Území, která si Římané od 3. stol. př. Kr. po 2. stol. po Kr. podrobovali mimo Apeninský poloostrov, nenazývali kolonie, ale provincie. Názvu colonia používali pro sídliště, založená pro římské občany, a to nejprve na různých místech v Itálii; nejstaršími z nich byly přístavy Ostia a Antium, ležící na pobřeží Středozemního moře. Itálii jižně od říčky Rubikonu, již pod svou vládou sjednotili r. 265 př. Kr., spravovali Římané až zhruba do počátku posledního př. Kr. v podstatě na základě zásady Divide et impera. Byla tu sféra s plným římským občanstvím, některým obyvatelům Apeninského poloostrova dopřáli pouze část tohoto privilegovaného postavení bez politických práv, z jiných obcí či kmenů učinili své spojence, kteří nebyli občany, ale museli Římanům pomáhat ve všech válkách, které vedli, některým obcím ponechávali status takzvaně svobodných. Postupně bylo plné římské občanství udělováno stále většímu počtu obyvatel Apeninského poloostrova, až si je zbytek nakonec vybojoval v tzv. spojenecké válce v letech 90–89 př. Kr. V Itálii mělo svůj začátek velké a úspěšné dílo slučování všech obyvatel říše ve stále jednotněji spravovaný celek. Římané byli mistři integrace, která pokračovala i vůči provinciím.
Romanizace římských provincií měla svou stránku materiální (římské silnice, akvadukty, města, vybudovaná nebo alespoň vybavená podle antických vzorů) i duchovní (latinský jazyk, antické školy, postupné zapojení obyvatel provincií do tvorby římské kultury). Byla jednou stránkou integrace, k níž zásadním způsobem přispívalo udělování plného římského občanství, možnost, aby se také provinciálové mohli podílet na správě říše a být součástí její vyšší společnosti.
Římská kolonizace a barbaři
Kolonie římských občanů vznikaly v provinciích stejně tak jako v Itálii. Někdy byly zakládány pro stávající občany, kteří se do nich stěhovali odjinud, jako např. obnovené severoafrické Kartágo, osídlované římskými občany od r. 29 př. Kr. Jindy se v takové kolonie měnila sídliště cizinců, jako se např. ze sídla civitas Ubiorum, obce porýnských Germánů usazených na levém břehu Rýna r. 38 př. Kr., která se napřed dočkala částečného občanského práva, v r. 50 po Kr. stala Colonia Agrippina, město plnoprávných římských občanů (pozdější Kolín nad Rýnem). Ve 2. stol. po Kr. začala mít všechna říšská města jednotnou samosprávu. Římská říše a římský vliv se v této době prostíraly od Atlantiku po horní toky Eufratu a Tigridu, od Dunaje a Rýna do severní Afriky.
Roku 212 bylo proslulým ediktem císaře Caracally z dynastie Severovců římské občanství uděleno všem osobně svobodným obyvatelům impéria. Nepodíleli se na něm tedy otroci, a ovšem ani „barbaři“, ti, kteří jako váleční zajatci anebo dobrovolně v různých dobách přicházeli do římské říše z území ležících mimo její hranice (například Germáni, Sarmati, Arabové, Slované). Caracallovým zákonem byla integrace impéria v podstatě dovršena. Občané, pravda, už dávno neměli dříve tak vysoko ceněná práva politická a řada z nich se právě v této době zvolna stále víc proměňovala v občany druhého řádu, humiliores.
