PRVNÍ VÝJEV

(navazující)

kdosi se překrvil a rozcákal se po zdech

jako když hodíš mísu s krví na zem

srdce jak dobré víno přešlo mrazem

stala se smrt, smrt rezavá jak povzdech

a toho hnisu, Bože, všude tolik hnisu

tkáně se oddělily, viděli jsme kosti

v takovou chvíli ztratí smysl ostych

když nerozeznáš mozek od penisu

a schválně jsem pak začal nahlas zpívat

falešně, ale nahlas, vlastně jsem to křičel

namísto dirigentské hůlky kyčel

potom jsem ze střev složil nápis Vivat!

a lebku, která nepraskla, jsem rozbil

koroduj za nás, vyslyš naše hrozby

ERSTE SZENE

(anknüpfend)

Hyperämie Da spritzte jemand an die Wände

wie wenn ein Topf mit Blut zerbirst Da streifte

ein Frost das Herz als ob er Wein bereifte

Wie Seufzer rostig kam der Tod, das Ende

Und Eiter sah ich, so viel Eiter, Himmel!

sah Knochen, Zellgewebe sich zersetzend

Die Scheu, du könntest jemanden verletzen

wird sinnlos, sieht das Hirn aus wie der Pimmel

Und da fing ich zu singen an, zu lärmen

sang falsch, doch laut, es war vielmehr ein Gellen

ich nahm das Hüftgelenk den Takt zu schlagen

dann formte ich ein Vivat! aus den Därmen

den Schädel, der noch heil, ließ ich zerschellen

Erdarme dich, erhör, die dich verklagen

Anmerkung des Übersetzers Die Paronomasie im Schlussvers (‚korodovat‘, ‚korrodieren‘ anstelle von ‚orodovat‘, ‚fürbitten‘) wurde durch ein analoges Spiel mit ‚erdarmen‘ statt ‚erbarmen‘ angedeutet.

Fig. 1

(follow-up)

whose blood gushed out in gouts across the wall

whose blood in bowls was splashed across the floor

the heart like good wine ruined by frosty hoar

and then a death, rust-red, last breath, the gall

and all that pus, God, so much everywhere,

the tissues part and bones come from this slime –

in moments like this coyness were a crime

(the brain looks like a penis, though I stare)

and that’s when I began to sing out loud,

off key, but loud, in fact more of a shout,

and for conducting I’d part of a hip

and from the innards I spelled out Vivat!

and took the skull intact and smashed it flat,

O fray for us, and hear us give you lip

PÁTÝ VÝJEV

(kvetoucí)

poupátko smrti ještě nevykvetlo

šíří se pylem jako věčné světlo

s rychlostí zvuku, který neumlká

letí jak špatné rýmy první včelka

FÜNFTE SZENE

(blühend)

Die Knospe Tod hat noch nicht blühen wollen

wie Licht so ewig streut sie ihren Pollen

Mit Schallgeschwindigkeit fliegt nie verstummend

die erste Biene schlechte Reime summend

Fig. 5

(blossoming)

and death is folded yet inside its kernel

broadcast on pollen like the light eternal

at the speed of sound it moves unsilently

and like bad rhymes here comes the earliest bee

ŠESTÝ VÝJEV

(urnamentální)

zde končí život, mezi hrušní

a třetí ráno, mrtví půjdou

vysoušet rosu, na zádušní

se posvěcuje paměť, půdou

se plazí za měděným hadem

kořeny smyslu, jehož listy

se suší v urnách se lžikristy

jdeme vpřed časem, jenže zadem

dnes už si ani nevzpomínám…

kráčíme k cíli, jenže jinam —

čas rozhoduje o prostoru

a spasení se dopros tvorů

vřeštících neúprosným durem

buď pozdraven, obsahu uren

SECHSTE SZENE

(urnamental)

Das Leben endet hier, gleich zwischen

dem Birnbaum dort und drei Uhr früh

Die Toten gehn den Tau zu löschen

Man hält ein Seelenamt für die

Gedächtniskraft Ein Schlänglein gleitet

kupfern: Wurzeln von Sinn, gedarrt

in Urnen wo der Unchrist harrt

Wir gehen mit der Zeit, bloß schreiten

wir rücklings vor, zum Ziel — wohin?

Es kommt mir nicht mehr in den Sinn…

Die Zeit befiehlt dem Raum Erheische

von denen Rettung, deren Kreischen

in gnadenlosem Dur dahinhallt

Gegrüßet seist du, Urneninhalt

Fig. 6

(urnamental)

here life ends, between a pear-tree

and 3 a.m., the dead will go

to dry the dew, and memory

is hallowed for the dirge – in tow

to a copper snake slide meaning’s roots

across the ground, and its leaves dry

in urns where fiends and devils lie

clear in our goal, we take wrong routes

we march forth in time, but go backwards

I’ve no idea now… we seem to lack words

time transfigures space’s features

and beg salvation from the creatures

whose choirs shriek ruthlessly in turns

all hail, you contents of these urns

SVÍTÁNÍČKO

(modlitba)

1

dvacet dva čtyřicet šest

hodina mezi kotětem a kocourem

hodina mezi láryní a smrtholkou

hodina mezi nohama

a tu se do tebe propadne

rovnou z nebe ještě páchnoucí od skutků

a obleče si tě jako čubčí abstraktum

Paní Bůh

až se ti huba protočí jak koňské aleluja

a čelem se prořízne třetí oko

a jako chodící jeskyně dunivě zařičíš

nasrat na veškerá usebrání

tady jsem a bičuj mě skutečností

než nám ty kurvy zase vnutí život

2

vymaluju ti na vrata

svůj rostoucí odpor k textu a člověku

Paní Bože otevřená zlomenino

pokouším se tě vyčasovat

cpu se ti mezi žebra jako zduřelé svědomí

jsem útočné víry a zlého lexika

vměstnaný do dutiny světa

jako dítě do těchto podebraných dnů

vkládám do tebe své prsty a sny

naše periferní noc není normována

visí nám pod stolem jako žíznivý netopýr

této noci na tvé sítě spustím slovo

a proto vyjeď na hlubinu a čekej

na konci noci se obořím a vyznám

3

uprostřed lesa roste pohlaví

a z uší žalmů kapou vokativy

den má své usnesení

a započte mé kosti proti času

a ty mě přeskočíš jak povolená šlacha

ustálená přítěž tohoto věku

stažená uzda pod jazykem

tato propachtovaná buničina

pojď se mnou tam kde se nemluví

vždyť nejsi archiv naděje ale hrůzy

avšak ochočená úzkost je strašlivě silný soumar

šílený vlastní vahou a divokostí

napříště se probudím přímo v tobě

a nebudu tě obcházet ženami