Rozhovor s Ondřejem Lipárem

Literární život

Spisovatelé do knihoven

Autory jsme se snažili namíchat tak, aby byli zastoupeni prozaici i básníci a aby to ideálně byli také autoři, kteří v roce 2017 vydávají novou knihu.

Rozhovor s Ondřejem Lipárem vyšlo 21. 9.

Tak zní název společného projektu Asociace spisovatelů (AS) a českých knihoven, který byl zahájen v září tohoto roku a potrvá až do června roku 2018. O jeho vzniku, podobě, cílech a financování jsem hovořila se členem výboru AS Ondřejem Lipárem. 

Jak tento projekt vznikl? Souvisí nějak s výzvou či spíše prosbou ředitele Moravské zemské knihovny (MZK) v Brně Tomáše Kubíčka, kterou v roce 12. 6. 2015 reagoval v Hospodářských novinách na Sjezd spisovatelů, a která zněla:

„Přijďte za námi do knihoven. Nejenom jako ti, kteří budou číst či diskutovat z pódia, ale i jako ti, kteří jsou účastni v publiku. Staňte se našimi proaktivními čtenáři. Myslím, že si tím pomůžeme navzájem.“?

Pokud ne, co potřebu tohoto projektu vyvolalo, případně kdo jmenovitě s ním přišel?

Celý nápad vzešel z přátelských debat mezi Janem Němcem z Asociace spisovatelů, Evou Měřínskou z Městské knihovny Tábor, Janem Delongem z Knihovny Třinec a mnou. Jednak jsme hledali způsob, jakým by Asociace mohla prakticky vstoupit do literárního provozu, zároveň se ukázalo, že některé knihovny takový typ spolupráce ocení a využijí. S výzvou pana Kubíčka je to spíš přirozená souhra, než nějaká přímá inspirace, ale je pravda, že MZK je pod jeho vedením tím typem knihovny, která nechce jen půjčovat knihy, a s tím souzníme.

Co je jeho cílem?

Zprostředkovat čtenářům kontakt se současnou českou literaturou naživo, zblízka a během jedné sezony v deseti různých podobách, protože věřím, že jsme vybrali autory poměrně rozličné. Ale projekt se dá brát i opačně: nabídnout autorům možnost vyjet do deseti míst, kam by se třeba jinak nedostali, a představit tam své texty. Obecně nám jde o to, více propojit světy knihoven a současné literatury.

Kdo za knihovny je partnerem Asociace spisovatelů a v čem toto partnerství spočívá?

Největší práci v rámci příprav odvedli Eva Měřínská a Jan Delong pomohli nám jak s přípravou konceptu, tak i žádosti o grant a hlavně s pochopením toho, co knihovny v podobném projektu potřebují.

Co tedy knihovny potřebují?

Vedle samotného kontaktu s autorkami a autory v případě takovéto akce třeba sjednocené propagační materiály, koordinaci a zároveň do určité míry individuální přístup, třeba kvůli administrativě.

Ta akce je někde nazývaná „Projekt 10 na 10“, což znamená 10 autorských čtení v 10 knihovnách po 10 měsíců (září 2017–červen 2018), ale jak zjišťuji, už se zapojilo knihoven dvanáct…  Může se tedy přidat kdokoliv a počet není omezen?

Finální sestavu knihoven tvoří Knihovna Jiřího Mahena v Brně, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Městská knihovna Chodov u Karlových Varů, Městská knihovna v Jevíčku, Krajská vědecká knihovna Liberec, Městská knihovna Polička, Městská knihovna Prostějov, Šmidingerova knihovna Strakonice, Městská knihovna ve Svitavách, Městská knihovna Tábor, Knihovna Třinec a Masarykova veřejná knihovna Vsetín. Místo plánovaných deseti tedy jedenáct, s tím, že Jevíčko a Svitavy se po vzájemné dohodě budou po měsíci střídat.

Žádnou pražskou knihovnu jste neoslovili?

V Praze se toho myslím okolo literatury děje až až, bylo by to trochu nošení dříví do lesa.

