Tři tipy Svatavy Antošové: březen 2017

Kulturně-literární tipy na měsíc březen (2017).

27. 2. 2017

Máme jaro a s ním je tu nejen 8. ročník akce Březen – měsíc čtenářů, který pravidelně vyhlašuje Svaz knihovníků a informačních pracovníků (SKIP), ale také 7. ročník Ostravského knižního veletrhu, 7. ročník multižánrového festivalu Žižkovská noc a 5. ročník vzpomínkového happeningu Pamatuj! na pražském Staroměstském náměstí, který je věnován obětem holocaustu. A připomínáme si i významné dvojvýročí: týká se českého filosofa a jednoho z prvních mluvčích Charty 77 Jana Patočky, od jehož narození uplyne letos v červnu 110 let a od jeho úmrtí právě teď v březnu 40 let (zemřel 13. 3. 1977).

Tři akce, na které bych vás ráda pozvala, jsou ovšem komornějšího charakteru a mají jedno společné: na všech třech představí hlavní protagonisté své nejnovější knihy.

Praha, 3. března: Jáchym Topol: Děsivý spřežení

Jáchyma Topola, spisovatele, novináře a v neposlední řadě programového ředitele Knihovny Václava Havla jistě netřeba představovat. Na v pořadí již 12. autorském večeru, které pod názvem (Po)čtení u Emy pořádají Ústav pro českou literaturu AV ČR a Bohemistický kruh, bude číst ze své zatím poslední knihy Děsivý spřežení (RR, 2016). Tato publikace je výborem z autorových textů z let 1980–1984 a její základ tvoří básně z trojice samizdatových, tiskem nikdy nevydaných sbírek Eskymáckej pes (1982), Stěhovavá tvář (1983) a Noty pro podzimní bytost (1984). K básnickým textům je připojena i dvacetistránková povídka „Venezuela“, o které Michal Šanda ve své recenzi na serveru novinky.cz v červnu minulého roku napsal, že se jedná o

„do mlžné neurčitosti zahalený příběh z lágru. Jenže – rozdíl mezi tím, kdo třeba jako Lustig prožil a píše, a tím, kdo neprožil a literárně fabuluje, je hmatatelný.“

Ponechme na čtenáři či návštěvníkovi pražského EMA Espresso Baru, Na Florenci 3, kde se autorské čtení Jáchyma Topola bude konat, co jej osloví a co nikoliv. Autora hudebně doprovodí zpěvačka Ridina Ahmedová, začíná se v 19 hodin! A na ukázku ještě malý závdavek Topolovy ranné poezie:

přivožralej
a vůbec žádný slovo
unavenej
a vůbec žádnej cit
demoluju sebe tebe
a rozbíjim byt

muj byt je sodoma kde sme doma
viď?
ozdobnym tvym zvířetem
musím být
jizvou na bílým těle
kapkou špíny
na tvejch rtech
aby sis uvědomila
jak andělská seš
chceš?
nebo potom?
slepcům hůl a psa
nevrmór dí jejich sbor
neuvidim víc
než jak se loučí hroutí amór
jak dopisky se v ohni kroutí
jak červi v hlavě mají svátek
nevrmór dí amór
di pryč! dí sbór
amórův šíp je živý je to kouzlo
je to červ
prosimtě klid, nic
di do háje, se kliď
přivožralej
a vůbec žádný slovo
unavenej
a vůbec žádnej cit

Jáchym Topol, Děsivý spřežení, ukázka

 

Praha, 14. března: Jan Nemček: Proluka

Když jsme ve Tvaru 14/2014 otiskli verše ostravského básníka Jana Nemčeka, velice mne zaujaly. Patříte-li k našim pravidelným čtenářům, pak si jistě vzpomenete, že se jednalo o cyklus textů věnovaných ostravským nádražím s názvem „Básně k odbavení“. Nemček jej napsal pro autorské čtení, které se konalo v rámci akce Nádraží žije! Její organizátoři usilovali o zachování architektonicky cenné budovy, která měla být zbourána, a básník se přidal tím, co je mu nejvlastnější: básněmi. Už tehdy jsme v medailonku avizovali chystané vydání jeho debutové sbírky Proluka. Po dvou letech je díky opavskému nakladatelství Perplex konečně na světě a vy si můžete na její uvedení a autorské čtení z ní zajít do pražského Café Fra v Šafaříkově ulici 15. Začíná se v 19.30!

Jan Nemček

OSTRAVA-KUNČICE 

Lepíš to pomlčkou k Ostravě,
ale je to vesnice.
Je tady kostel, je tady stará škola
pár rodinných domků poházených podél trati.
Jezdí sem tramvaj a třpytí se v nahotě romských dětí,
kterou cídí teplákové soupravy rodičů.
Když všichni vystoupí, leží kolem tebe fabrika.
Nadechneš se, když fouká od východu:
Nová huť Klementa Gottwalda
Nadechneš se v bezvětří:
Nová huť.
Nadechneš se, když fouká ze západu:
ArcelorMital.
Není tady nic, jen zavřené učiliště,
sklady, haly, sklady, haly, komíny, sklady a haly.
Nikde ti neprodají noviny,
nikde se neposadíš, nikde ti nenalejou,
protože tohle je město pro práci
a město pro život je jinde.

 z cyklu „Básně k odbavení“, úryvek

Brno, 20. a 28. března: Hana Librová: Věrní a rozumní

Kniha známé brněnské socioložky a environmentalistky Hany Librové Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti (2016) navazuje na úspěšné tituly Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti (1994) a Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu (2003). Autorka si klade otázku, proč v době pokračující devastace přírody klesá zájem o její ochranu. Jsou vinny sdělovací prostředky, nebo je naše hluchota vůči ekologickým problémům zakotvena v naší mentální výbavě, která se snaží nepříjemné skutečnosti vytěsňovat? Autorku zajímá, proč někteří lidé zůstávají přírodě věrní. Odpověď hledá v rovině sociologické, filosofické, psychologické a teologické. Setkání s ní a besedu o její knize připravily hned dvě brněnské kulturní instituce: na 20. březen Mahenův památník, Mahenova 8, na 28. březen Moravská zemská knihovna, Kounicova 65a. V obou případech se začíná v 17 hodin!

„Ani v okruhu svých kolegů neznám nikoho, kdo by se trápil drastickým úbytkem majkovitých brouků nebo zánikem populací slavíka modráčka. Jen tu a tam od nich slyším znepokojení nad urputným jihomoravským suchem. Jen zřídkakdy slyším na ulici povzdech, že zmizeli vrabci, a jenom jako žertovnou kremelskou pikanterii vidím na internetu marné pokusy Vladimira Putina o záchranu ussurijského tygra. Pubicista George Monbiot popisuje ‚dosud nejhorší katastrofu 21. století – požár v Indonésii, dlouhý pět tisíc kilometrů […] Vypadá to zhruba tak, ja byste si představili peklo. Vzduch má barvu okru. Viditelnost se v některých městech snížila na třicet metrů. Vojenské lodě evakuují děti z ostrovů, některé se již udusily. V plamenech vymírají celé druhy zvířat… Jde o událost jednoznačně důležitější než cokoli jiného, co se právě teď děje kdekoliv na Zemi.‘ Monbiot se ptá: ,Jak je možné, že se o tom téměř nedozvídáme?‘“

Hana Librová, Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti (Munipress, 2016), úryvek

Svatava Antošová

(1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.

Profil
Sdílet text na síti
Související texty