Rozhovor s Markem Hejdukem

Divadlo, Václav Havel

Sníst dvě cibule a pět mandlí

S Markem Hejdukem o divadle, Havlovi, absurditě a psaní o tom všem

Rozhovor s Markem Hejdukem vyšlo 1. 6.

Ve vaší rozepsané hře Představení aneb Kde je ta noha?, jejíž úvodní scénu ve Tvaru otiskujeme, má otec za to, že v matce při porodu zůstala část synovy nohy. Taková situace je dost absurdní. Jaký máte vztah k absurditě, potažmo k absurditě na divadle?

Absurdnost či grotesknost mých textů je jakési prvotní nastavení, způsob, jakým mi to myslí. Je to asi tím, že v sedmi či osmi letech jsem přečetl celé Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, kde je absurdních věcí mnoho. A když jsem jako středoškolák v učebnici literatury narazil na ukázku z Ionescovy Plešaté zpěvačky, byl jsem fascinován tím, že slova nemusejí dávat žádný smysl. Po Listopadu jsme pak díky inscenaci Zahradní slavnosti na Nové scéně Národního divadla pro sebe objevil Václava Havla. To vše dohromady určilo můj vřelý vztah k absurditě.

 

Podtitulem Představení je „handicapované drama“. Proč?

V té povrchní rovině jde o konstatování, že chybějící noha je handicapem. Postavám této hry ale chybí o dost víc, než jen noha jedné z nich… A v rovině autorské to považuji za vzkaz divákům, že hra může mít určité nedostatky, tak aby měli možnost se na to připravit předem…

 

Jaké nedostatky máte na mysli?

V tuto chvíli o žádných nevím, ale to bude jen autorská slepota. Navíc hra ještě není dopsána, takže mám spoustu času a prostoru nějaké vytvořit. Zaručeně je však objeví případný režisér či dramaturg, pravděpodobně oba.

 

Představení ale není jediná vaše hra, o níž se dá říci, že je absurdní…

Myslím, že každá má hra taková je. Už můj dramatický debut Rest, který jsem dopsal jen několik hodin předtím, než zemřel Václav Havel. Na ten den jsem měl domluvený sraz s bývalou spolužačkou, léta jsme se neviděli. Šli jsme Prahou, zapálili svíčku na Národní třídě, já jí vyprávěl, jak jsem posledních devět měsíců psal tuto „skutečně poslední aktovku ze života spisovatele Ferdinanda Vaňka“. A ona řekla naprosto nesmyslnou větu, která mně ale v té chvíli velmi pomohla, řekla: „On počkal.“ Pravda je, že kdyby zemřel byť o den dřív, už tu hru nikdy nedopíšu, už by to nešlo… Absurdní, ne?

 

Rozhodně. Dodejme, že Rest patří mezi tzv. vaňkovky, tedy aktovky psané různými dramatiky, které spojuje postava plachého intelektuála Ferdinanda Vaňka.

Ferdinanda Vaňka stvořil Václav Havel, pak si jej „půjčil“ Pavel Kohout, Pavel Landovský či Jiří Dienstbier. Nechci zde vaňkovky nějak vědecky rozebírat, jen bych zmínil slova samotného Václava Havla, který napsal, že konfrontoval svět s Ferdinandem Vaňkem. Já se pokusil vlastně o opak, konfrontovat Ferdinanda Vaňka se světem. Prostě mě napadlo, co by se stalo, kdyby Ferdinand Vaněk dostal nabídku stát se ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů…

 

Proč je vlastně váš Rest „skutečně poslední“ vaňkovkou? To kvůli Havlově smrti? Vaněk se přece jen občas zaměňuje s Havlem samotným…

Vůbec ne, tento podtitul jsem hře dal ještě za Havlova života. Zdroj je jiný – Pavel Kohout napsal v emigraci hru Safari, „poslední aktovku ze života spisovatele Ferdinanda Vaňka“. V ní je Vaněk nejprve „vyšoupnut“ do Rakouska, kde jej po čase pozvou do televizního diskusního pořadu spolu s rakouským kulturně-intelektuálním výkvětem. A zkušenost z té diskuse jej tak deprimuje, že přeplave Dunaj zpět a odevzdá se do rukou státních orgánů. A protože Rest je situovaný až do doby po Listopadu, označil jsem jej proto za „skutečně poslední“.

