Takového frajera jsme tu od té doby neměli

Rozhovor s Petrem Pithartem

S Petrem Pithartem o T. G. Masarykovi, jeho odkazu a zatuchlém českém provincialismu
Takového frajera jsme tu od té doby neměli | foto

Kam se poděl humanismus, pane Pitharte?

Tak to jsme hned u jádra problému. Já tento pojem vůbec nepoužívám, mám s ním velké potíže. Nevím přesně, co to je. Jistě, člověk ve středu všeho, úcta k člověku, ano, ale ten pojem je příliš obecný a přitom čímsi přetížený a zároveň unikavý, neuchopitelný… Vím, že pro Masaryka to je slovo klíčové, jenže Masaryk pro mě není mužem slova, ale mužem činu. On byl větším bojovníkem než myslitelem. Dokonce si myslím, že nebyl ani dobrý spisovatel, i když některé jeho knihy jsou velmi důležité a svědčí o Masarykově originalitě. Například jeho dvousvazkové dílo Rusko a Evropa – akorát že se to dost špatně čte. Nebo texty, v nichž se věnoval sociální otázce či marxismu – kdo jiný se tady tak důsledně věnoval marxismu? Pokud by se mne dnes někdo ptal, co z Masaryka si má přečíst, tak mu řeknu: Čapkovy Hovory s T. G. M., pak Machovcova Masaryka, který vyšel v Melantrichu v roce 1968, což je vynikající kniha, a ještě dílo kanadského bohemisty Harolda Gordona Skillinga T. G. Masaryk: Proti proudu 1882–1914 (Práh, 1995). Skilling napsal Masaryka do doby jeho prezidentství, Masaryka profesorského, rušitele klidu „českého Kocourkova“, Masaryka bojovného – a to je můj Masaryk.

Ale pro Masaryka přece nebyl humanismus jen slovo. Dokázal ho naplnit konkrétním obsahem, když republiku otevřel uprchlíkům ze sovětského Ruska. A později jsme na něj navázali, když jsme přijímali uprchlíky před nacismem…

Máte pravdu. To je jeho obrovská zásluha a něco, čím se můžeme opravdu chlubit. Po Paříži byla tady v Praze největší koncentrace ruských intelektuálů, nejen umělců, ale i přírodovědců. On si vzal dokonce patronát nad ukrajinským gymnáziem někde na Moravě, což bylo úžasné. Co se týče uprchlíků před nacismem – to už byl vysokého věku, takže bych si netroufl tvrdit, jak velký měl na této fázi osobní podíl. Faktem je, že jsme byli dlouho otevřená země a svým způsobem jediná otevřená země. O tom svědčí třeba historie městečka Proseč1. Poté, co Thomase Manna a jeho bratra Heinricha odmítla velkoměsta západní Evropy, kdy i Švýcaři se báli jakkoli jim pomoci, v Proseči se usnesli, že dají Mannům domicil čili domovské právo – díky němu mohli nakonec bezpečně odjet do amerického exilu. Toto domovské právo jim bylo radnicí iniciativně nabídnuto jako předpoklad udělení československého státního občanství a československého pasu. Bez takového dokumentu by mohly úřady hitlerovského Německa požadovat jejich vydání, a to kdekoli na světě. Oni tu sice nebyli, ale stali se československými občany, na což byl zejména Thomas Mann velmi hrdý. A ano, to už byla masarykovská tradice, v tom s vámi souhlasím.

Co je dnes jinak, že právě téhle otevřenosti politici nejsou schopni?

To je jednoduché: bojí se, že nebudou znovu zvoleni. Bojí se – a nerad to říkám – hlasu lidu.

Masaryk se hlasu lidu bát nemusel?

Existuje rozdíl mezi státníkem a politikem. Kolik je ale státníků? Politik, který se bojí, že ho nezvolí, by měl dokázat lidi přesvědčit o tom, co on pokládá za správné, ale o čem lidé přesvědčeni nejsou. A jestli nastřádal nějakou důvěru, tak ji nastřádal proto, aby ji také uměl hodit na stůl a riskovat, že ji ztratí. Pokud to dokáže a aspoň část lidí přesvědčí, pak je to možná státník. A státník nebere ohledy na předvolební průzkumy. Masaryk riskovat uměl. Vzpomeňte si na roky 1926–29: to jsou jediné tři roky, kdy, jak se tenkrát s patosem říkalo, na půdu státu vstoupili Němci a Slováci a přijali spoluodpovědnost za vládnutí. To byla Masarykova zásluha. Republika přece vznikla proti vůli zdejších Němců, ale Masaryka to nerozhodilo a dál s jejich politiky udržoval osobní vztahy. Takže když se v roce 1926 naskytla příležitost, vstoupili na půdu státu. Po tři roky vypadalo nadějně, že se mnohonárodní Československo dokáže vyrovnat se svými menšinami. Jenže pak přišla hospodářská krize a Hitler… Ale Němce ve vládě, to bych určitě k Masarykovým zásluhám započítal. On vůbec neměl nacionální předsudky – otec Slovák, maminka Němka, a narodil se někde, kde nebylo jasné, kde končí Slováci, začínají Moravští Slováci a pokračují Moravané. Takže byl otevřený a v tomto smyslu mohl být vstřícný a velkorysý i vůči uprchlíkům.

Vy jste se Masarykem zabýval ve svých esejích už v 70. a 80. letech, které v roce 1990 vyšly pod souhrnným názvem Dějiny a politika. Jestli je jim něco společné, tak je to snaha zbavit obecné vnímání TGM nekritického obdivu, jenž z něj činí legendu a mýtus, které nám zastírají jeho vnitřní pravdivost. Podařilo se nám od té doby očistit jej od nánosů adorace, nebo jsme na něj naopak navrstvili nánosy další?

Lidé, kteří se o Masaryka zajímají, už nemají problém prokousat se makulaturou adorací. Ale není jich mnoho. Za první republiky propadali adoraci i lidé vzdělaní, intelektuálové, protože měli špatné svědomí. Vždyť přece Masaryka do první světové války všichni pokládali za zajímavého provokatéra, ale nikoliv za zajímavého politika. Byl šéfem strany2, která měla jen jednoho poslance, a tím byl on sám, takže se na něj dívali svrchu. Anebo se přímo účastnili kampaní proti němu – vzpomeňme na boje o pravost rukopisů. Problém rukopisů nebyl v tom, že by oni věřili, že jsou pravé. Oni pak už věděli, že pravé nejsou, ale říkali si: tohle si přece nemůžeme dovolit přiznat! A ti všichni měli špatné svědomí. Z nich se podle mého názoru potom rodily zástupy adorátorů. Kritických obdivovatelů moc nebylo. Dnes už ale nejsou ani adorátoři, protože velebením Masaryka nenaděláte žádný politický kapitál. Té hrstce lidí, která se o něj i přesto zajímá, bych doporučil přečíst si ony tři knihy, o kterých jsem mluvil před chvílí.

Jasně si vzpomínám na přelomové období 1989/90, kdy se Masarykovo jméno skloňovalo ve všech podobách a kdy nejvíc rezonovala potřeba nalézt ztracenou kontinuitu s první republikou. Velmi brzy jsme se však od něj zase odklonili…

Vzedmutější vlna návratu, připomínek TGM a edičních počinů byla v osmašedesátém. Ta půda byla připravena. V roce 1989/90 to bylo spíše o vykopávání zakopaných pomníků. A ano, trvalo to jen ty první roky. Potom se společnost začala prudce měnit, takže zájem o TGM a úcta k němu rychle opadaly. U starších lidí ne, ale mladí v sobě zájem o něj už nevzbudili.

K první republice jsme se vraceli v tom smyslu, že ústava, kterou jsme tehdy psali, byla vlastně prvorepubliková. Žádné jiné použitelné vzory jsme neměli a i přes ten spěch to nakonec dopadlo docela dobře. Vznikl také Masarykův ústav České akademie věd, v němž pracuje řada skvělých badatelů, kteří rozšířili svůj obzor na druhou polovinu 19. století plus první republiku. Už to tedy nejsou jen ti, kteří vyhrabávají nějaké zapomenuté Masarykovy poznámky, ale věnují se celému kontextu a vydávají spoustu zajímavých věcí. Jenom tak nějak nevím, pro koho…

Znovu ale vybízím: čtěme Masaryka profesora, bojovníka, kritika – to je inspirující. To pořád ještě může oslovit i mladé lidi. Jeho boje byly přece úžasné i proto, že v řadě z nich bojoval naprosto sám. Jsem vděčný České televizi, že letos odvysílala dva díly o vraždě Anežky Hrůzové3 Přestože tam TGM není hlavním hrdinou, nijak to nevadí; ten dokument je názorným a přesvědčivým připomenutím právě toho, čím Masaryk byl, když stál sám proti všem. Jeho myšlenky – no ty jsou v těch knihách, které se nedají číst. Ale jeho postoje nás mohou pořád inspirovat. Takového frajera jsme tu od té doby neměli.

Ve svém eseji „Uznání proroka v Čechách“ z roku 1980 několikrát opakujete, že jsme ohledně Masarykova politického úspěchu podlehli iluzi, že pravda vítězí – vždycky a tak nějak sama od sebe. Takhle jsme si ten jeho triumf vysvětlovali – jako pohádku.

Vzpomeňme si, jak odtud v roce 1914 Masaryk odjížděl, jak obcházel kdekoho, aby se k němu přidal. Všichni si už ale dávali pozor, jen několik lidí slíbilo, že pokud to bude možné, budou s ním udržovat styk. Ale on hrozně moc potřeboval, aby za ním odjeli! Kromě „malého“ Beneše, který si vzal batoh a někde u Aše přešel zelenou hranici, to nikdo jiný neudělal. Nikdo ho nenásledoval. Vypadalo to úplně ztracené. Odjížděl bez mandátu, poslanec strany, která měla jediného poslance… A pak se v roce 1918 triumfálně vrací a Praha se před ním skloní – tak to je samozřejmě pohádka, která připomíná Václava Havla. To se Čechům dvakrát poštěstilo, že z takové „pohádky“ nějakou dobu žili, ale pak začali trochu zapomínat… Trochu hodně.

Návrat proroka, který doma nebyl uznán, jak to u proroků obvykle bývá, je něco neuvěřitelného. Ale bylo v tom tolik pokrytectví! Davy, které mu mávaly, to byli ti, kteří by na něj pískali, kdyby byli v po-sluchárně tenkrát, když uprostřed polenského procesu4 nemohl přednášet, to byli ti samí. A to je náš český problém. Bylo v tom tolik neupřímnosti! Ale musíme jim odpustit… Národ, který měl ve své pamětnici-klenotnici takové dva příběhy – ze ztracené exilové věci na pražský Hrad a z Hrádečku a z vězení na Hrad –, jako kdyby se spoléhal na to, že bude-li nejhůř, tak se zase nějaký Masaryk nebo Havel objeví a my ho budeme milovat a obdivovat. Oba to přece udělali za nás.

Jako pohádku jsme si Masarykův triumf „jen“ vysvětlovali. Jenže – pak přece přišel Václav Havel a začal přímo razit heslo: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí…

Při oslavách 20. výročí Listopadu na FF UK v Praze se Václava Havla někdo zeptal: jak jste na to heslo, pane prezidente, vůbec přišel? A Havel odpověděl, že řečnil kdesi na balkóně, a když skončil, pořád ho vyvolávali, tak na ten balkón vyběhl zpátky, a protože už nevěděl, co říct, plácl: pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí… Ne že by někde po nocích seděl a vymýšlel takové heslo, on byl neuvěřitelně pohotový. Ale viselo to ve vzduchu. To heslo či výzva se ve své přímočaré jednoduchosti stalo symbolem Havlova dlouho ztraceného boje. Ujalo se i pro svoji přepjatost: tam přece nejenom pravda, ale ještě i láska vítězí… Kdybychom chtěli být detailisté, tak bychom museli říct, že to bylo husitské heslo nebo dokonce Husovo „pravda boží vítězí“ – což Masaryk nezapíral. První, co vyslovil jako heslo 21. prosince 1918, když přes České Velenice a České Budějovice přijel do Tábora, kde měl první projev, bylo: Tábor je náš program. Ale Tábor rovná se přece „pravda boží vítězí“. Masaryk se vlastně vrátil ke své ideální představě Čechů jako husitů, českých bratří a obrozenců – to odpovídalo jeho vizi českého národa.

Počátek 90. let byl velmi nadějným, ale zároveň velmi složitým obdobím. Zažil jste tehdy v politice nějakou situaci, při jejímž řešení jste hledal v Masarykovi oporu? Či naopak situaci, kdy se o něj opřít nešlo?

Často jsem se vracel a stále se vracím k jeho dvěma velkým bojům – mám na mysli boj o rukopisy a hilsneriádu, a představuji si, jak to mohlo vypadat. Přečetl jsem o nich všechno, co existuje. Fascinují mě. Mám je v sobě jako nedosažitelnou metu. On je to totiž docela kumšt dostat se do takového menšinového postavení jako Masaryk, to se vám jen tak nepovede. A vydržet to a trvat si na svém. Jenže pak je tu problém, kdy národ na všechno zapomene a vypíská ho. Jak to prožíval, z toho se v Hovorech s T. G. M. vyznává těmito slovy:

[] po celý život jsem se snažil dávat pozor, abych nebyl k Židům nespravedlivý; proto se říkalo, že s nimi držím. Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“

Tím lidem usnadnil, aby ho pochopili. Jako by řekl: vždyť já jsem nebyl tím, kým si myslíte, že jsem byl, já jsem v tom taky lítal jako vy. To je přece úžasné! Tohle je jedna z nejlepších vět Hovorů s T. G. M.

Čili o to jste se opíral?

Ano – o takovéto situace a o takováto slovní vyjádření. Taky se ho jednou Čapek ptal: a co jste dělal, pane prezidente, v 90. letech? A on odpověděl: chyby, mládenečku, samé chyby…

Dobře, ale co konkrétního jste si z něj bral, když jste byl někdy bezradný?

Že ten člověk vydržel daleko těžší situaci, než ve které jsem byl já, a přesto si zůstal stát na svém. Pro mě je Masaryk největší do roku 1914. To, co se mu pak podařilo za války, je skoro zázrak, ale zase úplný zázrak to není. Ono to dlouho nevypadalo, ty peripetie nemá smysl rekapitulovat, ale on se přes Rusko dostal do USA, kde se udály dvě úžasné věci. První: v Chicagu ho přišlo uvítat čtvrt milionu Čechů a Slováků. A proč? Protože když tam byl asi třikrát předtím na pozvání univerzitánů, aby přednášel o Rusku a střední Evropě, tak nikdy neopomněl vyhovět pozvání dělnických spolků Čechů a Slováků a přednášel i jim. Sklonil se k nim. Proto oni věděli, kdo je Masaryk, a proto mohlo přijít čtvrt milionu lidí, což udělalo na Ameriku obrovský dojem, aby si řekla: tohle přece není žádný fantasta, který nám tu básní o jakémsi novém státě bůhví kde… V New Yorku ho pak vítalo dvě stě tisíc lidí. A druhá věc: v jeden den, 18. července 1918, se sešel s americkým prezidentem Wilsonem, protože mu bylo jasné, že právě Woodrow Wilson bude oním arbitrem, který bude mít po válce nejsilnější slovo. Oba byli idealisticky orientovaní profesoři a okamžitě si padli do oka. Wilsona navíc zajímalo všechno o Rusku a o Slovanech. Masaryk mu imponoval tím, co všechno o Rusku věděl, čímž si získal jeho důvěru, a Wilson na základě toho usoudil, že Masarykův plán na samostatné Československo asi není blbej… Tam se to tedy rozhodlo. Na Wilsonovi záleželo především, jestli se Rakousko-Uhersko rozdělí, nebo ne. Evropské dohodové mocnosti chtěly Rakousko-Uhersko nechat vcelku, ale Wilson byl ta váha, která rozhodla, že bude rozděleno. Takže v tomto jediném dni jako by se Masarykovi sečetly všechny jeho předchozí boje včetně hilsneriády. Vždyť i v Hovorech s T. G. M. o tom říká:

„Hilsnerův proces jsem prodal teprve za války. Všude v dohodových zemích měli Židé velký vliv na noviny; kam jsem přišel, psaly noviny pro nás nebo nám aspoň neškodily. Ani nevíte, co to pro nás znamenalo.“

Takové věci mě dojímají. Nikdy jsem se s ním nesrovnával, ale díky němu jsem si říkal: neblbni, vždyť něco za tebou je, něco jsi promyslel, něco jsi obětoval, trošku jsi i trpěl, tak si věř!

Jenomže – zatímco Masaryk stál u vzniku Československé republiky, vás vývoj postavil před opačný problém. Tím bylo přání Slováků z této republiky odejít.

Zapřisáhl jsem se, že nikdy v životě neřeknu, kdo se chtěl víc rozdělit, a nikdy neřeknu, kdo na tom má větší vinu či zásluhu, protože to prostě nevím. Je spousta vyprávění, která bych mohl nabídnout, a vyjdou z toho Češi, kteří to chtěli víc. Budu vám vyprávět všechny zádrhele a situace, ale nevyjde z toho můj soud…

Nejde mi o váš soud. Jde mi o to, zda jste se i při dělení státu mohl o Masaryka opřít, nebo zda to byla přesně ta situace, kdy už to možné nebylo.

Věděl jsem, co Masaryk v Pittsburghu Slovákům slíbil. Nebyla sice řeč o jejich samostatnosti, ale dohodlo se, že budou mít svůj sněm a své soudy. To si ovšem každý ústavní právník vyloží jako mimořádně silnou autonomii. Málo se ví, že tenkrát mu Beneš, který byl vůči Masarykovi jinak velmi pokorný a oddaný služebník, vzkázal: já bych to nepodepsal. Beneš nevěřil, a jednou to dokonce řekl v londýnském exilu, že Slováci jsou národ. To byla jedna z mála věcí, kdy stáli každý jinde. A na tohle já jsem si několikrát vzpomněl, že Masaryk to slíbil, a že jsme ten slib nesplnili. A nesplnili jsme ho, protože jsme si nabrali 3,5 milionu Němců. Vždyť my jsme je nechtěli! Při mírových jednáních Beneš nechtěl ty výběžky, říkal: vezměte si je a ještě si k tomu vezměte milion Němců a pak to zvládneme. A zástupci mocností Dohody mu říkali: vy jste se zbláznil, pane ministře zahraničí, poražený stát bude inkasovat územní zisky?! To tedy ne! Ty si musíte vzít vy. A Beneš neměl odvahu po celou první republiku přiznat se k tomu, že tohle nabízel. Bál se, že by mu to Češi neodpustili. Takže já jsem cítil v zádech onen Masarykův slib a věděl jsem o slovenském zklamání, že nebyl splněn, a o ranách, které jsme jim uštědřili – bylo jich víc – a měl jsem to všechno v sobě. Proto jsem vůči nim byl tak vstřícný, kam až to jen šlo. Samozřejmě že na Masaryka jsem si v sou- vislosti s rozdělením Československa mnohokrát vzpomněl, psal jsem o tom, mluvil jsem o tom. Vždyť Československo, to byli legionáři, kteří se rekrutovali zčásti z kanadských a amerických Čechů a Slováků. Chtěli Československo, ne samostatné Slovensko… Řeknu vám, že na téhle znalosti historie jsem tratil. Mě to doslova hendikepovalo. Když toho moc víte, nejste na tom líp než druzí. Nemůžete je přece neustále poučovat.

Masaryk napsal v roce 1905 útlou knížečku Problém malého národa. Jak tento „problém“ vnímal posléze v roce 1918?

Před koncem války se tu začaly rýsovat možné budoucí nové státy – Poláci, Čechoslováci, Jihoslované… Masaryka si vyvolili jako hlavu nějakého středoevropského soustátí, což by byla role, kterou by on samozřejmě přijal a zvládl. Myslím si, že on ten malý národ viděl právě ve střední Evropě v nějakém federativním svazku a nebyl posedlý představou samostatnosti. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. Mnichov jsme potom prošvihli, protože jsme neměli jediného přátelského souseda. Všichni byli dokonce naši nepřátelé. A když pak ještě Hitler obsadil Rakousko, tak bylo rozhodnuto. Tohle by se za Masaryka stát nemohlo.

A co sjednocení Evropy? To by podepsal?

Určitě, ale měl by s tím práci. Vždyť v roce 1882 přijel do Čech už jako weltmann. Z Vídně ho vyhnala nouze a strádání. Měl dvě děti, byl docentem, ale pořád si musel přivydělávat kondicemi. Rozhodl se Vídeň opustit, ale neměl jasno v tom, jestli půjde do Černovic5, kde se otevřela nová univerzita, anebo do Prahy. Vůbec nebyl rozhodnut jednoznačně. Hnala ho tíseň. Ale mezitím už byl v Americe, v Německu, ve Vídni, kde se stýkal s evropskou filosofickou elitou. Podobně přišel do Prahy Palacký – jako gentleman. Přijel s uhlazeným chováním, měl za sebou Prešpurk a Pešť. Tito dva pánové přišli do Čech jako hotoví, zralí muži, obeznámení se světem. Nevím, co by bylo, kdyby se tito dva do Čech nevrátili. Oba přišli do Prahy zvnějšku, nebyli přemleti tím naším Kocourkovem. Oba byli vlastně protestanti v katolickém národě. Takže – Masaryk nebyl jen Evropan, on byl už tehdy světoobčan.

Zatímco my jsme měli lokajskou mentalitu, které se Masaryk obával. Je to tak?

Ano, to je pravda. Jestli někdo nebyl lokaj, tak to byl Masaryk. Stejně jako Palacký byl vychovatelem. Ani jeden z nich nemohl postoupit do šlechtického stavu, ale mohli si při vychovávání panských synků osvojit šlechtické chování. V tom měli oba velikou kliku. Měli i příležitost číst spoustu knih, ke kterým se našinci v Praze vůbec nedostali. Takže Masaryk naše lokajství velmi silně cítil, protože sám ho v sobě neměl.

V souvislosti s českým národem se také hovoří o provincialismu. V rozhovoru pro Lidové noviny (18. 6. t. r.) tento pojem použil i Tomáš Halík: „Češství bez uvědomělého evropanství je zatuchlý provincialismus.“ Skutečně takoví jsme?

Že jsme provincialističtí, to vím. Podívejte se na naši současnou politickou reprezentaci a na její participaci na Evropské unii. Naši ministři tam nejezdí, protože neumějí anglicky, a posílají tam jen své náměstky. Vidíte v pauzách mezi jednáními bloumat po chodbách osamělého premiéra Sobotku, protože se s nikým nedomluví. Přitom ty nejdůležitější rozhovory se odehrávají na chodbě nebo při obědě a podobně. EU má dvě akademie s postgraduálním studiem – jednu ve Florencii, druhou v Bruggách, a Jacques Rupnik se mě před časem ptal, proč je tam tak málo českých studentů. Kdo jim v tom brání? Proč jich tam česká vláda neposílá víc? My jsme opravdu bázliví, nejistí, a proto jsme také v EU nepřišli s žádnou iniciativou. Až teď! Až teď se poprvé země Visegrádu postavily do řady, před tím byla jedna „čehý“ a druhá „hot“, a najednou se shodneme. To je pro mě velký problém, proč zrovna v otázce uprchlíků jsme se shodli s reprezentacemi zemí, které měly úplně jinou historii od listopadu 1989 než my, a najednou nás spojilo tohle? To je naše iniciativa? Ne, my jsme v Evropě neudělali vůbec nic. Na co si stěžujeme? Přišli jsme s něčím? No tak bychom prohráli – a co? Ale my jsme to ani nezkusili. Navázali naši politici takové osobní vztahy, jako uměl navázat Havel? Nenavázali. Bez toho to ale přece nejde!

