Rozhovor s Sašou Uhlovou

Všechno mi docvaklo, až když jsem to viděla na vlastní oči

V hlavách řady lidí je korelace mezi prací a počtem vydělaných peněz. Čím více člověk pracuje, tím více vydělá. To je nepravdivé na mnoha úrovních.

Rozhovor s Sašou Uhlovou vyšlo 5. 10.

V den, kdy děláme tento rozhovor (6. září), vám začal vycházet na internetovém deníku A2larm seriál reportáží nazvaný „Hrdinové kapitalistické práce“, v němž na základě vlastní zkušenosti popisujete práci i život lidí v těch nejhůře placených zaměstnáních u nás. Vrátíme-li se na začátek – jak ten nápad vznikl?

To, že tady nejsou dobré pracovní podmínky nejenom pro lidi ve špatně placených zaměstnáních, je věc známá už řadu let. Kdo se alespoň trochu sociálně orientuje, tak jistě někdy mluvil s někým, kdo takovou zkušenost má. Jako novinářka jsem se už mnohokrát pokoušela udělat s těmito lidmi rozhovor, napsat o jejich zkušenostech reportáž, ale vždycky to skončilo u toho, že se báli – a to i poté, co už z práce odešli. Měli v sobě stále jakousi loajalitu ke kolegům, kteří tam zůstali, nebo měli obavu, že by jim to uškodilo v budoucím zaměstnání. Pomlouvat v médiích svého zaměstnavatele není vůbec jednoduché. Jako jediné východisko se mi zdálo – a byl to nápad mé švagrové Moniky Horákové – nechat se v těchto profesích zaměstnat. Jenže se ukázalo, že by to pro mě bylo dost složité. Měla bych malý plat, manželův by nám nestačil, musela bych mít někoho na hlídání dětí… A pak jsem narazila na grantovou výzvu na podporu investigativní žurnalistiky s celospolečenským dosahem, kterou vyhlašuje Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNZ), a pochopila jsem, že můj úmysl do ní docela dobře zapadá. Napsala jsem jim, že sice nemám redakci, ale mám nápad. Dlouho mi nikdo neodpovídal, až se mi nakonec ozvali právě z A2larmu, že taky viděli tu výzvu, a že bychom mohli požádat o podporu jejich jménem. Udělali jsme to a vyšlo to. Dostali jsme půl milionu korun. Měla jsem díky tomu příjem nejen já, ale také Apolena Rychlíková, která o všem natáčela dokument, a byly tam peníze i na další výdaje, právníka a veškerou podporu. Nemusela jsem řešit existenční starosti, které ovšem řešili všichni kolem mě.

Podle čeho jste si vytipovávali profese, na které bylo potřeba se zaměřit?

Nejdřív bylo naším hlavním kritériem to, aby se jednalo o zaměstnání, kde pracovat je „vopruz“, protože jsou tam nejhorší pracovní podmínky. Potom jsme ale kritérium změnili a soustředili se na profese, které jsou pro společnost užitečné a důležité. Základním argumentem tedy pro nás bylo soustředit se na práce, bez kterých se společnost neobejde, a v nichž zároveň lidé dostávají zaplaceno tak málo, že z toho nemohou žít. Neexistuje přece důvod, proč by lidé, kteří dělají něco, co společnost potřebuje, nemohli být za svou práci adekvátně odměněni.

Jak to fungovalo v praxi, když jste chtěla do nějakého zaměstnání nastoupit? Měla jste změněnou identitu? A pak – při takovém kroku přece musíte předkládat zápočtový list…

Změnila jsem si oficiálně příjmení, což mám v dokladech, obarvila jsem si vlasy, a přiznám se, že o zápočtových listech jsem vůbec nevěděla… První práce, do které jsem nastupovala, byla prádelna v nemocnici v pražském Motole a mým zaměstnavatelem se stala veřejná obchodní společnost Midian-Coral, která sice není formálně pracovní agenturou, ale jako agentura funguje. A agentury tyhle věci jako třeba zápočtový list často vůbec neřeší. Jenom mě hned při příchodu upozornili, že se jedná o práci za minimální mzdu, že v pondělí musím k doktorovi (byla jsem u pohovoru v pátek) a v úterý nastupuju. Žádný další pohovor se nekonal. Když jsem práci ukončila a odcházela, dostala jsem „zápočťák“, který jsem použila v dalším zaměstnání – tím byla Vodňanská drůbež. A tam ho při nástupu chtěli. Jinak jsem všude uváděla, že nastupuju do práce po mateřské, a to jako důvod, proč nemám „zápočťák“, většinou stačilo – například v Albertu, kde jsem dělala jako pokladní a kde hodně chtěli, abych pracovala na hlavní pracovní poměr.

Z jakého důvodu?

Zaměstnancům nastálo můžou snáz přikazovat, kdy a jak dlouho mají být v práci, kdežto agenturní zaměstnanci si to určují více sami. Já jsem dostala směny každý den od jedné odpoledne do půl desáté večer. Naplánovali mi to na mnoho měsíců dopředu, ale já jsem zas měla na-plánováno, že za pět týdnů odejdu. Celou tu dobu jsem skoro neviděla své děti, protože jsem se vracela domů pozdě večer.

Takže – prádelna v Motole, Vodňanská drůbež, Albert… Ještě nějaké další?

Pak jsem ještě dělala v žiletkárně, což je továrna Personna International CZ na výrobu holicích strojků v průmyslové zóně v Krupce u Teplic, a ve výrobně sladidel CzechPak Manufacturing, na obou místech jsem byla jen na brigádě přes agenturu, a v třídírně odpadu OZO v Ostravě. Chtěla jsem ještě pracovat na Ostravsku jako šička, ale to se mi nepovedlo, stejně jako u lakovacího pásu, kde zase brali jen muže.

Proč?

Já jsem přesvědčená, že proto, že se tam vydělá 16 000 korun. Pro mě byl doslova kulturní šok, na jaké rozdíly v přístupu k ženám a jejich odměňování jsem narazila na severní Moravě. Třeba v severních Čechách se to bere úplně jinak; tam je jedno, jestli jste žena nebo muž. Nikdo se například nepozastaví nad tím, když žena rozumí strojům víc než muž – teď mluvím o svých zkušenostech z žiletkárny. Ženy si v ní vydělají klidně i 21 000 korun hrubého, stejně jako muži, podle toho, co dělají. Na vyšší mzdy na severu Čech prý zapůsobil i Amazon, který přetahuje zaměstnance nabídkou vyšších mezd. Takže pokud třeba žiletkárna nechce své pracovníky ztratit, musí jim slušně zaplatit. A přestože jsou tam provozy, ve kterých se dělají denní a noční dvanáctky, lidi jsou spokojení a dobrá je i celková atmosféra. Jedinou nevýhodou v té továrně byla rozbitá klimatizace. Pracovala jsem tam v létě, kdy bylo velké vedro, a to se skoro nedalo vydržet. Myslela jsem, že z horka omdlím. A dodnes si kladu otázku, proč se vůbec dělají noční v provozu, kde se vyrábějí žiletky – zkrátka jestli jsou ty noční potřeba. Chápu je třeba u rohlíků v pekárně, ale u žiletek…?!

A co třeba školení o bezpečnosti práce?

To mi udělali akorát ve výrobně sladidel hned první den, kdy jsem nastoupila. A všechno mi vždycky ochotně vysvětlili, když jsem se na něco zeptala; jinde na mě buď křičeli, nebo mě v tom nechali plavat, ať si poradím sama. A ve sladidlech mi taky hned nabídli, že kdybych měla zájem, můžu nastoupit nastálo.

VOLBY? NA TY NEMÁME ČAS

Změnily popisované zkušenosti váš vlastní pohled na problematiku levné práce?

Ano. Jedním z aspektů bylo uvědomění, že ty práce jsou opravdu důležité. Předtím jsem neviděla nebo mi nedocházelo, že se jedná o zaměstnání, bez kterých se společnost neobejde. To mi docvaklo, až když jsem to viděla na vlastní oči. Původně jsem očekávala, že lidé budou nasraní. Ale překvapilo mě, jak smířeně působí. A že hledají stále pozitiva na své práci a snaží se omlouvat nepříjemné podmínky a situace, kterým jsou vystavováni.