 

Rest spolu s Havlovým Protestem se hraje ve Studiu Švandova divadla. Ale vy jste jen u Ferdinanda Vaňka nezůstal, když se další z vašich her jmenuje Cena Václava Havla. O co v ní jde?

Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 vybírá poplatek třicet tisíc plus daň z přidané hodnoty za pojmenování po Václavu Havlovi. To je fakt, o tom se psalo. Kamarád mi říkal, že by si to zasloužilo divadelní hru a že pokud po mně bude ty peníze nadace chtít, zaplatí je. Já byl k tomu tématu nejprve skeptický, ale pak jsem nad tím začal přemýšlet a říkal si: jak někdo mohl přijít na nějakou přesnou částku? To přepočítával Václava Havla na peníze? A tak jsem nechal přijít za smyšleným ředitelem smyšlené instituce dva smyšlené náměstky se smyšleným návrhem, kolik chtít za pojmenování po Havlovi. Za vzor vztahu ředitele a náměstků jsem si vzal Havlovo Vyrozumění. A celá hra je výkladem toho, jak se dopracovali k těm celkově třiceti šesti tisícům třem stem korunám. Audioverze hry je zdarma k dispozici na YouTube, kam jsem ji vložil. Když totiž nadace požaduje peníze za pojmenování po Václavu Havlovi, tak já za svou hru, která to kritizuje, nikdy žádné peníze chtít nebudu.

 

Co na to nadace?

Zatím nic. Přitom hra se dostala, stejně jako Rest, do finále dramatické soutěže. Vloni, v den Havlových nedožitých osmdesátin, proběhlo scénické čtení v Městském divadle ve Zlíně. Navíc ve stylovém obsazení: ředitele četl ředitel divadla, náměstky jeho náměstci a sekretářku jeho sekretářka. Dále hra vyšla, stejně jako Rest, co příloha literárně-kulturního časopisu H_aluze. Jestli se ale z nadace přece jen ozvou, tak se těším, že napíši pokračování…

 

Je vám politická satira blízká?

Nepovažuji Cenu Václava Havla, tím méně Rest za politickou satiru. Ta je ze své podstaty vždy prudce aktuální, ale právě proto nežije dlouho. Kdo si dnes vzpomene na hru Blonďatá bestie? Z politiky zmizel její předobraz, hra to nepřežila. Ovčáček čtveráček asi také nepřežije změnu na pozici prezidentova mluvčího, potažmo prezidenta. Psát politickou satiru má navíc smysl jen tehdy, když existuje divadlo, které o textu ví a je připravené jej uvést. Nemyslím, že bych ji dokázal napsat a že bych to dokázat chtěl.

 

V předmluvě k Ceně Václava Havla si vaší konfrontace s Havlem považuje sám teatrolog Vladimír Just. Jaký vůbec máte vztah k Václavu Havlovi jako dramatikovi?

O mém „iniciačním“ setkání s ním prostřednictvím Zahradní slavnosti jsem už mluvil. Uchvacuje mne stále znovu a pokaždé, když čtu kteroukoliv jeho hru. Jestli bych měl vybrat pro sebe nejzásadnější z jeho textů, tak je to Largo Desolato, pak dnes už celkem neznámá původně televizní inscenace Motýl na anténě, a ona Zahradní slavnost. A z vaňkovek samozřejmě Audience. Mimochodem v Largo Desolato je věta, kterou pokládám za nejlepší příklad Havlovy absurdity vůbec, a to když za Leopoldem Kopřivou přijde jeden z jeho přátel a ptá se jej, co jedl, Kopřiva mu odpoví: „Neměl jsem hlad, tak jsem snědl pro uklidnění dvě cibule a pět mandlí.“ Ta představa sníst dvě cibule a pět mandlí… A navíc to prý moc nepomohlo.

 

Načítá se.

  • Ondřej Macl

    … studuje autorské herectví na DAMU. Vystudoval světovou literaturu na Karlově univerzitě s půlroční stáží na Paris-Sorbonne IV a sociální práci a novinařinu na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se tvorbě autorských performancí, propojujících literaturu s divadlem, hudbou a výtvarným uměním. Rovněž se snaží o živý kontakt umění s filosofií, náboženstvím nebo tvrdší i měkčí vědou. Erbovním příkladem těchto snah by se měl postupně stávat jeho „erotický projekt“, který by s vědomím historických proměn Eróta vynalézal nový, zraněný vztah k současnosti.