Olga Path Štiplová čtenářky a čtenáře baví. Její literární alter ego Olga ráda mlsá zmrzlinu a žije relativně nekomplikované vztahy. Kupříkladu její první milenec, románový Básník je osoba středního věku, propadlá nezřízené konzumaci alkoholu, brutální a bez elementární slušnosti, grafomanicky vypouštějící příležitostně emotivní slogany ve věku, kdy jiní buď raději s uměleckou tvorbou přestali, anebo již skládají zrající, sýrové básně. S takovým člověkem je vztah opravdu jednoduchý, jedná totiž jako automat na bonbony – někdy dá, někdy nedá, občas vás praští pákou, ale víc od něj nezískáte ani omylem.

Ztracená existence – škoda jenom, že zrovna básnický diletant, jako by ostatní umělecké obory neskýtaly přehršel amatérů hodných literárního zpracování? Ovšem Štíplová se dotýká archetypu Kunderova Básníka, osoby značně kontroverzní, stejně jako její autor – a to je první autorčina estetická trefa.

Protagonistkou je ve skutečnosti Olga. Sympatie získává způsobem, jakými se potýká s nesnázemi – s podivuhodnými podnájmy, zaměstnáními, lidmi v Praze… Když opustila rodnou Moravu, která je jí až zaujatým synonymem pro rodinu, zabezpečení mateřským proviantem, citovou scénou, útočištěm a podporou, vydala se do Prahy. Metropole je vypodobněna jako Babylon, nepřátelský všem, krutý a bezcitný, kde duše jemná toliko dojde újmy a zkázy zcela naprosté. Bylo by to barvotiskové schéma, kdyby nešlo o ilustraci dvou příbuzných entit, které vytvářejí národní kulturní rozmanitost. Kdo je z Prahy, ví, že metropole svůj mozartovský šlojíř odkrývá zvolna a pro někoho vůbec. Přitom zase Brno vychází v líčení Olgy Path Štiplové značně fádně (což by mohl být přinejmenším impuls k oživení tamního kulturního dění, které je dnes ve srovnání s devadesátými léty, kdy bylo tohle město nezastupitelným hlasem středoevropským, vyhaslým odleskem). Na Slezsko a Ostravu nepřišla vůbec řeč, což je a) frapantní, b) naznačuje slezskou identitu, která de facto trvá nepřetržitě.

A teď k životu románové Olgy. Její příběh sice má autobiografické rysy, žánrově však není autobiografií. Příběh formálně spadá do žánru deníkového románu, jeho rodopis přichází od Klímova Utrpení knížete Sternenhocha, Goethova Utrpení mladého Werthera, ale ještě dál, k barokním novelám typu Život Lazarilla z Tormesu, a ještě hlouběji, ke kronikám z barbarských časů. Je to jako setkání se starým dobrým přítelem, s nímž si v hovoru odkrýváte tajemství svých životů, jež byste sami nepochopili. V tomhle se Olze Path Štiplové zdařila druhá estetická, „robinhoodovská“ trefa.

Nyní k osobě románové Olgy, jejím touhám, radostem i žalům. Nejprve se může zdát, že jde o další z „románů pro sekretářky“, jak jsou nazývány dle „románu pro služky“ v eseji Karla Čapka o lidovém čtení Marsyas: čtení o životních peripetiích prostých děv z venkova v labyrintu velkoměsta. Nikolivěk. Olga prochází nesnázemi s hledáním důstojného bydlení, přičemž potkává podvodnice, zpustlíky, „slušný lidi“, kuplířky a rozličné podivňáky, než celkem obstojně zakotví ve skromném kvartýrku a po několika pokusech získá místo redaktorky v bulvárním časopise.

Autorka otevírá cyklus iniciační: už vybavena jistou zkušeností, vstupuje do příběhů nových v efektním světě celebrit a hvězdiček, anebo parafrází z cyklu prvního a nakonec vystupuje z kruhu mechanických opakování životních situací.

Individualizuje se – stává se suverénní osobností. Čeká ji však ještě další duel o individualitu – dlouhá erotická bitva s partnerem, který od emancipacizující se Olgy požaduje submisivitu, odtažitost a vztah téměř otrocký, limitovaný jeho volným časem a cenou dárků. Proti sobě tak stojí Olga, suverénní, milující a respektující – a pragmatický, bezcitný parvenu, který od ní chce, aby mu byla „kurvou na určitý čas“.

Olga ze svých stanovisek neustoupí a onen partner mizí kamsi. Hrdinka tak v erotickém příběhu dala proběhnout celému schématu aristotelského dramatu a osvobozuje se.

Tak se ze zdánlivě blankytně-růžového čteníčka o zmrzlinomlsavé ženušce vyklubal román (nebo spíš novela) o zrání ženské individuality, navíc se společenskou kritikou vztahů s přelomovým významem. V uplynulých desetiletích tuto linii z genderově mužského stanoviska sledovali kupř. Jiří Gruša v knize Mimner, Dominik Tatarka v Písačkách, Ludvík Vaculík v Českém snáři, v ženském podílu například Alexandra Berková v Knížce s červeným obalem, Františka Jirousová ve Vyhnancích a několik dalších autorů mimo konzumeristický literární proud.

Jsem šťastný, že se mi Zmrzlina dostala do rukou a neroztála. Je to kniha výborná, zdařilá, s pin-up ilustracemi, a pokud se Olga Path Štiplová pustí do další, rád si ji přečtu!