Gormanova
Amanda Gormanová

Ta hora nad námi

Beletrie – Poezie
Z čísla 4/2021

S příchodem dne se zeptáme,
jak najít světlo v nekonečném stínu?
Naše jsou ztráty.
Brod mořem plným splínu.
Čelíme nebezpečí, které nás chce vzít,
víme již, že ticho neznamená klid,
či pravidla i představy:
to, co prostě je,
není vždy prosté.
I tak je úsvit náš,
než se nadějeme,
nějak to dokážeme
nějak se vzepřeme a vnímáme,
že nás nezlomili,
jen jsme ještě nedospěli.
Vzešli jsme ze země i doby,
v němž hubená černá holka
potomek otroků, vychovaná svobodnou matkou,
sní, že se stane prezidentem,
aby pak přednesla báseň tomu skutečnému.
Je to tak, nejsme příkladní,
nejsme bez poskvrnky
ani to neznamená, že se snažíme
utvořit svazek, který dokonalý je,
snažíme se však ukovat unii,
z níž vzejde země zavázaná všem zájmům, národům, rasám i názorům.
A tak nehledíme na to, co nás rozděluje,
ale na to, co nás spojuje.
Překleneme tu propast, vždyť budoucnost je to hlavní,
musíme zdolat rozdíly mezi námi.
Odložíme zbraně.
Cestu si k sobě můžeme najít jen
beze zbraně
žít a nechat žít, v míru pro všechny,
ať svět vidí to, co je, a bez příkras:
že i přes žal porosteme zas,
že i v smutku máme víru,
jsme unavení, leč úporní,
upsaní sobě, jeden druhému, naše vítězství,
ne však proto, že nikdy nezažijeme porážku,
ale proto, že nikdy nezasejem svár.
Písmo nám říká, že je dar,
až všichni budou moci mít svůj fík a svou révu
strachu spolu dáme vale,
když máme splnit naše naděje,
pak nelze ostřit nože stále,
mosty však stavět musíme dále.
Jsme na své zaslíbené skále,
ta hora nad námi
jen se odvážit.
Být Američanem je více než odkaz s hrdostí,
je to naše minulost
a co ji napraví.
Viděli jsme sílu, která náš národ štěpila,
sílu, co nic nestaví,
jen nás chce zničit devastací demokracie.
A málem se to mohlo podařit.
Demokracie může sice být opakovaně zastavena,
nelze ji však natrvalo porazit.
V tuto pravdu
plně věříme.
Již dlouho hledíme do budoucna,
a dějiny sledují nás.
Žijeme v době vykoupení
od počátku strachy rozechvění.
Nejsme připraveni nést následky
té příšerné hodiny,
našli jsme odvahu zvítězit nad stíny
a psát další kapitolu.
Nadělit si naději a smích.
Dřív jsme se ptali,
dá se vůbec katastrofa přemoci?
Dnes se ptáme,
jak by kdy katastrofa mohla přemoci nás?
Nejdeme k minulosti,
ale k budoucnosti.
Země zbitá, avšak celá,
laskavá a smělá,
volná v divokosti.
Nedáme se odradit,
nebo snad umlčet pohrůžkami,
naše pasivita a apatie totiž
půjdou později na účet příštích generací
naše blbost – jejich břímě.
Toto je však jisté:
Když soucit bude silou,
a síla spravedlivou,
pak láska bude odkazem
a budoucnost změněnou.
Zanechme po sobě zemi
lepší než tu, co nám nechali
v plicích mé bronzem tepané hrudi.
Změníme tento zraněný svět na zázračný.
Na kopcích západu, co zlatem studí,
větry šlehaném severovýchodě
kde naši předci začali revoluci,
i ve městech uprostřed jezer na středozápadě,
na sluncem rozpáleném jihu.
Opravit, uzdravit se, usmířit se.
A každý známý konec země a 
každý kout nazývaný vlastí,
všude jsou lidé nádherní v rozličnosti.
Kovaní a krásní
až přijde den, vystoupíme ze stínu,
zapálení a beze strachu.
Den pak zažene nám stíny,
bez obav a bez viny,
již vábíme svůj úsvit.
Světlo je kolem nás.
Jen musíme mít dost odvahy o něm snít.
Jen musíme mít odvahu jím také být.

Z angličtiny přeložila Natálie Nera

Chviličku.
Načítá se.
  • Amanda Gormanová

    (1988) je americká básnířka a aktivistka. V roce 2015 vydala sbírku The One for Whom Food Is Not Enough; byla první umělkyní, která získala National Youth Poet Laureate. V roce 2021 přednesla báseň ...
    Profil

Souvisí