SF

Za Johnem Ashberym

Ashberyho poezie často působila odtažitě a záhadně, mnohé dráždila, zneklidňovala a mátla a vždy se vzpírala jednoznačným výkladům a škatulkám.

Drobná publicistika – Nekrolog vyšlo 5. 10.

3. září tohoto roku, jen několik týdnů po oslavách svých 90. narozenin, odešel doyen americké avantgardy, básník a překladatel John Ashbery.

Vydal přes třicet básnických sbírek a za svou poezii získal téměř všechny myslitelné literární ceny – sbírka Self-Portrait in a Convex Mirror (Autoportrét ve vydutém zrcadle, 1976), nazvaná podle stejnojmenné básně, získala dokonce jako jediná v historii hned tři: Pulitzerovu cenu, Národní knižní cenu (The National Book Award) a Národní knižní cenu kritiky (The National Book Critics Circle Award). Titulní báseň sbírky je dodnes považována za jedno z vrcholných básnických děl americké literatury 20. století.

První větší úspěch zaznamenala druhá Ashberyho sbírka Some Trees (Pár stromů) z roku 1956 – básník W. H. Auden a člen poroty udělující ocenění pro mladé básníky, Yale Younger Poets Prize, se však tehdy nechal slyšet, že z vítězného rukopisu nerozuměl ani slovu. Hledání smyslu a skrytých významů v Ashberyho poezii se od té doby stalo oblíbeným tématem většiny jeho kritiků a vykladačů.

K dalším významným dílům Johna Ashberyho patří především sbírky The Tennis Court Oath (Přísaha u tenisového kurtu, 1962) s experimentální titulní básní, Rivers and Mountains (Řeky a pohoří, 1966) a As We Know (Jak víme, 1979) obsahující dlouhou básnickou skladbu pro dva hlasy „Litany“ (Litanie). Z pozdější doby stojí za zmínku sbírky A Wave (Vlna, 1984), která získala dvě literární ceny, Wakefulness (Nespavost, 1998) a elegičtější Where Shall I Wander (Kde se budu toulat, 2005) či Breezeway (Průchod, 2015).

John Lawrence Ashbery se narodil 28. července 1927 v rodině učitelky biologie a farmáře. Vyrůstal na farmě nedaleko jezera Ontario a volné chvíle trávil u prarodičů v Rochesteru, kteří podporovali jeho zájem o umění a literaturu. Jeho život silně ovlivnila ztráta mladšího bratra, který zemřel v deseti letech na leukémii – a

„který by pravděpodobně byl heterosexuální, oženil se a měl děti, a nebyl pro rodiče takovým zklamáním jako já“,

jak se básník později vyjádřil.

V mládí Ashbery rád maloval a tvořil koláže; k poezii se přiklonil až po příchodu na Harvard, kde studoval anglickou literaturu. Během studií se seznámil s básníky Kennethem Kochem, Frankem O’Harou a Jamesem Schuylerem – s nímž později napsal román A Nest of Ninnies (Hnízdo hlupáčků, 1969) – a stal se členem redakční rady literárního časopisu Harvard Advocate.

Po krátké epizodě na Newyorské univerzitě a magisterském studiu na Columbia University se Ashbery několik let živil jako reklamní textař a autor recenzí. V roce 1955 pak získal Fulbrightovo stipendium a odjel do Francie, kde strávil dlouhých deset let. V Paříži působil jako redaktor literárních časopisů a kritik výtvarného umění a pod průhledným pseudonymem Jonas Berry se živil jako překladatel francouzských thrillerů. Překládal však také poezii převážně surrealistických básníků, Pierra Reverdyho, Maxe Jacoba a svého tehdejšího přítele, baskického básníka Pierra Martoryho (1920–1998). Ceněný je i jeho převod Rimbaudových Iluminací. Překládání přitom zřejmě považoval za činnost rovnocennou psaní básní, ne-li významnější – v rozhovoru s dokumentaristkou Taniou Ketenjianovou o svém díle dokonce řekl:

„Kéž bych si byl svou poezií tak jistý jako svými překlady.“

Od 70. let Ashbery působil řadu let jako vysokoškolský pedagog – učil na Brooklyn College, na Harvardské univerzitě a později jako profesor jazyka a literatury na Bard College. V letech 2001 až 2003 zastával čestnou funkci oficiálního básníka státu New York (poet laureate) a mnoho let stál v čele Akademie amerických básníků. O významu a popularitě Ashberyho svědčí také to, že se v roce 2007 stal prvním laureátem cen udělovaných univerzitní kabelovou televizí mtvU (dceřiné společnosti MTV) a v roce 2012 ho za zásluhy v oblasti humanitních věd vyznamenal prezident Barack Obama.