Jinými slovy: dnes má navrch spíš odkaz slabého Beneše než silného Masaryka. Muselo to takhle dopadnout?

Když Masaryk 21. prosince 1918 přejel hranice a v Dolním Dvořišti vlak zastavil, přišel ho do kupé mezi jinými přivítat i sociální demokrat a advokát Alfréd Meissner a ukázal mu text již schválené prozatímní ústavy. A Masaryk na ni hleděl a měl mu říct: Tož to ne… Vadily mu „skoupé pravomoci“ prezidenta – především nemožnost mluvit do složení vlády; nedovedl si představit, že by musel vládnout s těmi ministry, které by si nemohl vybrat nebo některé alespoň vetovat. Hlavně ho ale zarazilo, že povinný věk pro prezidenta byl třicet šest let. A Benešovi ještě třicet šest nebylo a Masaryk jako – s prominutím – monarcha věděl, kdo bude prezidentem po něm a neměl iluze o svém zdraví. Když plul přes oceán, chodil prý po palubě lodi a říkal si: S kým já tu politiku tady budu dělat? Proboha! Nikdo mi do toho exilu nepřišel na pomoc… Tak s kým? Vždyť jsou to samí srabi a vždycky byli proti mně. A tak jediný, kdo zbýval a kdo za ním do toho exilu odjel, jak už jsem říkal, byl Beneš; ale kvůli té podmínce třiceti šesti let se musela přepsat ústava a hned, protože co kdyby Masaryk zítra umřel? V politice se oceňuje věrnost, když při vás někdo stojí v těžké chvíli. Na co jiného se taky máte spolehnout? Na nějaké řečičky? A přitom byl pro nás Beneš takové neštěstí…

Jak vnímáte budoucnost malého českého národa v Evropě po brexitu?

S velkými obavami. Exit, exity budou nakažlivé. Místo velkých ideologií minulého století bude nás – jednotlivce, politické strany, segmenty občanské společnosti, národy, státy – rozdělovat vztah k hranicím: na ty otevřené a na ty, co se budou chtít uzavírat. My, tedy převládající veřejné mínění, se zatím zřejmě hlásíme k těm druhým. Naše hranice budou prý hlídat nejen myslivci s

„palebnou silou převyšující palebnou sílu všech ozbrojených složek státu,“

Václav Cílek

ale i hasiči se stříkačkami (prezident Zeman). Co by na to řekl Masaryk, který sám odešel do exilu, aby s podporou českých a slovenských (a rusínských!) emigrantů prosadil v cizině vznik samostatného státu? Ještě v Americe se představitelé politických exilů středo- a východoevropských národů ustanovili, jak už jsem řekl, právě na něm jako na možném vůdci této budoucí, nejlépe federalizované části Evropy, vzniklé po rozpadu impérií… V Masarykovi tehdy viděli člověka se samozřejmým, sebevědomým evropanstvím, kterému je cizí sebestředný nacionalismus. On byl všechno jiné, jen ne „hraničář“ – a dneska právě „hraničářství“ vyplňuje ustrašené české duše; nejlépe vystoupit z Unie, znovu zadrátovat hranice… Naším sebeurčením je dnes sebeoplocení.

Svatava Antošová

(1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Takového frajera jsme tu od té doby neměli
Poznámky pod čarou
  • obec poblíž Skutče v okrese Chrudim
  • Česká strana pokroková
  • dokument Zločin v Polné režisérů Viktora Polesného a Václava Šaška
  • hilsneriáda
  • tehdejší Bukovina, dnes západní Ukrajina
Související texty