Richard Burton – několik keltských skic

Všechno, co ještě musím udělat, je spadnout z prostředka toho mostu a vznést se k Nebi v záplavě andělů.
Richard Burton – několik keltských skic | foto

Když bylo otci Richarda Burtona čtyřicet let, spadl, udeřen ve rvačce s dalším horníkem, z okraje mostu, který se klene pětadvacet metrů nad údolím, v němž leží vesnička Pontrhydyfen, česky Most nad vesnicí, dolů až na zem. Nezlomil si ani kůstku.

Při právě probíhajícím mistrovství světa v ragby myslet na Richarda Burtona: mezi týmy Anglie a Walesu a při velšské hymně myslet na herce, který mohl v ragby dojít velmi daleko. „Krása, kdo popsal krásu?“ píše jiný Kelt, Patrick Kavanagh, ve své nejznámější básni Pojďte si zatančit s Kitty Stoblingovou, která pojednává, chápu-li ji alespoň trochu, o rozdílu mezi šílením od Múz a šílením díky pozemské dívce. Čekali jste Platónův rozdíl mezi šílením od Múz a znalostí řemesla? Já ani ne, protože jsem s ní poprvé tančil v bílém slunci, bělejším než ragbyová branka, u jezera ležícího na zádech, rostoucího jako sukulentní panenka v květináči nad ostrovní knihou. Krása, jak se ukáže, byla v životě Richarda Burtona velmi důležitá.

Můj Bože, ona je tak krásná. I teď, po osmi letech manželství, se na ni někdy dívám, když spí, a v prvním, šedém světle úsvitu nad ní žasnu,“ řekl o té, o níž nikdy nemluvil jinak než krásně a s úctou.
Z televizního interview s Michaelem Parkinsonem z roku 1974:

„Asi před rokem byl okamžik, kdy jsem nebyl přitahován myšlenkou zůstat naživu. […] Jednoho rána jsem se náhle probudil a zjistil, jak skvěle nádherný a mimořádný svět je a že nedokážu snést tu nádheru a krásu, a abych se této myšlence na nádheru a mimořádnou krásu světa vyhnul, pokládal jsem za nejlepší opustit ji. […]“ – „Pokusil jste se upít k smrti?“ – „Ano, zkusil jsem to.“

Lékař mu řekl, že pokud bude pokračovat v tom, co dělá, zbývají mu dva týdny života. Burton shledal tuto představu fascinující. Pro představu: tehdy pil tři lahve vodky denně (píval ale i čtyři lahve tvrdého alkoholu) a kouřil okolo stovky cigaret. Však také Dominic West, který jej v nedávném televizním filmu představoval, nechtěl každou noc pít a kouřit, aby se mu hlasově přiblížil, i když Burtonův neobyčejný hlas byl, slovy jeho vlastníka, „hluboká, temná odpověď velšských údolí“. „Neslyšeli jste skutečnou krásu Bible, dokud jste ji neslyšeli ve velštině.

Když jsem toto interview viděl poprvé, byl jsem omráčen jeho silou, a vůbec jsem této pasáži nerozuměl. Za pár let jsem ovšem prožil přesně totéž: mimořádná krása světa mne zavalila a já nevěděl, co dělat, abych ji snesl. Richard Burton píše: „Přál bych si, abych dokázal věřit v nějakého Boha, ale jednoduše to nedokážu.“ Zde se ovšem Richard Burton a já lišíme, neboť já jsem křesťan – a tento zážitek krásy jsem se naučil změnit v chválu Stvoření a ve vděčnost za ně. Mám také výhodu, že nejsem čistokrevný Kelt: keltské puzení (a snad ještě silnější puzení keltských umělců) k propasti (Richard Burton používá v angličtině strmé slovo precipice) musí být téměř nezdolatelné. „Láska se nedá omezit v růstu, neboť má účast na nekonečné lásce, jíž je Duch svatý“, jak napsal samotný Doctor Angelicus, svatý Tomáš Akvinský.

„Během psaní člověk schytá, naloká, nasákne tolika ději, obrazy, převraty, že prostě mozek nestačí, že srdce je mělké a to, co se vejde či dá vtěsnat do slov, je tak nepatrná část proti tomu, co přišlo, co se zjevilo, co se narodilo, co vyrostlo, že tíhu nemůže unést“,

napsal Jiří Kolář v knize Roky v dnech. Proč ale pouze během psaní? Jistě také během žití! (Úvahy o umělci jako moderním světci jsou nesmírně podnětné, ale v tomto případě by nás odvedly jinam. Stejně tak úvahy o Stendhalově syndromu. Ptal jsem se profesionálů, zda k nim chodí lidé se stížností, že svět je příliš krásný. Ne, nechodí. Profesionály zde míním lékaře, pochopitelně, i když s dalším Keltem, Gordonem Jacksonem, majorem Cowleym, tvůrcem a mozkem CI5, si Richard Burton také zahrál.)

Jean Marais říká:

„Král Lear byl spolu s Cyranem role, která mě nejvíc vyčerpala. Kdesi jsem četl interview s Richardem Burtonem, který tvrdil, že nedokázal hrát krále Leara každý večer. Já jsem to udělal – a pak jsem se z toho půl roku vzpamatovával.“

Richard Burton řekl, že se k lahvi uchyloval „pro útěchu, aby spálil plochost, opotřebovanou, prázdnou, otupující neživost, kterou člověk cítí, když odejde ze scény“. „Dělal jsem nejhroznější braky pro to, abych měl ráno kam jít.“ Kolik snímků ze své bohaté filmografie považoval za dobré? Asi půl tuctu. Také ovšem podporoval svou rodinu – v jeden čas až dvaačtyřicet lidí. Jedině svého nejstaršího bratra nedokázal „podplatit“, aby opustil doly, neboť jeho bratr, stejně jako jeho otec, doly miloval – přišel do nich ve třinácti letech a opustil je v pětašedesáti. Horníci se považovali za šlechtice dělnické třídy. Jeho otec mluvil o uhelné vrstvě tak, jako jiní muži mluvívají o ženách: ta vrstva začíná v Baskicku, pod Biskajským zálivem přejde do jižního Walesu a po cestě pod Atlantikem se znovu vynoří v Pensylvánii; horník z kteréhokoliv z těchto krajů by toto „své“ uhlí poznal kdekoli. Jediná mohutná, s chirurgickou přesností umístěna rána krumpáčem do této přenádherné pastvy pro oči způsobila, že se z černé, zářící stuhy vyvalilo dvacet tun uhlí.

Rozhovor v hospodě s otcem, kterého přijel navštívit.

„Čtu tady v novinách, že dostáváš padesát tisíc dolarů za dvanáct týdnů práce v tom Hollywellu. To není pravda, že ne?“ – „Ne.“ – „Ach, myslel jsem si, že není.“ – „Dostávám sto padesát tisíc.“ Nevěřícný pohled očí zdevastovaných uhelným prachem. – „Za co??“ Takto to Richard Burton vyprávěl v televizním interview s Dickem Cavettem v roce 1980.

Rozpory prý patří ke genialitě. A Nevill Coghill, anglický učenec, učil podle svých slov pouze dva geniální lidi: Richarda Burtona a W. H. Audena. Oba muži (tedy Burton a Auden) se znali osobně; Auden poskytl Burtonovi příležitost k povzdechu, že kromě Dylana Thomase neexistuje básník, který by uměl své básně přednášet. Dylan Thomas a Richard Burton byli velcí přátelé a zasloužili by si samostatný článek, stejně jako Burtonovy příběhy z divadla (odkazuji vás na obě zmíněná interview); Burton o Dylanovi řekl, že hledal vlastní smrt a nalezl ji, což není zcela tragické. A pokud byl Richard Burton opravdu zaujat odysseou Richarda Burtona více než svým příspěvkem k umění, pak ani jeho život nebyl zcela tragický.

Dylan Thomas, Richard Burton a „hlásné kopce Walesu“. „Kéž si tě znovustvořím ze slov“, psal Dylan – hlasem a slovy Richarda Burtona si můžete nechat stvořit zemi z nejkouzelnějších – ale pozor, také svou krásou snad z nejnebezpečnějších – kdykoliv budete chtít. A velké umění Richarda Burtona-spisovatele (spisovatele obdivoval ze všech umělců nejvíce) můžete posoudit v celé jeho šíři od roku 2013, kdy vyšla kniha The Richard Burton Diaries. Richard Burton je pohřben v červeném obleku, červeném k poctě Walesu, a s knihou Dylanových Complete Works v Céligny ve Švýcarsku.

Když bylo otci Richarda Burtona sedmdesát devět let, vracel se opilý domů a spadl z druhého konce onoho mostu. Dopadl znovu až dolů, přistál břichem na mrtvém stromu vyrůstajícím z kamenného zdiva, a protože se nemohl vyprostit, jen tak tam ležel a tiše si zpíval. Naštěstí pro něj si jiný horník zkracoval cestu poblíž místa, kde ležel, a když zaslechl zpěv, vydal se k jeho zdroji. Ani on ho nemohl vyprostit, takže doběhl domů pro pomoc a zdvihli jej spolu se synovci. Když Richard Burton ještě téže noci přijel do nemocnice, kde jeho otec, který si opět nezlomil ani kůstku, ležel, otec mu řekl: „Když mi bylo čtyřicet, spadl jsem z jednoho konce mostu. Teď, v devětasedmdesáti, jsem spadl z druhého konce. Všechno, co ještě musím udělat, je spadnout z prostředka toho mostu a vznést se k Nebi v záplavě andělů.“ A protože lepší místo než mezi anděly bychom nenašli, tady vyprávění končí.

Miroslav Fišmeister

(1976) dostal 23. února 2009 fotoaparát od spokojeného čtenáře své knihy Pískoviště. Od té doby na svých procházkách okolo domu udělal 269 534 fotografií.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Richard Burton – několik keltských skic
Související texty