K Ashberyho nejoblíbenějším a často čteným básníkům patřili již zmíněný W. H. Auden a Elizabeth Bishopová, jejichž ozvěny jsou v jeho poezii patrné. Podle některých kritiků našel rovněž inspiraci u Johna Keatse, Walta Whitmana a Wallace Stevense; podle jiných ho ovlivnil abstraktní expresionismus amerických malířů  50. let. Nejčastěji se jeho jméno objevuje spolu se jmény Kennetha Kocha a Franka O’Hary v souvislosti s takzvanou Newyorskou školou, ovšem sám k této nálepce v roce 2013 řekl:

„Naše poezie se zjevně nepodobala tomu, co se v té době za poezii považovalo, proto jsme si svoje díla četli navzájem, scházeli se a debatovali. Obchodník s uměním, který vydal naše první knížečky, se rozhodl pro termín ‚Newyorská škola básníků‘ v domnění, že na nás nějak ulpí věhlas newyorské malířské školy. Jestli nám tak chtěl někdo říkat, proč ne, ale po čase už to člověka omezuje…“

Přestože Ashbery patřil k poměrně plodným básníkům, netvořilo se mu zřejmě snadno – a ani jeho úspěch nepřišel ze dne na den:

„Nepíšu často. Možná jednou, dvakrát týdně, když mám velké štěstí. Spíš jednou. Někdy jednou za měsíc. Někdy jednou za tři měsíce,“

řekl Ashbery před šesti lety v rozhovoru pro časopis Time a dodal:

„Dlouho trvalo, než mi moje básně vydali, než se četly a než se pak o nich diskutovalo. Ty fáze trvaly celá desetiletí a až někdy ve čtyřiceti jsem měl konečně pocit, že mám své čtenáře. Mé první sbírky [Turandot and Other Poems; Turandot a jiné básně, 1953] se za osm let prodalo 800 výtisků.“

Ashberyho poezie často působila odtažitě a záhadně, mnohé dráždila, zneklidňovala a mátla a vždy se vzpírala jednoznačným výkladům a škatulkám. Přesto patřil nejen k nejvýraznějším, ale i k nejčtenějším básníkům druhé poloviny 20. století – snad i proto, že neztrácel kontakt s moderním jazykem, nebál se humoru ani parodie a liboval si v narážkách na populární kulturu. V jeho ne vždy srozumitelných básních často zaznívá mnoho hlasů a nemívají jasný, daný směr. Snad právě proto mu kritici vyčítali, že mohou znamenat všechno i nic. Na podobné výtky však básník reagoval již koncem 70. let:

„Moje dílo je matoucí i pro mě samotného, stejně jako pro spoustu jiných lidí… Tak trochu mě mrzí, že způsobuju tolik zármutku.“

O více než třicet let později pak ke snahám vysvětlit, pitvat a psychoanalyzovat jeho tvorbu řekl:

„Existuje (dokonce) škola kritiky, která tvrdí, že moje poezie je tak komplikovaná a obskurní proto, že se celé ty roky snažím utajit svou sexualitu, a je to jistě zajímavá možnost. Ovšem nejsem si jist, jestli je právě to tvořivá síla v mé poezii. Asi by mě stejně vždycky lákali surrealisté.“

Český čtenář se s poezií Johna Ashberyho mohl setkat ve výboru Autoportrét ve vypouklém skle (1989) v překladu Pavla Dominika a v antologii „současné americké poezie“ Dítě na skleníku v převodu Jaroslava Kořána (1989) – obě knihy vyšly péčí a s doslovem Josefa Jařaba a obě obsahují hned tři stejné básně, což jistě ocení leckterý milovník komparatistiky. Jedna z nich – „What Is Poetry“ (Čím je poezie) – vysvětluje a zároveň zamlžuje odvěkou literární záhadu. John Ashbery ji roku 2013 v rozhovoru pro The Christian Science Monitor komentoval slovy:

„Podobně jako většiny básníků se i mě neustále ptají: Co je poezie? A skutečná odpověď na tuto otázku samozřejmě neexistuje. Je to jako s tou slavnou definicí pornografie: poznáte ji, když ji vidíte… První verš básně [Čím je poezie] nabízí možnou odpověď: ‚Středověké město se zástupem malých skautů z Nagoje?‘ Jde vlastně o spojení dvou dávných vzpomínek, přičemž ta první je z doby, kdy jsem s přítelem navštívil město Chester… [kde jsme] narazili na oddíl skautů z Itálie. Pak jsem jednou ve výtahu Empire State Building potkal skupinu skautů z Japonska, kteří měli na uniformách napsáno Nagoja. Když jsem pak přemýšlel o otázce, co je poezie, z nějakého důvodu jsem začal myslet na tyhle věci. Snad má ta báseň vyjadřovat skutečnost, že poezie může být o čemkoli, co básníka náhodou napadne, když se snaží psát.“

Jednou z českých verzí této skladby naši vzpomínku na Johna Ashberyho uzavřeme – tak trochu i jako výzvu k dalším, novým překladům jeho poezie.

Čím je poezie

(What Is Poetry, přel. Pavel Dominik)

Středověkým městem s procesím
malých skautů z Nagoje? Sněhem

padajícím, kdy jsme si umanuli?
Krásnými obrazy? Snahou uniknout

myšlenkám jak v této básni? A přece se k nim
vracíme jako k své ženě, opouštějíce

žádoucí milostenku. Nyní tomu
budou muset uvěřit,

jako tomu věříme i my. Ve škole
všechny myšlenky učesali:

co zbylo, podobalo se poli.
Zavři oči a ucítíš ho na míle kolem.

Teď je otevři na úzkou svislou stezku.
Mohla by nám dát – co? – pár květů brzy?

  • Sylva Ficová

    je překladatelka a editorka na volné noze. Překládá odborné texty, beletrii a své oblíbené básnířky a básníky, titulkuje, píše recenze a články a příležitostně přednáší na vysoké škole. Ve volném čase fotografuje. Žije v Brně.