Ve 2. stol. po Kr. zaznamenalo římské impérium vrchol svého rozvoje. Následující století přineslo naopak hlubokou vnitřní krizi a zahájilo epochu pozdní antiky. Antické oblasti čekala proměna ve středověké. Ale neměla proběhnout pouze v důsledku vývoje, kterým se ubírala antická území sama. Byli tu také „barbaři“. Někteří z nich byli na území impéria usídlováni už od dob republiky (zřejmě ti první po vítězstvích vojevůdce C. Maria nad Kimbry a Teutony), jiní se tady od stejné epochy snažili usadit sami – ve svých Zápiscích o válce gallské dobyvatel Zaalpské Gallie Caesar zachytil pronikání značného počtu zarýnských Germánů do oblastí jižně od Rýna. A oba trendy pokračovaly. Nejprve z římské vůle. Jedna taková vlna usídlování „barbarů“ proběhla v souvislosti s tzv. markomanskými válkami, které se odehrávaly v letech 165/6 až 180 po Kr. a byly prvním dokladem, že stěhování germánských kmenů ze severu a severozápadu dospělo k hranicím impéria. Ve 3. stol. značné počty „barbarů“ usazoval na římském území císař Probus (276–282) a poté rovněž Maximianus a Constantius Chlorus, spoluvládci císaře Diocletiana, reformátora a zakladatele éry římského císařského absolutismu, dominátu. Římané „barbary“ potřebovali. Jako zemědělce, kteří by kultivovali půdu, z níž hlavně od 3. stol. stále větší a větší rozlohy ležely ladem, platili z polí daně, chybějící ve státním rozpočtu, a také aby v případě potřeby bojovali v různých složkách římského vojska. Takoví kolonisté v každém případě přinášeli Římanům prospěch. První pozdně antické století bylo ovšem i dobou zásadního zlomu v zahraničně politické pozici říše.
Nová rizika: Gótové a Hunové
Na východě představovali nejvýznamnější nové nebezpečí Gótové, kteří koncem 2. stol. po dlouhém postupném stěhování, přinejmenším z oblastí kolem dolního toku Visly, pokud nemigrovali až z jižní Skandinávie, dorazili do Černomoří, na Západě se za hranicemi impéria vytvořily velké a výbojné kmenové svazy Franků, Alamanů a Sasů. Římané vůči „barbarskému“ světu definitivně přešli do defenzívy. „Barbary“ kromě toho stále víc a víc potřebovali, aby v jejich službách válčili proti jiným „barbarům“. Kolonizace říše zvnějška tedy pokračovala, v té době ještě stále naprostou většinou se souhlasem Římanů. Alamanům se ovšem podařilo obsadit tzv. Decumates agri, trojúhelník území mezi horními toky Rýna a Dunaje, jehož zabráním si zde Římané v 1. stol. po Kr. zkrátili hranici, aby její obrana nevyžadovala tolik námahy. Byla to první územní ztráta. Krátce poté následovala zadunajská provincie Dácie, které se Římané jako území příliš už infiltrovaného „barbary“ vzdali dobrovolně.
Ve 2. polovině 4. stol. překročily řeku Don, antickými geografy považovanou za hranici Evropy a Asie, hunské kmeny. Postupovaly Černomořím a Podunajím směrem na západ. Pro ilustraci důsledků těchto událostí uveďme svědectví jednoho ze současníků vrcholícího velkého stěhování národů, Hieronyma (sv. Jeroným), jež se nachází v jeho dopise z r. 395:
„Již dvacet a více let je mezi Konstantinopolí a Julskými Alpami prolévána římská krev. Malou Skythii, Makedonii, Thrákii, Dardanii, Dácii, Thessálii, Achaiu, Épeiros, Dalmatii a celé Pannonie pustoší, rozchvacují a olupují Gótové, Sarmati, Kvádové, Alani, Hunové, Vandalové a Markomani… Římský svět se hroutí…“
Masy lidí za hranicemi impéria byly tlakem Hunů anebo těch, kteří před nimi ustupovali, vypuzeny ze svých sídel, ztratily svoje hospodářské zázemí, žily z válečné kořisti, byly podrobovány Huny nebo hledaly, kde by se usadily, aby unikly nebezpečí výbojných sousedů a mohli zase žít jako dřív. Kolonizace obráceného směru, pronikání „barbarů“ na římské území, získala novou sílu a kvalitu.
I teď ještě Římané zůstávali těmi, kdo poskytovali migrantům, ustupujícím před nebezpečím válek a podrobení, azyl. V r. 376 o něj na ústupu před Huny požádali Vizigóti a se svolením císaře Valenta se usadili na římské straně dolního Dunaje. Též oni měli obdělávat půdu, odvádět daně a bránit tomu, aby do říše násilím pronikali další „barbaři“. Zpočátku, než by jim byla půda přidělena a dočkali se z ní úrody, měl Góty s jejich rodinami zásobovat římský stát. Podle současníka těchto událostí, historika Ammiana Marcellina, stát sice obživu posílal, ale hrabiví pohraniční úředníci se ze situace lidí v nezáviděníhodném postavení hodlali obohatit. Hladovějící a vydírání Vizigóti se vzbouřili a výsledkem bylo nejenom dlouhé plenění římských provincií z jejich strany, ale i jedna z největších vojenských porážek Římanů (r. 378 u Adrianopole).