Jak náročné je to na organizaci, kdo se o ni stará a na základě čeho jsou vybíráni autoři?

Autory jsme se snažili namíchat tak, aby byli zastoupeni prozaici i básníci a aby to ideálně byli také autoři, kteří v roce 2017 vydávají novou knihu. Vedle toho jsme se snažili nabídnout jak bestsellerové autory, tak ty, kteří píší pro užší okruh čtenářů, ale možná o to intenzivněji.

Zorganizovat celou věc je skutečně poměrně složité, ale nemá cenu zdržovat tu detaily; v praktické rovině se o většinu věcí stará student arts managementu Václav Miškovský.

Bestsellerové autory? Takovou autorkou je pro knihovny například Halina Pawlowská, která jim raketově zvedne statistiku návštěvnosti, a to i tehdy, vybírá-li se na ní vstupné 150 korun. Předpokládám, že touto cestou jít nechcete…

To samozřejmě ne v první řadě jde především o kvalitu, což doufám jména letošních autorů dokazují: Petra Hůlová, Ivana Myšková, Milan Ohnisko, Karol Sidon, Adam Borzič, Petr Borkovec, Petr Hruška, Martin Reiner, Jakub Řehák či Marek Šindelka.

Jsme-li u autorů, s jakou odezvou jste se u nich setkali? Byla něčí reakce odmítavá? A pokud ano, na základě jakých argumentů?

Pokud si dobře vzpomínám, autoři naši nabídku přijímali poměrně ochotně, což nás samozřejmě potěšilo. Konečně, je to služba pro ně, nabízíme jim v podstatě takové turné. Z pohledu Asociace spisovatelů je to přesně ten typ činnosti, kvůli kterému vznikla: starat se o současnou literaturu ve veřejném prostoru.

Měli jste pocit, že ve veřejném prostoru je současné literatury málo?

V Praze nebo Brně literatura beze sporu žije celkem intenzivně, ale ne v každém českém městě máte možnost se setkat s žijícím autorem, poslechnout si ho naživo a debatovat s ním.

Mezi vybranými autory je i prozaička Ivana Myšková, která si v rozhovoru ve Tvaru 8/2017 trochu stěžovala na přemíru autorských čtení a literárních festivalů, protože jí (a možná i jiným autorům) berou čas, klid a možnost soustředění se na vlastní psaní. Na druhé straně – předpokládám, že toto „kočování“ po knihovnách je honorované, což spisovatelé jistě uvítají. Kdo projekt financuje? A chcete, aby pokračoval i v dalších letech? Jaké jsou pro to předpoklady?

Finančně je projekt zajištěný jednak z grantu Ministerstva kultury, ale přispívají na něj také samotné knihovny. Byli bychom určitě rádi, pokud bychom mohli pokračovat i v dalším roce nebo letech, ale důležité samozřejmě bude, s jakou reakcí se během letošního běhu setkáme u návštěvníků knihoven, knihovníků i samotných autorů, včetně Ivany Myškové. No a Ivanu stejně nejlepší věci napadají ve vlaku, takže snad to turné její tvorbě moc neuškodí…

Možná i proto se účastní právě probíhajícího festivalu Čtení ve vlaku… Ale vážně: když jsme ve Tvaru v období podzim 2016 – jaro 2017 otiskovali seriál o knihovnách a jejich směřování, který odstartovala právě reportáž Ivany Myškové, nazvaná „Musí být knihovna ‚sexy‘?“, měla jsem z následných reakcí pocit, že spisovatelé a knihovníci nemluví stejným jazykem. Vy jste na nic podobného nenarazili?

Těžko to nahlížet takhle, když u zrodu celé věci byla právě shoda mezi konkrétními lidmi z knihoven a konkrétními spisovateli. Myslím, že si obě strany mají vzájemně co nabídnout a vzájemně si prospívat. A hlavně věříme, že společná řeč se nachází právě skrz společnou činnost.

 

 

 

 

 

  • Ondřej Lipár

    básník, fotograf a novinář. Fotografuje především spisovatele, zejména během autorských čtení v Café Fra.

    www.ondrejlipar.cz

  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.