Propojovat naše světy

Rozhovor s Wolfem Lost in the Poem

My poezii potřebujeme, a dokud nepřečteš tu, kterou potřebuješ, nejsi celá.
Propojovat naše světy | foto

Potkali jsme se přede dvěma lety v Lisabonu, když jsme oba vystupovali na večeru pro krajany: on hrál své songy, já četla svoje básně. V té době už Wolf Lost in the Poem, jak zní jeho aktuální pseudonym, pracoval na albu věnovaném světovým básnířkám – a to teď vyšlo, v první jarní den. Pár dní předtím jsme si udělali výlet do Mokropes, symbolicky chodili po stopách Mariny Cvetajevové – téhle básnířce „Wolf“ (nar. 1975) věnoval píseň „Spasiba“ – a povídali si. O albu, o textařině, o tom, co dnes formuje hudební vkus – a taky o tom, proč vlastně potřebujeme poezii.

Věděl jsi od začátku, že chceš básnířkám věnovat celé album, nebo to přišlo postupně?

První song, pro Emily Dickinsonovou, jsem napsal koncem roku 2014. