SA

Tři tipy na léto

Mnozí odvážlivci, kdys se octli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává […]

Reportáže – Literární zítřky vyšlo 2. 7.

Mnozí odvážlivci, kdys se octli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným. Hle, větvoví a vysoký sloupec rtuti, jež se zdvíhá a opět klesá, připomínajíc oddech spáče. Hle, kyv slunečníku a tato tvář, kdysi hrůzná. Ať poshoví nos a odulý ret, jenž vyrazil z obličeje tak prudce, ať se mírní, neboť, probůh, město je klidné. Uprostřed žírných polí je dosti dvorců bílých ve smyslu národního básnictví, z býčků jsou voli, jalovice jsou stelné a ten tam je máj.“

Jestlipak jste poznali? Nu ano, úvodní věty z Rozmarného léta Vladislava Vančury… Posloužily mi jako vstup do letních „třech tipů“, které jsem pro vás tentokrát připravila nikoliv na jeden měsíc, ale na dva, neboť pravidelně se budeme v této rubrice setkávat zase až od září. Takže vám přeji pěkné prázdniny a nezapomeňte, že návštěvu literárních akcí si můžete dopřát i během nich. A zde mé osobní doporučení:

Praha, 11. července: Miloš Urban na Avoidu

V rámci cyklu letních pořadů Na vlnách MKP, který pořádá Městská knihovna v Praze na Avoid Floating Gallery (náplavka u železničního mostu pod Výtoní), bych vás ráda pozvala na autorské čtení jednoho z našich nejúspěšnějších prozaiků Miloše Urbana a následný koncert skupiny Vložte kočku. V poslední době zaujal Miloš Urban svými romány Lord Mord (Argo, 2008), Boletus arcanus (Argo, 2011) či Urbo kune (Argo, 2015), na Avoidu ovšem bude číst ze své nejnovější knihy, milostné novely Závěrka: aneb ztížená možnost happy-endu (Argo, 2017), která se z kontextu jeho dosavadní tvorby poněkud vymyká. Kniha je navíc ilustrována autorovými vlastními fotografiemi. A pozor – začíná se v 19.30!

Zde krátký úryvek z ukázky Urbanovy novely, kterou jsme otiskli ve Tvaru 4/2017, str. 16:

Kolikrát měl chuť s pachtěním se po kráse praštit. Jistě, učený z nebe nespadl, ale on se učit nedokázal. Nejhorší bylo, že něco v jeho nitru mu tuhle rezignaci potvrzovalo a schvalovalo, ten odpor k nastudování pravidel. Nebyla to lenost, spíš přesvědčení, že tisíce fotografií publikovaných na Blickpersonu a jiných internetových i papírových stránkách, nemají žádný význam, ať jsou jakkoli hezké a zdánlivě dokonalé. Byl ochoten připustit, že za dobrým snímkem je dřina, trpělivost a někdy i štěstí, ale nechtěl spoléhat jenom na to. Potřeboval navázat s modelkou vztah, ale udržet si od ní odstup. Poznat a pochopit ji, ale nebýt osobní příliš. Objevit ji jinak než kdokoli před ním a po něm. Zanechat na ní i na sobě stopu, která snad příliš neublíží.“

Brno, 31. července: Erekle Deisadze a Petr Hruška

Vydáte-li se v červenci na toulky bývalým Československem, pak nezapomeňte, že navštívíte-li Brno, Ostravu či Košice, můžete zajít na některý z literárních večerů, které se v těchto městech budou konat v rámci 18. ročníku Měsíce autorských čtení (MAČ) – podrobný program zde. Čestnými hosty budou tentokrát spisovatelky a spisovatelé z Gruzie, jejichž autorská čtení (samozřejmě s překladem) doplní autoři čeští, slovenští, polští a ukrajinští – dalšími městy, kde bude MAČ po celý měsíc hostovat, totiž budou polská Wrocław a ukrajinský Lvov. Mohu-li si dovolit malý soukromý tip, pak vybírám závěrečný „dvojvečer“, na němž sebe a svou tvorbu představí gruzínský hudebník a spisovatel Erekle Deisadze a český básník a literární vědec Petr Hruška. V brněnském divadle Husa na provázku se začíná už v 19.00!

Erekle Deisadze (nar. 1990) vydal v roce 2010 knihu Saidumlo Siroba, jejíž název odkazuje na gruzínský překlad sousloví „poslední večeře“ a která vyvolala kontroverzní reakce. V roce 2012 založil punkovou kapelu Za 40 kilometrů, skrze jejíž hudební klipy často vyjadřuje politické názory. Spolupracoval i na klipu Systém musí pryč, který byl reakcí na skandál v gruzínských nápravných zařízeních, a v roce 2013 založil hudební projekt Eko & Vinda Folio. V roce 2013 také vydal svou druhou knihu, Pokojská, a záhy po ní i Ruské prázdniny (2016), které pojednávají o rusko-gruzínské válce. Petra Hrušku (nar. 1964) snad ani představovat netřeba – na stránkách Tvaru bývá častým hostem; snad tedy jen ve stručnosti: napsal sedm básnických sbírek (debut Obývací nepokoje, 1995), za tu předposlední (Darmata, 2012) získal Státní cenu za literaturu pro rok 2013. Věnuje se literární historii (monografie básníka Karla Šiktance Někde tady, 2010), pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, vyučuje na vysokých školách. K vydání připravil třídílné spisy Jana Balabána. V roce 2015 se přihlásil o slovo deníkovou Jednou větou (příloha časopisu Revolver Revue), letos v květnu mu v nakladatelství Argo vyšla nová básnická sbírka s názvem Nevlastní. Oba autoři vystoupí jak v Brně (31. 7.), tak v Ostravě (2. 8.) a v Košicích (3. 8.). Z letošního MAČe přineseme hned po prázdninách na stránkách Tvaru reportáž, v níže představíme především gruzínské autory.

A z výše zmíněné sbírky malý závdavek v podobě básně, kterou jsme otiskli na titulní straně Tvaru 8/2017:

Petr Hruška
Pódium

Hodně se usmívali.
Víc než jindy se usmívali,
když hovořili shora
o budoucích dnech.
Teď navečer přišel vítr,
nebe je rozdělané jako staveniště.
Po celou noc
bude to pódium patřit jenom jemu,
Adamovi,
hlídači pódií.
Usmívali se na něj,
když odcházeli.
Celou noc bude chodit pečlivě kolem dokola,
jako by si sám
připravoval řeč.

Objemná termoska kávy.
Souhvězdí Honicí psi.
Bude chodit kolem dokola,
stále dál,
ještě mnohem dál,
pořád pryč.
Urazí strašnou vzdálenost,
než na prknech pódia nalezne
mizerný výdělek
ranního světla.

Děčín, 2. září: ZARAFEST

Závěr léta patří už posedmnácté Zarafestu – třídennímu (31. 8.–2. 9.) literárnímu festivalu, jenž se odehrává na několika scénách v Děčíně, je doplněn výtvarnými výstavami, koncerty a workshopy pro děti i dospělé a jeho letošním tématem jsou „trasy a tratě“. Podrobný program naleznete zde. Moje pozvánka bude směřovat k třetímu, závěrečnému dni, a to především pro nádherné a poezii „nakloněné“ místo konání, jímž je Růžová zahrada děčínského zámku. Začíná se tu už v 15.00 a těšit se můžete na samá zvučná jména: Jitka N. Srbová, Robert Janda, Dora Kaprálová, Vojtěch Kučera, Bogdan Trojak, Kateřina Tučková. A stejně jak u MAČe vám mohu i tady slíbit poprázdninovou reportáž v tištěném Tvaru.

Jako upoutávku na Zarafest vám nabízím malé zastavení u Jitky N. Srbové a u rozhovoru s ní, který jsme otiskli ve Tvaru 21/2016, str. 3–4. Za ocitování stojí její uvažování nad vztahem poezie a filosofie:

Poezie je filosofie, která se utrhla ze řetězu. Jde o to, že poezie se bytostně vyjadřuje k podstatě světa, ale nemá ústrojnost filosofie. Zato má pudový spodní proud, tedy minimálně u mě. Nejsem konceptuální, ale transovní typ, píšu proudem. Žádné „sestrojím báseň“; ona skrze mě proletí, proteče jako povodeň a já ji jenom zaznamenávám. Ale zároveň cítím, že se poezie dotýká všeho podstatného ve světě a chce to vyslovit. To má společné s filosofií, kterou mám velmi ráda, ale k tomu, abych mohla být filosofem, mi chybí řád. Nejsem schopná dostatečně systematického myšlení, nahlížení světa a jeho následné analýzy. Ale schopnost dotýkat se podstaty a odhalovat ji skrze slovo vnímám shodně u poezie i filosofie.“

  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.