SA

Tři literární tipy Svatavy Antošové: přelom listopadu a prosince

Listopad je díky výročí narození (16. 11. 1810) i úmrtí (6. 11. 1836) básníka Karla Hynka Máchy zasvěcen už poosmnácté poezii. V tomto období totiž vrcholí 18. ročník festivalu Den poezie, a tak jistě nebudete překvapeni ani zaskočeni, doporučím-li vám tři akce, věnované výhradně básníkům – a dle mého soudu jedněm z nejlepších! A nejen to; místo dlouhého řečnění dám tentokrát slovo také jejich básním.

Reportáže – Literární zítřky vyšlo 15. 11.

Praha, 24. listopadu: Básně Emila Juliše ve Fra

Básník, esejista a editor Miroslav Olšovský přišel s nápadem uspořádat „čtení jako koncept“. Vybral cyklus Emila Juliše: Cesta k horám a sezval několik lidí, aby po sobě přečetli jednu až tři předem určené básně, přičemž si sami mohou určit pořadí i počet čtených textů. A tak se můžete těšit, jak se s tímto „úkolem“ vypořádají Alena Machoninová, Jan Machonin, Michal Maršálek, Jaromír Typlt, Antonín Petruželka,Vratislav Färber, Tomáš Hudec, Vít Janota, ale také samotný Miroslav Olšovský. „Konceptuální“ čtení, mohu-li si dovolit takto onen projekt nazvat, začíná v Café a knihkupectví Fra v 19.30.

Emil Juliš

NÁVRAT Z HOR

(Závěr první verze cyklu Cesta k horám)

Úzkost mě jímá, když si uvědomím,

jaký kus cesty jsem urazil. Ohlížím se:

matka s chlapcem jdou za mnou.

Držím se matky za ruku

a občas pohlédnu na ni a občas směrem ke mně,

stojícímu vysoko v hoře.

Volám k sobě vzhůru: Vrať se!

Vrať se, jako by ses vracel ze sna,

jenž je prakem činorodého dne,

a ten čeká na tvůj zpětný krok!

Chtěl jsi přece odpovídat na svá tázání,

ale tam nahoře rve tvůj hlas vichřice

a je nebezpečí, že budeš urván sám!

Otáčím se.

Sejdeme se na pokraji města,

před sebou dům první nebo poslední,

v zádech otevřenou krajinu a na obzoru hory.

Totiž nevidíme je, protože je noc, ale známe krajinu tak,

že si můžeme vzpomenout na každý kousek cesty.

My se však vracíme domů.

Než dojdeme, začínají hvězdy blednout.

Musíme dorazit včas, blíží se den

a lidé

a ty.

Ty, které někdy říkávají trpělivost sama.

sbírka Gordická hlava (Severočeské nakl., 1989)

Praha, 29. listopadu: Poezie Edith Södergranové

Poněkud jiným, avšak o nic méně zajímavým poetickým zážitkem, bude bezesporu pásmo z básní finskošvédské autorky Edith Södergranové (1892–1923), která během svého krátkého života (zemřela v jedenatřiceti letech na tuberkulózu) vytvořila dílo ojedinělé hodnoty, jež však v době svého vzniku zůstalo nepochopeno. Södergranová totiž jako první ve Skandinávii uvedla do poezie volný verš, neboť jedině absence rýmu a rytmu jí umožňovala plné sebevyjádření. Čeští čtenáři se s jejími básněmi mohli seznámit díky překladům Josefa B. Michla. Čtení ze švédských originálů i českých a finských překladů doplní povídání o básnířčině životě a vystoupení klavíristky, zpěvačky a písničkářky Silvie Morastenové, která její básně zhudebňuje. Takže, máte-li zájem, nasměrujte v onen večer své kroky do pražské Kavárny Liberál v Heřmanově ul 6. Začíná se v 19 hodin a pásmo je součástí 7. ročníku multižánrového festivalu Dny Severu.

Edith Södergranová

MOJE BUDOUCNOST

Rozmarný okamžik

mi ukradl budoucnost,

budoucnost z náhod zbudovanou.

Vystavím ji mnohem krásnější,

jak jsem ji zpočátku v představách vídala.

Vystavím ji na pevné půdě,

která se nazývá moje vůle.

Postavím ji na vysokých sloupech,

které se nazývají moje ideály.

Postavím ji se skrytou, tajnou chodbou,

která se nazývá moje duše.

Vystavím ji s vysokou věží,

která se nazývá osamělost.

Z výboru Země, která není (Odeon, 1990)

Praha, 2. prosince: Ultimátní básník u bran absolutna

Do pražského Liberálu můžete zavítat i o pár dní později – nakladatelství dybbuk a plzeňský experimentální básník Robert Janda tu budou křtít výbor tzv. ultimátních básníků, který právě Janda uspořádal a dlouho pro něj marně hledal nakladatele. A kdo to „ultimátní básníci“ vlastně jsou? V rozhovoru otištěném ve Tvaru 19/2014 Robert Janda odpověděl: „Ultimátní básník je z mého pohledu tvor, který využívá psaní jako prostředek k určitému vhledu (nikoliv pro báseň samu) a v tomto stavu bytostně setrvává napříč všem důsledkům, jež popisuji podrobněji v úvodu svého výboru.“ A kdo mezi „ultimáty“ patří? Například Paul Celan, Jean Arthur Rimbaud, William Blake, Henri Michaux, Fernando Pessoa, Velemir Chlebnikov, Karel Hynek Mácha, René Daumal, Roger Gilbert-Lecomte a další. Posledně jmenovanému dejme v překladu Věry Linhartové slovo – a nezapomeňte, že se začíná ve 20 hodin!

Roger Gilbert-Lecomte

POCHMURNÝ PŘÍBĚH

Provazolezci v zlatě tančili na kretonu

král nebes chcal

trombon

polykal

Smrt bez řečí si dala oči do uší

petržel zazpívala

má tušení umírala

Skon nebes z útrob světu život sál

a kámen úhelný

pod tíží hrbu

řval

Klobouk jejž nosí smrt odříkal otčenášek

vejce opuchlo

apoštol polkl

nasucho

A tehdy vítr který nad propastmi vlá

ohněm vzplál

zločin

se stal

z výboru Vysoká hra (Torst, 1993)
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.