Místo kooperace konflikt
Nicméně poměry nedovolovaly, aby se Římané vzdali tak velkého počtu bojovníků, jakým Vizigóti disponovali, a tak s nimi po jejich pacifikaci uzavřeli smlouvu o vojenské pomoci jako se zahraničním partnerem (který ovšem i nadále zůstal sídlit na území říše), tzv. smlouvu foederátní. Taková politika byla stále ještě pro Římany výhodná, bez ohledu na to, že Vizigóti i dál občas jejich území plenili a r. 410 jejich král Alarich I. poprvé po 800 letech (!) dokonce dobyl Říma. Osm let poté římská vláda usadila Vizigóty na území mezi Loirou a Pyrenejemi na základě tzv. principu hospitality: dostali dvě třetiny orné půdy v provinciích, kde byli usídleni, polovinu lesů a pastvin a 1/3 pracovních sil, připoutaných k půdě (což byli kolóni a otroci). To byly počátky vizigótského „barbarského“ státu. Spojenci kultivovali půdu, kterou Římané nestačili obdělat, a Římanům přitom zůstávala většina pracovních sil v zemědělství, kterých zas měli velký nedostatek. Když se rozhodovali mezi nutností zajistit výrobu potravin a stejně urgentní potřebou posilování armády, museli chtě či nechtě místo občanů vsadit na „barbary“. Vizigóti se koneckonců přece jen občas chovali jako skuteční foederáti a (i když po dlouhém přemlouvání) významně Římanům pomohli i v proslulé bitvě s Attilou r. 451 na Catalaunských polích.
Z vůle Římanů mohli také Burgundi, zdecimovaní Huny (jak tvrdí někteří historikové, na římskou objednávku), osídlit údolí řeky Rhôny, kde r. 443 vznikl burgundský „barbarský“ stát. Jejich katastrofální porážka Huny v r. 436 nebo 437 se stala základem látky proslulých středověkých hrdinských písní: Písně o Nibelunzích, která se vyvíjela od 8.–9. stol. po Kr., a některých skladeb Starší Eddy islandského učence Snorriho Sturlusona, díla, které pochází ze 13. století a kde Burgundi vystupují jako Niflungové.
Existovala však také kolonizace násilná anebo sice podnícená Římany, avšak vedoucí k faktickému ovládnutí jejich území „barbary“. K té první patřilo usídlení Franků v Toxandrii (na území mezi Maasou a Šeldou) už ve 4. století po Kr. nebo proniknutí Vandalů za hranice říše r. 406. Ti na ústupu před Huny a dalšími migranty vpadli nejprve do Gallie a Hispánie, a když je za Pyrenejemi Římané se spojenci Vizigóty vojensky příliš znepokojovali, přepluli Gibraltar a svůj stát, který nikdy žádné foederátní služby Římanům neposkytoval, si založili v západořímské severní Africe. Frankové pronikali násilím nejenom do Toxandrie, ale i do jiných oblastí římské Gallie; nejvýznamnější západořímský vojevůdce 5. stol. Aëtius však rýnskou hranici ještě udržel a z většiny Franků učinil foederáty. Po Aëtiově smrti (454) už potom snadno pronikli nejprve k Sommě a Seině, r. 486 obsadili poslední enklávu římské moci v Gallii, ležící mezi Seinou a Loirou, a nakonec (r. 507) porazili a do Hispánie vypudili Vizigóty.
Hunové se stali foederáty západořímské říše smlouvou uzavřenou za císaře Honoria a jeho vynikajícího vojevůdce Stilichona na počátku 5. stol., dlouho sloužili také Aëtiovi, který byl u nich v mládí jako rukojmí za tuto smlouvu a velmi dobře poznal jejich život, zvyky i vojenství. Za jeho éry, konkrétně ve 30. letech 5. stol., byli jakožto spojenci usazeni v části provincie Pannonie. Východořímané s Huny nikdy žádnou spojeneckou smlouvu neměli a velmi trpěli jejich pleněním a vydíráním. Po zničení hunské říše vzpourou podrobených kmenů vedených Gepidy (r. 455) se v Pannonii se svolením císaře Markiana usídlili Ostrogóti.
