Život umělce jako jediný možný

Rozhovor s Milanem Tvrdíkem

Třeba se na nás dnes odněkud z výšin usmívá, že se jemu, nevzdělanci, podařilo vytvořit něco, co dnes řadíme k vrcholům symbolické poezie a světové literatury.
Život umělce jako jediný možný | foto

Pane profesore, díky vašim překladům Rilkových raných povídek publikovaných ve výboru Tichý doprovod a jiné prózy se čeští čtenáři mohli v ucelené formě vůbec poprvé seznámit s řadou dosud nepřeložených textů. Co vás k vydání výboru přivedlo?

Nakladatelství Labyrint se na podnět Viery Glosíkové rozhodlo vydat tři svazky díla Rainera Marii Rilka. První svazek z roku 2012 obsahoval průřez básnickou tvorbou v novém překladu Miloše Kučery [Neboť hvězd skákalo nespočet / Denn es sprangen Sterne ungezählt. Básně 1922–1926 – pozn. red.]. Nás dva potom oslovili s tím, abychom připravili druhý svazek s ranou prózou. Tehdy jsem Rilka začal překládat. Rané prózy jsou výtečným obrazem doby svého vzniku a de facto předurčují Rilkův vývoj. Zdaleka nejsou povrchní. Jsou to nádherné příběhy s tématy, která Rilka provázela celý život. Přitom toto období jeho prozaické tvorby nebylo u nás příliš známé, ale ani v germanistickém prostředí obecně, protože tyto texty z pozůstalosti začaly vycházet až na přelomu tisíciletí, tedy sedmdesát let po autorově smrti.

Jaké texty jste do výboru zařadili?

Vybrali jsme čtyřicet sedm povídek, které jsme rozdělili do pěti částí. První dvě části jsou složeny z povídek, které předtím česky nikdy nevyšly. Třetí část vyšla částečně časopisecky ještě za Rilkova života, některé povídky jsme přeložili znovu. Čtyřicet tři povídky jsem přeložil já a čtyři kolegyně Glosíková. Právě ona iniciovala vydání publikace u Joachima Dvořáka. Třetí svazek, který jsme plánovali jako výbor z teoretických a esejistických textů Rilka, v překladech z němčiny i z francouzštiny, zatím nevyšel. Byla vydána částečně jeho korespondence, některé dopisy o Cézannovi, ale chtěli jsme ještě zkoncipovat průřez dalšími texty, které psal třeba ve dvacátých letech ve švýcarském Muzotu, nebo „Dopis mladému básníkovi“.

V letech 1892–1905 napsal Rilke téměř sto povídkových textů, ve vašem výboru tedy najdeme skoro polovinu z nich. Nejstarší, povídku „Pero a meč“, napsal Rilke v šestnácti letech. Zaznamenal jste mezi vybranými povídkami nějaký vývoj?

Některá témata jsou obdobná. Rilke sám říká, že je to pořád jedno a to samé. Především život v osamění je téma, které Rilke neustále variuje, neboť jej samota provázela celý život. Od počátku se snažil sžít s okolním světem. Právě psaním se vyrovnával s nedostatečnou komunikativností, která ho i s chybějícími sociálními vazbami pronásledovala. Už jako dítě byl velice osamocený a ochranná krusta, kterou kolem něj rodina vytvořila, mu bránila, aby se adaptoval na společenský život. Zásadní vývoj tam není. Od počátku ho provází obrovská lyričnost. Ani v těch nejkrutějších příbězích si neodpustí neuvěřitelné množství metafor. Nádherným způsobem propojuje naturalismus a impresionismus. Vše vrcholí v „Kornetovi“, básni v próze, ve které Rilke spojuje hlavní témata své tvorby: lásku a smrt.

Rilke zaujímal ke svým raným prózám skeptický postoj. Čím to? Můžete popsat cestu, která vedla od raných sbírek a povídek k vrcholům jeho tvorby, Sonetům Orfeovi a Elegiím z Duina?

