech režisérka a scenáristka opakovaně tvrdí, že chtěla filmem vyjádřit pocit, který měla, když knihu poprvé četla ve svých čtrnácti letech. Myslím si, že si nejvíc užijí film právě čtrnáctiletí diváci.

Tyto „Bouřlivé výšiny“ jsou okleštěny na jednoduchý příběh zakázané lásky, kterou můžeme na sociálních sítích popsat výstižnými slovy jako horny nebo toxic, odehrává se v krásných kulisách nadživotní velikosti, máme zde hodně záhadných sídel, krásných šatů a cudných souloží ve stodole, v kočáře, v rozpršené zahradě. Příběh je zjednodušen natolik, že vypravování připomíná montáže – scrollování na instagramu, nebo na tiktoku. V nových adaptacích je větší důraz na styl než na obsah sdělení, je vidět výrazná snaha zaujmout co nejrychleji. Více než kdy jindy je potřeba zaujmout na první pohled, v první vteřině. Už se nehraje jen o to, že divák může kdykoliv z kina odejít – hraje se i o to, že zkrátka zavře záložku, ve které se na film dívá, a začne hledat něco jiného, od čeho se neodtrhne. Dokud nevytáhne telefon.

Syndrom druhé obrazovky

Nedávno jsem se setkala s pojmem second screen syndrome, který popisuje chování diváka při konzumaci médií. Při sledování filmu nebo seriálu má divák k ruce nezřídka svůj telefon, tablet nebo laptop, přičemž se nemůže efektivně soustředit ani na jedno. Množství informací a vjemů, které konzumujeme, se tím zmnohonásobí, zároveň se nám více než kdy jindy tříští pozornost.

Tento efekt se propisuje i do audiovizuální tvorby, kdy se tvůrci pokoušejí s těmito diváckými návyky počítat a dílo tomu uzpůsobovat – v pravidelných intervalech připomínat zásadní zvraty a vztahy mezi postavami, kromě toho se snaží děj zjednodušit.

Zní to dost pesimisticky. Kritici rozhodně pesimističtí jsou. Nová adaptace románu Emily Brontë je podle nich přímým důkazem toho, jak moc jsme jako čtenáři i diváci zakrněli. Nejsme schopni román přečíst a podlehneme líbivé sérii obrázků, které nemají s původní látkou nic moc společného. Nad tím ale neuvažujeme, protože jsme si kvůli chytrým telefonům a nekonečnému scrollování odvykli uvažovat. A nejsou to jen „Bouřlivé výšiny“, je to i nejnovější adaptace románu Emma. (2020) – stylizováno s tečkou – která je líbivá a divadelní, ale výraznější tematika v ní absentuje, a podle některých i nejnovější Frankenstein, na kterého se sice krásně dívá, ale o životě a smrti nám toho mnoho neřekne.

Vnímáme-li to z té lepší stránky, je třeba přiznat, že mají nové adaptace v sobě jistou nevyhnutelnost. Látka se chtě nechtě průběhem let aktualizuje, hrdinové se pod vlivem módy proměňují. Hrdinky jsou aktivnější, hrdinové mají větší sebereflexi, nerovnost mezi pohlavními se stírá. Bohužel i přes všechno tematizování ženské emancipace musí nadále hrdinka nakonec zemřít strašlivou smrtí a i přes všechen důraz na color-blind casting (obsazování bez ohledu na barvu pleti) je stále žádoucí obsadit do hlavní role bělocha. Stále se máme čemu učit a máme stále nové úhly pohledu, kterých se obáváme a které za pár let konečně dojdou na obrazovky.

Takhle teď čtu

Není to zrovna nejpůsobivější pointa, ale napíšu ji stejně. Během rešerší jsem na instagramu narazila na sérii storíček jednoho mého známého. Storíčko první: kniha „Na Větrné hůrce“, s přebalem filmového plakátu, s názvem v uvozovkách. Storíčko druhé: elpíčko soundtracku k filmu od zpěvačky Charlie XCX. Storíčko třetí: hrající elpíčko, otevřená kniha, popisek takhle teď čtu.

Takhle teď čteme, za pomocí statusu, rekvizit a estetiky. Je to nová doba – nové čtenářské i divácké zážitky – na které si musíme zvyknout. Nevím, co by na to řekl Tolstoj.