Bylo by možné vaše spolupracovníky z různých zaměstnání nějak obecně charakterizovat?

Samozřejmě jsou různí a má zkušenost se pohybuje na úrovni kvalitativního výzkumu, ne kvantitativního. Nicméně lidé, kteří pracovali na nejhůře placených postech a bez nutnosti kvalifikace, takoví lidé se chovali například méně rasisticky než ti, kteří dostudovali střední školu. S těmi jsem se také setkávala, v Albertu a v žiletkárně, kde bylo celkem dost lidí, kteří střední školu vystudovali. Měli tam dvě haly. V jedné dělali úplně chudí lidé bez kvalifikace a s nimi pracovalo také mnoho Romů. A ti, kteří s nimi přímo pracují, se podle mých zkušeností nechovali rasisticky. A dokonce oni sami tenhle přístup verbalizují: ti, kteří dosáhli jen na základní vzdělání, zdůrazňují, že nejsou důležité rozdíly mezi rasami. Ale od střední školy a výš je znát daleko větší despekt. Projevuje se třeba i v drobných poznámkách. Například jsem si volala storno na pokladnu a přišla Andrea, velmi hodná ženská, a omlouvala se, že přišla pozdě – že prý tam byli nějací „Cikáni“ a že je musela hlídat. V tom tónu, kterým to slovo vyslovila, bylo všechno. Přitom jedna z jejích kolegyň je Romka a pracují spolu devět let. Ani tenhle fakt ovšem tu obecnou neúctu k Romům nijak nepřebil.

Jak si to vysvětlujete?

Mám takovou teorii, ale je to opravdu jen teorie: ve chvíli, kdy jste opravdu něco udělal pro to, abyste se měl líp – to znamená, že jste vychodil střední školu – tak získáváte pocit, že tu žijí lidé, kteří neudělali prakticky vůbec nic. A takový typ jedince zhmotňujete v Romech, přestože racionálně víte, že se to netýká pouze Romů. Oproti tomu lidé, kteří mají jen základní vzdělání, ti se nutně s Romy na pracovišti potkávají. Ale ne takovým způsobem, že by pracovali kdesi o patro výš nebo na jiné hale. Sedí přímo vedle nich. Myslím, že taková setkávání změní perspektivu člověka.

Jedinců s nejtěžší finanční situací se často dovolávají politici. Jsou představy o tom, jaký je onen „běžný lid“, adekvátní, nebo spíše odtržené od reality?

Připadá mi, že když se mluví o lidu, masách, tak se tím myslí jakási lůza. Je v tom strach a pohrdání ve vztahu k těmto skupinám lidí. Ti ale netvoří žádnou jednolitou masu. A mě ani nenapadlo, že bych měla cítit jakýkoli strach. Občas si říkám, že kdyby se jim vedlo o něco lépe, tak by mohli být takzvaně nebezpeční. Mohli by si totiž skutečně uvědomovat nespravedlnost, ve které žijí. Jenže oni jsou tak vyčerpaní, že nepůjdou na demonstraci a nebudou sledovat zprávy. Po šichtě se vrátí domů, uvaří a půjdou spát.

Stejně tak nemají dostatek času a síly přemýšlet, koho budou volit. Bavila jsem se s jednou paní, bývalou účetní, kolegyní z žiletkárny. Podnik, ve kterém pracovala dříve, zkrachoval, a ona už nesehnala práci v oboru. Teď se protlouká, jak to jde. Povídali jsme si o volbách a já se jí ptala, jestli chodí volit. Odpověděla, že by volila, ale nemá kapacitu si něco zjišťovat o kandidátech. „A já přece nemůžu jít volit, když nevím koho,“ říkala. Ohromně zodpovědný přístup, mnohem zodpovědnější než u některých intelektuálů, kteří čas mají, ale taky si to nezjistí. Nakonec se rozhodnou emocionálně, přičemž se tváří, že se jedná o racionální volbu.

Co byste odpověděla kritikům, kteří argumentují tím, že vaši spolupracovníci se měli více snažit, najít si jinou práci, a že si svou situaci způsobili sami?

