Milí čtenáři Tvaru,
zřejmě jste již zaznamenali, že v tomto roce se o něco intenzivněji věnujeme divadlu. Od třetího letošního Tvaru naleznete v každém čísle pravidelnou divadelní rubriku, kterou pro nás připravují Alena Zemančíková a Ondřej Macl. Tentokrát je divadlo i tématem našeho rozhovoru čísla: Ondřej Macl v něm zpovídá dramatika Marka Hejduka, který ve své tvorbě rozvíjí dědictví absurdního dramatu. Divadelní je vlastně tak trochu i rubrika poezie, neboť v ní exkluzivně uvádíme básně slavného britského dramatika, nositele Nobelovy ceny za literaturu Harolda Pintera, které pro Tvar přeložil básník Milan Šedivý. A divadelní je nakonec i titulní strana, kterou zdobí
„mikrodrama duchovních dějin lidského rodu“
z pera Ivana Matouška. Skutečnost, že právě divadlo snad ze všech druhů umění nejvíce zkoumá motiv absurdna, není překvapivá. Vždyť divadlo je nejtěsněji spjato s veřejnou existencí – s polis. A není ani překvapivé, že absurdita tak často proniká českou literaturou, nejen tou dramatickou. Je to naše místní specialita, která má zřejmě původ ve složitých dějinných metamorfózách. Nejvýrazněji se motivy absurdního groteskna projevily v Haškově románu Osudy dobrého vojáka Švejka, ostatně i Hejduka kdysi Švejk inicioval do říše absurdit. Velkou odbornicí na Haškovy taje je Sylvie Richterová, která v těchto dnech přebírá Cenu Toma Stopparda za své mimořádné Eseje o české literatuře. (Rád bych této velké české autorce i touto cestou pogratuloval!)
Absurdno, divadlo… Člověk si hnedle uvědomí, jakou alchymickou moc má veškeré umění: jak přeměňuje i ty látky života, které lidskou existenci trýzní, nebo přinejmenším zneklidňují; jak polidšťuje pohled do tváře nicoty… Píši tento editorial pár dní po teroristickém útoku v Manchesteru (ovšem mezitím zas přišlo vinou teroristů o život dvacet pět Koptů a kdovíkolik dalších lidí na této planetě). O teroristických útocích se někdy hovoří jako o „krvavém divadle“ – což je jistě k divadelnímu umění nespravedlivé. Spíš lze říci, že terorismus je divadlem naruby: místo aby z trosek vědomí křísilo nový život, obrací život v trosky. Nelze si nevšimnout, že dnešní terorismus je plodem nového nihilismu (byť občas vystupuje ve starém náboženském hávu), přitakávajícímu nicotě. Ta je stínem naší civilizace a osvětluje nás krajně nelichotivým světlem. Od Havla dobře víme, že uvědomovat si absurdní aspekty existence do hloubky nakonec vede paradoxně k zesílenému citu pro smysl. Otázka po smyslu v dnešním světě získává zcela praktický rozměr – přežití. A je třeba pod její zorný úhel postavit všechny ostatní otázky dneška, včetně těch sociálních, ekologických, ekonomických, politických i obecně civilizačních.
Přeji vám smysluplné čtení.
Rozhovor s Markem Hejdukem
S Markem Hejdukem o divadle, Havlovi, absurditě a psaní o tom všem
Ptá se Ondřej Macl
Próza
Poezie
Rozhovor se Zdenkem Pavelkou
Ptá se Michal Škrabal
Divadlo
Drama
|