AZ

Štvanice na literaturu aneb Literatura na Štvanici

Současná nezávislá divadla v Praze působí (s jednou výjimkou) mimo centrum. K tomu, stát se kulturním centrem své čtvrti, má […]

Reportáže – Divadlo vyšlo 1. 6.

Současná nezávislá divadla v Praze působí (s jednou výjimkou) mimo centrum. K tomu, stát se kulturním centrem své čtvrti, má nejblíž Strašnické divadlo, které působí na Solidaritě, zajímavém sídlišti z let 1949–51. Strašnické divadlo hraje vesměs současné hry, jeho poetika je drsná, náměty často sociálně a humanitárně burcující, provedení neméně. Venuše ve Švehlovce aneb Sluj pro současné živé umění skoro ani na periferii není, sídlí v pěkné budově Švehlových kolejí na rozhraní Žižkova a Vinohrad, v prostorách divadla jsou zachovány autentické prvky původní architektury stylu art deco. Hrají tam soubory Depresivní děti touží po penězích, Chemické divadlo a Lachende Bestien, letošní nositel Ceny Josefa Balvína za inscenaci hry německy píšícího autora (Werner Schwab: Pornogeografie). Ve Venuši se divák zpravidla nedočká dotaženého inscenačního tvaru, zato však se může spolehnout na provokativně novou interpretaci známého textu (Naši furianti) nebo dramatické dílo, které na žádném jiném českém jevišti neuvidí. Holešovická Jatka 78 hostí zejména nový cirkus, protentokrát je tedy vynechám, podobně jako Studio Alta, které provozuje své hlavně taneční aktivity hned naproti holešovickému výstavišti. Meet Factory na Smíchově pěstuje ve svém divadelním programu náročný repertoár, založený na literárních dílech světově významných moderních autorů (Irvin Welsh, Ingeborg Bachmannová), výběr textů i inscenační styl korespondují s duchem nehostinného místa u kolejí severozápadní dráhy.

Nejvíc v centru leží Vila na Štvanici, jejíž prostředí je momentálně poněkud devastováno ražbou kolektoru pod Vltavou v souvislosti s opravou Hlávkova mostu, ale v zásadě je to krásné místo s příjemným interiérem a možností rozprostřít se i v plenéru ostrova Štvanice. Ve Vile působí tři soubory, Divadlo Letí se zaměřuje na současné hry, Geisslers Hofcomoedianten na současné interpretace barokních inspirací a Tygr v tísni se rád zabývá literaturou. Nejen že uvádí jevištní adaptace literárních děl, jako je 1913 Floriana Iliese nebo Morčata Ludvíka Vaculíka, ale pořádá ve spolupráci s výše uvedenými spřízněnými tělesy každoročně o víkendu před maturitními písemkami festival Svaťák s podtitulem Štvanice na literaturu aneb Literatura na Štvanici. Letos byla zrovna dost zima a přeháňky, ale i tak se ten, kdo Svaťák navštívil, mohl setkat s díly literárního kánonu v nekonvenční a spolehlivě zapamatovatelné podobě. Tak Kafkova povídka V kárném táboře byla několika úryvky prezentována drsně bachařským způsobem na konci ostrova u železných vrat k areálu vodní elektrárny, na trávníku bez jakékoli scénografie mohl ostrovan po několika replikách poznat Camusova Cizince a stěží uniknout Trifidům. Nalejvárna knihou vypadala tak, že herec a loutkář Jiří Kniha přehrával s předměty a opotřebovanými hračkami telegrafické výjevy z významných textů     světové literatury (u diváků radost z rozluštěných literárních hádanek). Každý se mohl svézt stopem s Jackem Kerouacem a zastihnout Allena Ginsberga opět nepřítomného. V parkujícím autobusu řešily gymnastky cestující na mistrovství světa salto nazad Evy Bosákové, a kdo by nevěděl, že je to povídka Oty Pavla, mohl by si myslet, že jsou skutečné gymnastické družstvo.

Ve středověkém koutku se s punkovou razancí hrála Legenda o svaté Kateřině a na druhé straně se mohli návštěvníci ve sluchátkách těšit živým přednesem Erbenových balad, přičemž zvukový doprovod byl improvizován na místě. Tento ušlechtilý zážitek korespondoval s popkulturní interpretací Máchova Máje, který byl pojednán jako detektivka, odehrávající se při archeologickém průzkumu lokalit Českého Středohoří, jehož obrys je z jistého úhlu pohledu shodný s obrysem freestylového terénu na Štvanici. V něm, vlivem přeháněk obalení bahnem jako v praxi, herci hrající archeology najdou lebku, pak ještě jednu, později rozlámané dřevěné kolo od vozu. Analyzuje se DNA, pátrá se v archivu, volá se do Litoměřic i do Prahy, přijíždí policejní vyšetřovatel, který shodou okolností chodí s archeoložkou. Když prší, sedí se u baru, telefonuje, hovoří s lidmi, klábosí spolu. Příběh Hynka, Viléma a Jarmily se prolne s příběhem staršího archeologa, jeho mladé asistentky a jejího milého kriminalisty. Ztrácejí se nervy, kontrolují esemesky, policista Vilém nakonec staršího archeologa Hynka zastřelí. Mezitím se najde i kontext a příležitost k recitaci Máchových veršů, někdy do telefonu, někdy nad nálezem, v zamyšlení u baru, nakonec  v zoufalství s nabitým revolverem v ruce. Hraje se celé odpoledne, diváci se s herci Máje vracejí k nalezišti, sedí s nimi u baru, baví se spoluprožíváním fiktivní detektivky, vtipně parodující kousky, které můžeme dnes vidět v televizi, jež se zhlédla v esoterice a symbolech.

Pro ty, kterým děj běží příliš pomalu, otevřel kavárnu U Masaryka Marek Toman, autor románu Chvála oportunismu, který zve k sobě další autory, například Štěpána Kučeru, Pavlu Horákovou, po Skypu Markétu Pilátovou (čímž zvýrazní okruh autorů Salonu Práva), vpodvečer přijde Petr Borkovec. Večer pak ti, co vydrželi, i ti, kteří teprve přišli, uvidí na jevišti Vaculíkova Morčata a jsou překvapeni, jak se dá na divadle pozorovat, topit, léčit, na gramofonu vozit i obětovat morče, aniž by bylo ublíženo jedinému zvířeti.

Letos sice do písmenkové polévky napršelo, ale jinak déšť žádné zvláštní škody nenapáchal.

  • Alena Zemančíková

    (1955), slovesná dramaturgyně Českého rozhlasu, literární a divadelní publicistka. Literární reflexe publikuje nejčastěji v Listech, Salónu Práva a Deníku Referendum.