BOHUMIL ŽDICHYNEC

Sen od jezera Inari

(báseň imaginativního kubismu)

Křídla se nehlučně zvedala

ze stejné tmy do jiné noci,

snový pták přelétával mezi světy.

 

Moje oči letem ptáka, plachtícího deinonychosaura,

oslněného v pohledu do heliostatického zrcadla.

Křídla se nehlučně zvedala v polární záři, tma propadala

mezi prchavými střípky časoprostoru.

V očích tříšť nanočástic, hladina jezera Inari se vlnila

– Červená, zelená, modrá v barevném náboji kvarků,

neuroinvaze prionů a buněčná smrt?

Noc z křišťálu a víra z ledu, ticho mrazilo v letu

s bizarní stínohrou na křídlech archetypického snu.

 

Křídla se nehlučně zvedala v exodu prchavého snu,

pronásledovaná stíny svastiky, kladiva a srpu.

V očích ptáka, oslněného vzpomínkami na budoucnost,

svět tančil stardance, tma tábořila v zákopech válek,

moci se chápali deprivanti pekla země,

dekadence plodící z radosti patologii nenávisti.

Na okraji propasti imaginární noci Arthur Rimbaud,

jednonohý kyborg mezi dinosaury, kteří chtěli létat.

– Chiméra polární záře či kubistický mem z Tengenenge?

 

Křídla deinonychosaura se nehlučně zvedala

a plachtila hvězdným nebem mezi multisvěty.

Vanutí křídel rozptylovalo auru polární noci,

až v příboji neuchopitelné lásky a prchavé touhy

zazněl výstřel, který změnil směr mého pohledu,

pták padal na hladinu, ticho prchající do prázdnoty.

Hladina jezera se měnila kvantovým zrcadlením

v kaskádu tónů beze slov, krystalky ledu,

až se svět zmenšil do jediného bodu.

 

Matouš Holada

* * *

Křídla se nehlučně zvedala

z konzervy na mě cenily zuby

předvařené těstoviny v protlaku

šediví rackové vířili prach

otevíral se nový den

 

Modré lodičky v oblacích

čerstvé usměvavé letušky

s pečlivě vyholenými přistávacími           drahami

roznášely ranní kávu

 

Křídla nehlučně klesala

kolik je zeptala se

a šla dát nažrat kočkám

obloha řvala

byla sobota

 

Jana Orlová

A křídla se nehlučně zvedala

Chtěla bych tričko s Rimbaudem

a prcat od šéfů bych se nechala

a na ředitelku odboru se usmívala

tak, jak velký Rimbaud chtěl:

když umíral, šeptal to své sestře