Rilke je považován za symbolického, neuchopitelného básníka. Ale tu paletu má velmi širokou. Na jedné straně stojí básně a prózy, u nichž máte pocit, že přesně víte a chápete, co chtěl autor říct. Na straně druhé je Rilkova vrcholná poezie, která představuje snahu o pochopení světa a zesvětštění metafyziky. Sonety Orfeovi a Elegie z Duina, troufám si tvrdit, po prvním přečtení nechápe nikdo. K tomu je potřeba spoustu vysvětlivek a vědeckých korektivů. Rilke se v nich snaží jazykem přes Verding-lichung zvěcnit abstraktní pojmy – jazykem, který je mu dostupný. Zkoumá možnosti jazyka, jeho šířku, jeho výšku. To je asi hlavní pozice Rilka jako světového básníka. Od prostého, melancholického, někdy až sentimentálního pohledu na svět, až po obrovskou metafyzickou poezii z dvacátých let. Přelom nastává v Nových básních z roku 1907, kde se snaží zachytit myšlenkový proud doby na základě věcí a symbolů. Ale počátek tušíme už v nádherné Knize hodinek [vznikala v letech 1899–1903, vyšla 1905 – pozn. red.], kde je patrný vliv dlouhých ruských a francouzských pobytů, ale ještě to nemá hloubku Nových básní. V „Kornetovi“ s jeho jasným, trochu sentimentálním osobním jazykem už je vrcholná fáze naprosto zřejmá.

Co byste doporučil někomu, kdo by rád více pronikl do Rilkova díla? Čím začít? Mohly by to být právě rané prózy?

Číst Rilka odzadu, od největších sbírek, je velmi obtížné a tento postup nedoporučuji. Ani člověk, který má touhu se s tím nějak „poprat“, se nechytne. Radím začít prózou a prvními básněmi z 90. let, třeba „českou“ sbírkou Obětiny lárům, kde mimo jiné třeba pozoruje oknem nedělní vesnickou zábavu. Sentimentálně jako by říkal – ta jejich radost, to je to, co já nemám. Když Sidonie Nádherná seznámila Rilka s Karlem Krausem, který si ji chtěl vzít, byl to počátek nepřátelství mezi oběma rivaly, protože jí Rilke sňatek rozmluvil. V trojúhelníku s Nádhernou a Krausem sehrál trochu neobvyklou roli. Nechtěl ji ztratit. Měl strach, že jakmile se Sidonie provdá za známého kolegu spisovatele, nebude to pro něj dobře. Rilke se na lidi upínal, potřeboval je k životu, protože z jejich podpory žil.

Nahlížel jste při překládání do Rilkovy korespondence s Lou Andreas-Salomé, Marií Thurn-Taxisovou, Sidonií Nádhernou, Augustem Rodinem nebo dalšími přáteli?

Ano, jeho korespondenci jsme četli. Nutno ovšem říct, že Rilke těch přátel mnoho neměl. Šlo spíše o umělecké vztahy. Ať už to byli malíř Heinrich Vogeler, který ho přitáhl do umělecké kolonie ve Worpswede, velký symbolik Stefan George nebo Stefan Zweig a další osobnosti doby, ke kterým vzhlížel. Rilke trpěl celý život pocitem méněcennosti kvůli tomu, že nemá vzdělání. Vojenské akademie v Sankt Pöltenu a v Hranicích na Moravě nedokončil. Až na nátlak strýce Jaroslava Rilka, který mu po rozvodu rodičů a vzhledem ke komplikované rodinné situaci financoval samostudium, si dodělal maturitu na gymnáziu Na Příkopě. Přihlásil se na pražskou německou univerzitu ke studiu dějin literatury, dějin umění a filosofie, ale nakonec přešel na práva do Mnichova. Nic z toho však nedokončil. V raných povídkách se pocit nerozhodnosti a osamocení odráží, stejně jako neschopnost vyjít se světem kolem sebe. Nedokázal se s tím smířit, a proto tak četný motiv smrti. Hrdinové jeho povídek narážejí na vnější svět, protože jako mladí si ještě nestačili vybudovat svět vnitřní. To je důvod, proč Rilke své první povídky zavrhoval.

Množství vražd a sebevražd je na rozsah knihy bezprecedentní. Kromě hororové atmosféry však povídky čtenáře určitě zaujmou také častými ironickými momenty.

