Rozhovor s Milanem Tvrdíkem

Život umělce jako jediný možný

Třeba se na nás dnes odněkud z výšin usmívá, že se jemu, nevzdělanci, podařilo vytvořit něco, co dnes řadíme k vrcholům symbolické poezie a světové literatury.

Rozhovor s Milanem Tvrdíkem Z čísla 5/2017

Pane profesore, díky vašim překladům Rilkových raných povídek publikovaných ve výboru Tichý doprovod a jiné prózy se čeští čtenáři mohli v ucelené formě vůbec poprvé seznámit s řadou dosud nepřeložených textů. Co vás k vydání výboru přivedlo?

Nakladatelství Labyrint se na podnět Viery Glosíkové rozhodlo vydat tři svazky díla Rainera Marii Rilka. První svazek z roku 2012 obsahoval průřez básnickou tvorbou v novém překladu Miloše Kučery [Neboť hvězd skákalo nespočet / Denn es sprangen Sterne ungezählt. Básně 1922–1926 – pozn. red.]. Nás dva potom oslovili s tím, abychom připravili druhý svazek s ranou prózou. Tehdy jsem Rilka začal překládat. Rané prózy jsou výtečným obrazem doby svého vzniku a de facto předurčují Rilkův vývoj. Zdaleka nejsou povrchní. Jsou to nádherné příběhy s tématy, která Rilka provázela celý život. Přitom toto období jeho prozaické tvorby nebylo u nás příliš známé, ale ani v germanistickém prostředí obecně, protože tyto texty z pozůstalosti začaly vycházet až na přelomu tisíciletí, tedy sedmdesát let po autorově smrti.

Jaké texty jste do výboru zařadili?

Vybrali jsme čtyřicet sedm povídek, které jsme rozdělili do pěti částí. První dvě části jsou složeny z povídek, které předtím česky nikdy nevyšly. Třetí část vyšla částečně časopisecky ještě za Rilkova života, některé povídky jsme přeložili znovu. Čtyřicet tři povídky jsem přeložil já a čtyři kolegyně Glosíková. Právě ona iniciovala vydání publikace u Joachima Dvořáka. Třetí svazek, který jsme plánovali jako výbor z teoretických a esejistických textů Rilka, v překladech z němčiny i z francouzštiny, zatím nevyšel. Byla vydána částečně jeho korespondence, některé dopisy o Cézannovi, ale chtěli jsme ještě zkoncipovat průřez dalšími texty, které psal třeba ve dvacátých letech ve švýcarském Muzotu, nebo „Dopis mladému básníkovi“.

V letech 1892–1905 napsal Rilke téměř sto povídkových textů, ve vašem výboru tedy najdeme skoro polovinu z nich. Nejstarší, povídku „Pero a meč“, napsal Rilke v šestnácti letech. Zaznamenal jste mezi vybranými povídkami nějaký vývoj?

Některá témata jsou obdobná. Rilke sám říká, že je to pořád jedno a to samé. Především život v osamění je téma, které Rilke neustále variuje, neboť jej samota provázela celý život. Od počátku se snažil sžít s okolním světem. Právě psaním se vyrovnával s nedostatečnou komunikativností, která ho i s chybějícími sociálními vazbami pronásledovala. Už jako dítě byl velice osamocený a ochranná krusta, kterou kolem něj rodina vytvořila, mu bránila, aby se adaptoval na společenský život. Zásadní vývoj tam není. Od počátku ho provází obrovská lyričnost. Ani v těch nejkrutějších příbězích si neodpustí neuvěřitelné množství metafor. Nádherným způsobem propojuje naturalismus a impresionismus. Vše vrcholí v „Kornetovi“, básni v próze, ve které Rilke spojuje hlavní témata své tvorby: lásku a smrt.

Rilke zaujímal ke svým raným prózám skeptický postoj. Čím to? Můžete popsat cestu, která vedla od raných sbírek a povídek k vrcholům jeho tvorby, Sonetům Orfeovi a Elegiím z Duina?

Rilke je považován za symbolického, neuchopitelného básníka. Ale tu paletu má velmi širokou. Na jedné straně stojí básně a prózy, u nichž máte pocit, že přesně víte a chápete, co chtěl autor říct. Na straně druhé je Rilkova vrcholná poezie, která představuje snahu o pochopení světa a zesvětštění metafyziky. Sonety Orfeovi a Elegie z Duina, troufám si tvrdit, po prvním přečtení nechápe nikdo. K tomu je potřeba spoustu vysvětlivek a vědeckých korektivů. Rilke se v nich snaží jazykem přes Verding-lichung zvěcnit abstraktní pojmy – jazykem, který je mu dostupný. Zkoumá možnosti jazyka, jeho šířku, jeho výšku. To je asi hlavní pozice Rilka jako světového básníka. Od prostého, melancholického, někdy až sentimentálního pohledu na svět, až po obrovskou metafyzickou poezii z dvacátých let. Přelom nastává v Nových básních z roku 1907, kde se snaží zachytit myšlenkový proud doby na základě věcí a symbolů. Ale počátek tušíme už v nádherné Knize hodinek [vznikala v letech 1899–1903, vyšla 1905 – pozn. red.], kde je patrný vliv dlouhých ruských a francouzských pobytů, ale ještě to nemá hloubku Nových básní. V „Kornetovi“ s jeho jasným, trochu sentimentálním osobním jazykem už je vrcholná fáze naprosto zřejmá.

Co byste doporučil někomu, kdo by rád více pronikl do Rilkova díla? Čím začít? Mohly by to být právě rané prózy?

Načítá se.

  • Milan Tvrdík

    (1953), český germanista a překladatel. V letech 1992–2017 působil na Ústavu germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, v letech 2000–2011 byl jeho ředitelem. Od února 2017 působí na Katedře germanistiky Pedagogické fakulty UK. Od roku 1999 je předsedou Goethovy společnosti v ČR. Zaměřuje se na německou literaturu 19. a 20. století, dále na rakouskou a švýcarskou literaturu a německou literaturu v českých zemích. Do češtiny přeložil mj. díla Roberta Menasseho, Evy Menasseové, Josefa Winklera, Klause Merze, Andrease Maiera či Rainera Wernera Fassbindera. Podílel se na vydání sborníku Goethe dnes / Goethe heute (2008). Je nositelem Záslužného kříže Rakouské republiky o vědu a umění.