Rozhovor s Wolfem Lost in the Poem

Propojovat naše světy

My poezii potřebujeme, a dokud nepřečteš tu, kterou potřebuješ, nejsi celá.

Rozhovor s Wolfem Lost in the Poem Z čísla 7/2017

Potkali jsme se přede dvěma lety v Lisabonu, když jsme oba vystupovali na večeru pro krajany: on hrál své songy, já četla svoje básně. V té době už Wolf Lost in the Poem, jak zní jeho aktuální pseudonym, pracoval na albu věnovaném světovým básnířkám – a to teď vyšlo, v první jarní den. Pár dní předtím jsme si udělali výlet do Mokropes, symbolicky chodili po stopách Mariny Cvetajevové – téhle básnířce „Wolf“ (nar. 1975) věnoval píseň „Spasiba“ – a povídali si. O albu, o textařině, o tom, co dnes formuje hudební vkus – a taky o tom, proč vlastně potřebujeme poezii.

Věděl jsi od začátku, že chceš básnířkám věnovat celé album, nebo to přišlo postupně?

První song, pro Emily Dickinsonovou, jsem napsal koncem roku 2014. Že chci album věnovat básnířkám, jsem si uvědomil poté, co mi překladatelka Radka Bzonková poslala texty Anny Barkovové. Taková autorka, a skoro nikdo ji nezná! Pak to začalo zapadat do sebe, a já měl s každou další písničkou větší strach, abych to nepo… kazil. Samotného mě ty písničky bavily, nejenom je skládat a nahrávat, ale i si je sem tam pustit, což jinak moc nedělám. I nahrávání mě těšilo, protože jsem nebyl ničím svázaný. I když to někdy až zdržuje.

Zdržuje?!

Protože nad sebou nemáš producenta, který ti řekne – tohle je slepá ulička, a na-směruje tě. Bylo to svobodné a zároveň nebezpečné; taky se to mohlo rozpliznout.

Když jsi nahrával s kapelou, bylo to jinak? Název neprozradíme, ale je dost úspěšná, máte dva žánrové Anděly…

U dvou desek jsme měli hudebního producenta. Napíšeš píseň, ale aranžmá, to, jaké tam budou nástroje, jak rychlá nebo pomalá bude, jak budou znít vokály – to může udělat on. Je to dobré, pokud chce kapela znít trochu jinak, posunout se. Třeba u Beatles byl producent jako další člen kapely. Strašně jim do toho kecal, ovlivnil spoustu písniček. A to jsem tady právě nechtěl.

Proč?

Už do první písničky se mi podařilo dostat emoci, kterou se mi nikdy nepodařilo dát do songů při nahrávání ve studiu, kdy máš kolem sebe lidi a časový i peněžní tlak. Jasně, lidé, kteří jsou zvyklí nahrávat ve studiích, neřeší, že tam někdo je; jsou takoví profíci, že to tam dají všechno hned. Já jsem věděl, že to nedokážu, tak jsem si našel svůj způsob. Zalezl jsem si do garáže a nahrával, dokud jsem nebyl spokojený. Člověk se uvolní, nestydí se za chyby. Mockrát jsem nazpíval něco, co jsem pak poslal do kytek. A tak jsem si uvědomil, že to, že se můžu otevřít, k těmhle písničkám prostě sedí. Občas mi běhal mráz po zádech z toho, jak jsem krásně svobodný. Byl to silný zážitek. Štěstí, pocit napojení na něco většího, co tě přesahuje, a přitom jsi toho součástí…

Prima bylo i to, že tě netlačil čas, viď?

Jsou desky, které kapely nahrajou za tři dny. Ale já dlouho hledal, jak text a energii a emoce v písničce podepřít, nepřerazit je muzikou… Navíc nejsem tak zdatný instrumentalista, abych vysolil bůhvíjaká sóla, jak to umějí jazzmani a rockeři. Pracoval jsem i se svým omezením, což mě donutilo přemýšlet jinak. Když už jsem si chtěl vypomoct nějakou barvou, buď jsem sáhl po samplu, nebo po terénní nahrávce. Hodně jsem si vyhrál i s jednou kytarovou krabičkou, kytaristi to možná poznají.

Hm, já poznám tak zvonečky a úvodní štěkání…

U psů jsem zrovna zvažoval, jestli to není moc popisné. Ale pak jsem si vzpomněl, že Floydi na začátku jedné desky veslují….

Psy máš odkud?

Hafani jsou z internetu. Ale neboj, je tam i spousta terénních nahrávek, které jsem dělal sám. Třeba cvrčci, nebo piano v té poslední, „Dochvět“. V Jindřichově Hradci bydlí akademický sochař Josef Andrle se svou ženou Milenou a na zahradě mají v rámci expozice piano zbavené dřeva. Na řetězu visí jen litinový rám se strunami. Úplně mě to uhranulo. Měl jsem s sebou nahrávadlo, tak jsem se tam o půlnoci opilý připlížil – říkal jsem si, kruci, musí v tom být ten půlnoční prožitek! Je to starý špejchar, obrovské duby dělají střechu…

„Terénní nahrávka“ je termín?

Jo. Ruchy míst. V písničce s klasickou formou to bývá dost na efekt, ale k těmhle songům se to myslím hodí jako náladotvorný prvek. Ale to může být subjektivní pocit, a kritik mě pošle do…

…do terénu! Ale ty zvuky dotvářejí atmosféru a ta je přece podstatná…

Taky si myslím. Songy vznikaly tak, že jsem si přečetl knížku dané autorky a rychle zaznamenal emoce, které ve mně zůstaly. Někdo mi řekl – nepřipadáš si jako parazit? Ale on to není jen zážitek z četby. Je to, jako když se potkají dvě tmy, její a moje, a v muzice se dereme ke světlu spolu. Musí to rezonovat, souznít. Leccos odložíš, protože to v tobě nic nedělá. Aby se to stalo, musíš to přefiltrovat svými zážitky.

O tom, jak práce na albu pokračuje, jsme se bavili průběžně, takže vím, že jsi přečetl mnohem víc autorek. Bylo kritériem výběru čistě to, jak moc tě daná poetika zasáhne?

Přečetl jsem asi čtyřicet knih. Asi záleželo na tom, jak jsem byl sám naladěný, protože třeba o Bargielské jsem si nejdřív jen přečetl na internetu, že u nás měla čtení…

No jasně, ve fra, tam tehdy byla půlka „pražské kavárny“!

Tak jsem si říkal, a sakryš, tak ukaž! A byl jsem rozsekaný.

Nakolik jsi četl poezii už dřív?

Došel jsem k ní až po třicítce. Samozřejmě Skácel nebo Kainar se mi líbili už dřív, hlavně v písňových textech, ale nikdy jsem si neuvědomil sílu emocionálního zážitku z čtení. Začal jsem si objevovat básníky, i chlapy, ale ženskou poezii jsem začal „odděleně“ vnímat až díky práci na albu. Na jednom čtení mi nějaká holka vyčinila, že se ženská a chlapská poezie nemá oddělovat, copak ženské píšou hůř? Nebo jinak? A jak tedy? Neuměl jsem z toho vybruslit, ale pak jsem si uvědomil, že je to mnou, že se mě zkrátka dotýká určitý úhel pohledu. Z chlapské poezie, tak vybroušené k dokonalosti, bývá cítit předvádění… poezie žen ke mně promlouvá jinak. Tím bych tuhle ožehavou otázku rád uzavřel.

Načítá se.

Načítá se.

  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, editorka, publicistka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK; doktorát tamtéž nedokončila. Od roku 2013 vede recenzní rubriku Tvaru. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírkou Přítelkyně (nakl. Literární salon), roku 2009 jí vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách s linoryty Pavla Piekara Město, které není. V roce 2015 vydala sbírku Tance (nakl. Dauphin). Je laureátkou Drážďanské ceny lyriky 2016. V nakl. Dauphin vyšla také sbírka Zatímco hlídací psi spí (2017).