Horor, ironie, satira – ano, sledoval velmi pečlivě obecně vše, co se dělo v literatuře nebo ve výtvarném umění, a k zachycení svých myšlenek a úvah používal obrovskou paletu prostředků. Rilkovi bylo devět, když se jeho rodiče rozvedli. Každý z nich do něj vkládal své představy o kariéře a úspěchu. Jenže on nebyl na úspěšnou kariéru stavěn. Když mu bylo jedenáct, otec prosadil vojenské řemeslo. Odtud plynou povídky jako „Pierre Dumont“ o chlapci, který se po prázdninách vrací zpět do prostředí vojenské školy, které ho ubíjí. V „Hodině tělocviku“ zase líčí situaci, kdy se člověk dostane někam omylem jen proto, aby vyhověl tlaku svého okolí. Dokladů podobného rázu je třeba právě v rakouské literatuře z té doby hodně. Hrdina ale nemá kam utéct, takže Rilke ho musí nechat umřít. Na „Hodině tělocviku“ mě fascinovaly nádherně odpozorované reakce učitelů i spolužáků. Ale využil je s odstupem – bylo mu osmnáct, když to psal. Proto si myslím, že jeho rané prózy jsou oproti jeho vlastnímu hodnocení přece jen významné.

Rilke i přes jisté sociální bariéry jistě nežil mezi pražskými Němci zcela izolovaně, ale existují nějaké doklady jeho styku s českým prostředím?

V době, kdy Rilke vyrůstal, už Praha nebyla česko-německým městem, ale vyloženě českým městem s malou německou menšinou. Ovšem existovaly ještě tradiční německé vzdělávací instituce jako piaristická základní škola nebo staroměstská gymnázia s německým vyučovacím jazykem, na které chodilo právě kvůli jazyku i mnoho Čechů.

Rilke sám sebe označoval především za Pražana a národnost pro něj představovala marginální kategorii.

Určitě nasával české prostředí včetně jazyka jako určité podhoubí a něco, co mu rozšiřuje obzory. Nebyla pro něj rozhodující národnost ani sociální třída. Občas čteme, že Rilkové jsou korutanská šlechta – kdepak, tatínek byl ze selské rodiny z Mimoně, z pěti synů. Všichni se chtěli dát na vojenskou dráhu, ale žádnému se to nepovedlo. Jediný Jaroslav se stal známým právníkem.

Víte, nakolik Rilke uměl česky?

Zpočátku se udávalo, že Rilke žádnou zvláštní znalost češtiny mít nemohl, protože rodina nebyla nikterak nakloněna českým snahám. Matka dokonce učila Rilka francouzsky, aby na jiné než německé vyzvání reagoval tímto jazykem. Do nepovinných kurzů češtiny, které nabízely německé školy, nechodil. Ale na vojenských akademiích v Hranicích a Sankt Pöltenu, které navštěvoval, čeština povinná byla. Z jeho vysvědčení je zřejmé, že ve všech těchto kurzech byl výborný. Česky tedy musel umět. Vezměte si sbírku Obětiny lárům – ve spoustě básní jsou české výrazy. Jedna z raných povídek se dokonce jmenuje v originálu „Pán Mráz“. Napsal také báseň „Dráteník“ – opět s českým názvem včetně diakritiky. Nakolik česky mluvil, to nevím, ale Jiří Karásek ze Lvovic vzpomíná, že Rilke musel umět česky slušně. Byl totiž abonentem Moderní revue, čili česky určitě četl. Dokonce četl Julia Zeyera, tomu osobně předčítal své básně. Dostal se k němu prostřednictvím jeho neteře, své první lásky Valerie David-Rhonfeldové. Rilke obdivoval Zeyerův novoromantický styl, ty jeho šviháky. Miloval také zpěv českých dívek. Právě do Obětin lárům nechal vplynout tu zvláštní zadumanost české krajiny spolu s její historií. V roce 1896 odchází a už se sem nikdy natrvalo nevrátí. Těžko říct, jestli pak češtinu nezapomněl.

Milan Tvrdík

(1953), český germanista a překladatel. V letech 1992–2017 působil na Ústavu germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, v letech 2000–2011 byl jeho ředitelem. Od února 2017 působí na Katedře germanistiky Pedagogické fakulty UK. Od roku 1999 je předsedou Goethovy společnosti v ČR. Zaměřuje se na německou literaturu 19. a 20. století, dále na rakouskou a švýcarskou literaturu a německou literaturu v českých zemích. Do češtiny přeložil mj. díla Roberta Menasseho, Evy Menasseové, Josefa Winklera, Klause Merze, Andrease Maiera či Rainera Wernera Fassbindera. Podílel se na vydání sborníku Goethe dnes / Goethe heute (2008). Je nositelem Záslužného kříže Rakouské republiky o vědu a umění.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Život umělce jako jediný možný
Související texty