Zygmunt Bauman (1925–2017)

Dospěl k názoru, že jím byl pocit vykořenění. Obě tato ‚vykořenění‘ se však od sebe lišila. To Wellsovo bylo vykořeněním z Zeitgeistu (ducha doby) a mobilizovalo v něm obnovu sebedůvěry ve vlastní schopnosti; to Baumanovo bylo naopak projevem nedůvěry a nelibosti k Zeitgeistu nového světa…

Drobná publicistika – Nekrolog Z čísla 2/2017

V pondělí 9. ledna zemřel v anglickém Leedsu významný polský sociolog židovského původu Zygmunt Bauman. Bylo mu 91 let. Život dost dlouhý na to, aby byl plný zvratů a rozporuplných kroků; život, do něhož se nemohly neotisknout události 20. století a hluboce jej nepoznamenat. Ať už se jednalo o jeho útěk před nacistickou okupací z Polska do Sovětského svazu, následnou službu v První armádě polského vojska, jež byla kontrolována Sověty, údajné působení ve vojenských oddílech tzv. Jednotek vnitřní bezpečnosti, které byly určeny k odhalování a potírání antikomunistických podzemních hnutí, či stejně tak údajnou spolupráci s vojenskou rozvědkou a dlouholeté členství (nikoliv pouze údajné) v Polské sjednocené dělnické straně. Z té vystoupil teprve v roce 1968, když se pod vlivem studia děl Antonia Gramsciho a Georga Simmela stal kritikem komunistického režimu. Poté, co kvůli svým politickým názorům nebyl jmenován profesorem, odešel do emigrace, odkud se už nikdy nevrátil. Od roku 1971 až do své smrti žil trvale ve Velké Británii.

Jeho stěžejní díla z poslední doby jsme průběžně reflektovali v tištěné verzi Tvaru v rubrice „Nad knihou“. Byly to tituly Tekutá láska (Academia, 2013), Tekutý dohled (BrokenBooks, 2013) – společně s Davidem Lyonem, Tohle není deník (Academia, 2015) nebo Stát v krizi (Broken Books, 2015) – společně s Carlem Bordonim. Navzdory svému názvu titul Tohle není deník v některých pasážích naopak „deníkově“ působil. Byl jakýmsi Baumanovým bilančním uvažováním nad světem a jeho budoucností. K tomuto přemítání si vzal na pomoc literaturu – především slavné antiutopie z pera J. Zamjatina, G. Orwella a A. Huxleyho. Jejich díla vytvořená v pevném moderním světě srovnával s knihou M. Houellebecqa Možnost ostrova (česky: Odeon, 2007), vytvořenou naopak v tekutém (na metaforu „tekutosti“ měl Bauman copyright) světě postmoderním, a došel k závěru, že oni tři antiutopisté minulosti byli cosi jako zakázkoví krejčí:

„Věřili v budoucnost vyrobenou na zakázku a představu budoucnosti vlastní výroby odmítali jako něco značně nepatřičného. Špatné míry, nevzhledné tvary a nedbalí, opilí nebo zkorumpovaní krejčí jim naháněli strach; ale nebáli se, že by se mohla pozavírat a rozpadnout krejčovství – a příchod světa bez krejčích si ani nedokázali představit. Houellebecq ale píše právě z takového světa bez krejčích.“

Bauman navíc tvrdil, že Houellebecq k nám promlouvá jakoby z letadla, které nemá v kokpitu pilota; zatímco jeho literární předchůdci nemuseli řešit otázku prázdných velících stanovišť, z nichž se dá řídit boj proti nahodilosti, Houellebecqa zajímá, co bude s nahodilostí tváří v tvář takovým stanovištím, v nichž chybí aktéři. Ty totiž dnes nahrazují věda a technika, které nám umožňují pohybovat se či posouvat bez sledování nějakého účelu nebo cíle, a také náboženství, které nás utvrzuje v naší nedostatečnosti a nemohoucnosti. Marná je i literatura sama, neboť ať popisujeme cokoliv, nevede to k žádné změně, a na druhé straně – ať předpovídáme cokoliv, nezabráníme tomu, aby se to stalo. Že bychom se nacházeli v bodě, z něhož už není návratu? Bauman si myslel, že nikoliv. Nicméně naše pocity marnosti podle něj pramení z disproporce mezi společensky vytvářenými problémy a tlakem na jejich individuální řešení. Napsal, že se cítíme jako

„pouhý plankton, který byl předem, neodvolatelně a nezvratně odsouzen k porážce v bezostyšně nerovném boji se zdrcující silou neodbytných mořských proudů“.

Ještě o jednoho autora se při svém tápání budoucností Bauman opíral – o H. G. Wellse. Nejen že se opíral o jeho víru a přesvědčení, že nějaká cesta vpřed se vždycky najde (Wells si to nepřestal myslet ani po otřesné zkušenosti první světové války), ale porovnával záznamy ze své životní cesty s těmi jeho a hledal, co mají oba společného. Dospěl k názoru, že jím byl pocit vykořenění. Obě tato „vykořenění“ se však od sebe lišila. To Wellsovo bylo vykořeněním z Zeitgeistu (ducha doby) a mobilizovalo v něm obnovu sebedůvěry ve vlastní schopnosti; to Baumanovo bylo naopak projevem nedůvěry a nelibosti k Zeitgeistu nového světa, který si spokojeně žil na hraně vlastního konce.

„Wells zkrátka bojoval, navzdory všemu, za záchranu našeho sebevědomí. Já jsem se snažil zachránit naši sebekritiku a proti všem očekáváním a plánům podrýt a oslabit naši ješitnost. Wells hledal v temných mračnech reality záblesky světla, já jsem se snažil odhalit temné skály a zlověstné proudy pod oslnivými, byť improvizovanými ad hoc a pomíjivými majáky,“

shrnul svůj život Zygmunt Bauman.

Foto zdroj: wikipedia.org

  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.

  • Zygmunt Bauman

    (Poznaň, 19. listopadu 1925 – 9. ledna 2017, Leeds), polský sociolog a filosof židovského původu, od roku 1971 až do své smrti žil ve Velké Británii, své práce publikoval převážně v angličtině. Česky vyšlo: Sociologie pro každý den (Mladá fronta, 1965), Sociologie (Orbis, 1966), Kariéra: sociologické črty (Mladá fronta, 1967), Úvahy o postmoderní době (Slon, 1995), Globalizace: důsledky pro člověka (Mladá fronta, 1999), Tekutá modernita (Mladá fronta, 2002), Modernita a holokaust (Slon, 2003), Svoboda (Argo, 2003), Individualizovaná společnost (Mladá fronta, 2004). Tekuté časy: Život ve věku nejistoty (Academia, 2008), Umění života (Academia, 2010), Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie (Slon, 2010), Tekutá láska. O křehkosti lidských pout (Academia, 2013), Tekutý dohled (Broken Books, 2013) – společně s Davidem Lyonem, Tohle není deník (Academia, 2015) a Stát v krizi (Broken Books, 2015) – společně s Carlem Bordonim.