Řekla bych, že to jsou hloupé, buržoazní argumenty. Pokud je vina zaměstnance, že dělá špatně placenou práci, znamená to, že by tu práci neměl dělat nikdo? Že když se nenajdou lidé, kteří jsou „dostatečně hloupí a nevzdělaní, bez fantazie a invence“, a všichni budou tak skvělí a chytří, aby dělali ajťáky a podnikové právníky – pak by se nám žilo dobře? Nežilo. My přece nejsme soubor jednotlivců, ale společnost. A potřebujeme, aby společnost splňovala některé funkce. Například když přijdeme do nemocnice, potřebujeme tam čisté prádlo. To prádlo někdo musí vyprat. A ten někdo by za to měl být důstojně odměněn. Takhle jednoduché to je.

Je dobře, že lidé jsou různí a chtějí se věnovat různým činnostem. Já jsem třeba dělala s chlápkem, který se z hrozné osobní situace dostal do třídírny odpadů a pracoval u pásu. Což je nepříjemná a náročná práce, člověk se hrabe ve strašlivém sajrajtu. Na pásu tam jezdí zdechliny, posrané plíny, injekční stříkačky, umělé penisy, jídlo plné červů, takže není poznat, co to původně bylo. A z toho bordelu se musí vytahovat pet lahve. Oni ho pak přiměli, aby absolvoval kurz na obsluhu lisu a vysokozdvižného vozíku. Teď dělá u lisu, není to už tolik monotónní, a je tak trochu svým vlastním pánem. Na pásu bral tehdy 8 000 korun, dnes vydělá asi 16 000 a má jenom ranní směny. Já byla nahoře na pásu a dělala jsem tu špinavou a hnusnou práci, kterou předtím dělal i on. Řekla jsem mu: „To je super, že teď děláš tohle.“ Ale on nejistě odpověděl: „No, já vlastně nevím.“ On mu ten pás totiž vyhovoval, protože tam neměl žádnou odpovědnost. A bylo to úplně upřímné – pro něj to byla jednodušší práce, stál tam a vytahoval petky. V současnosti ale musí dávat pozor na velký, nebezpečný stroj, o vše se starat a vše čistit. Pro něj by bylo přijatelnější, kdyby dostával 16 000 za vybírání petek u pásu – klidně by pak dělal práci, na kterou by jiní neměli žaludek. Zkrátka existují lidé, kteří by byli spokojení, kdyby mohli třídit odpadky, ale potřebovali by za to dostatečnou odměnu. Měli by pak pocit, že vše je tak, jak má být.

DŮSLEDKY LEVNÉ PRÁCE 

V reportážích se zaměřujete na pracovní podmínky, ale popisujete také, jak ovlivňují osobní situaci jednotlivců. Jak se levná práce promítá do vztahů pracovníků, jejich domovů a do situace jejich rodin?

Hlavní problémy jsou dva. První je samozřejmě finanční. Člověk stojí u stroje a přemýšlí, z čeho udělá jídlo. Když jsem bydlela na ubytovně, jedna kolegyně mi říkala, že nerada vaří. Jenže pak se zamyslela a dodala: „Teda, když je z čeho vařit, tak vařím ráda.“ Vaření pro ni znamená shánění surovin. Žije v každodenním stresu a takové situace někteří řeší třeba i půjčkou. Druhý problém se týká vztahů. Většinou jsem se setkávala s ženami, kterým děti už odrostly, a které svou situaci hodnotily s odstupem. Například v Albertu jedna kolegyně pracuje už devátým rokem. Dítěti bylo osm, když tam nastoupila. A ona k tomu říkala, že ho vlastně neviděla vyrůstat.

Načítá se.

  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.

  • Saša Uhlová

    (1977), novinářka, vystudovala romistiku na FF UK, po studiích se živila antropologickým terénním výzkumem v sociálně vyloučených lokalitách. Čtyři roky učila na Romské střední škole sociální v Kolíně, v letech 2009–2016 byla redaktorkou internetového Deníku Referendum. V roce 2011 působila v ROMEA z. s. jako redaktorka měsíčníku Romano Voďi. V soutěži Novinářská cena 2015 získala Čestné uznání. Od začátku roku 2017 je redaktorkou internetového deníku A2larm.

  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.