Ve vaší rozepsané hře Představení aneb Kde je ta noha?, jejíž úvodní scénu ve Tvaru otiskujeme, má otec za to, že v matce při porodu zůstala část synovy nohy. Taková situace je dost absurdní. Jaký máte vztah k absurditě, potažmo k absurditě na divadle?

Absurdnost či grotesknost mých textů je jakési prvotní nastavení, způsob, jakým mi to myslí. Je to asi tím, že v sedmi či osmi letech jsem přečetl celé Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, kde je absurdních věcí mnoho. A když jsem jako středoškolák v učebnici literatury narazil na ukázku z Ionescovy Plešaté zpěvačky, byl jsem fascinován tím, že slova nemusejí dávat žádný smysl. Po Listopadu jsme pak díky inscenaci Zahradní slavnosti na Nové scéně Národního divadla pro sebe objevil Václava Havla. To vše dohromady určilo můj vřelý vztah k absurditě.

Podtitulem Představení je „handicapované drama“. Proč?

V té povrchní rovině jde o konstatování, že chybějící noha je handicapem. Postavám této hry ale chybí o dost víc, než jen noha jedné z nich… A v rovině autorské to považuji za vzkaz divákům, že hra může mít určité nedostatky, tak aby měli možnost se na to připravit předem…

Jaké nedostatky máte na mysli?

V tuto chvíli o žádných nevím, ale to bude jen autorská slepota. Navíc hra ještě není dopsána, takže mám spoustu času a prostoru nějaké vytvořit. Zaručeně je však objeví případný režisér či dramaturg, pravděpodobně oba.

Představení ale není jediná vaše hra, o níž se dá říci, že je absurdní…

Myslím, že každá má hra taková je. Už můj dramatický debut Rest, který jsem dopsal jen několik hodin předtím, než zemřel Václav Havel. Na ten den jsem měl domluvený sraz s bývalou spolužačkou, léta jsme se neviděli. Šli jsme Prahou, zapálili svíčku na Národní třídě, já jí vyprávěl, jak jsem posledních devět měsíců psal tuto „skutečně poslední aktovku ze života spisovatele Ferdinanda Vaňka“. A ona řekla naprosto nesmyslnou větu, která mně ale v té chvíli velmi pomohla, řekla: „On počkal.“ Pravda je, že kdyby zemřel byť o den dřív, už tu hru nikdy nedopíšu, už by to nešlo… Absurdní, ne?

Rozhodně. Dodejme, že Rest patří mezi tzv. vaňkovky, tedy aktovky psané různými dramatiky, které spojuje postava plachého intelektuála Ferdinanda Vaňka.

Ferdinanda Vaňka stvořil Václav Havel, pak si jej „půjčil“ Pavel Kohout, Pavel Landovský či Jiří Dienstbier. Nechci zde vaňkovky nějak vědecky rozebírat, jen bych zmínil slova samotného Václava Havla, který napsal, že konfrontoval svět s Ferdinandem Vaňkem. Já se pokusil vlastně o opak, konfrontovat Ferdinanda Vaňka se světem. Prostě mě napadlo, co by se stalo, kdyby Ferdinand Vaněk dostal nabídku stát se ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů…