Pane profesore, díky vašim překladům Rilkových raných povídek publikovaných ve výboru Tichý doprovod a jiné prózy se čeští čtenáři mohli v ucelené formě vůbec poprvé seznámit s řadou dosud nepřeložených textů. Co vás k vydání výboru přivedlo?

Nakladatelství Labyrint se na podnět Viery Glosíkové rozhodlo vydat tři svazky díla Rainera Marii Rilka. První svazek z roku 2012 obsahoval průřez básnickou tvorbou v novém překladu Miloše Kučery [Neboť hvězd skákalo nespočet / Denn es sprangen Sterne ungezählt. Básně 1922–1926 – pozn. red.]. Nás dva potom oslovili s tím, abychom připravili druhý svazek s ranou prózou. Tehdy jsem Rilka začal překládat. Rané prózy jsou výtečným obrazem doby svého vzniku a de facto předurčují Rilkův vývoj. Zdaleka nejsou povrchní. Jsou to nádherné příběhy s tématy, která Rilka provázela celý život. Přitom toto období jeho prozaické tvorby nebylo u nás příliš známé, ale ani v germanistickém prostředí obecně, protože tyto texty z pozůstalosti začaly vycházet až na přelomu tisíciletí, tedy sedmdesát let po autorově smrti.

Jaké texty jste do výboru zařadili?

Vybrali jsme čtyřicet sedm povídek, které jsme rozdělili do pěti částí. První dvě části jsou složeny z povídek, které předtím česky nikdy nevyšly. Třetí část vyšla částečně časopisecky ještě za Rilkova života, některé povídky jsme přeložili znovu. Čtyřicet tři povídky jsem přeložil já a čtyři kolegyně Glosíková. Právě ona iniciovala vydání publikace u Joachima Dvořáka. Třetí svazek, který jsme plánovali jako výbor z teoretických a esejistických textů Rilka, v překladech z němčiny i z francouzštiny, zatím nevyšel. Byla vydána částečně jeho korespondence, některé dopisy o Cézannovi, ale chtěli jsme ještě zkoncipovat průřez dalšími texty, které psal třeba ve dvacátých letech ve švýcarském Muzotu, nebo „Dopis mladému básníkovi“.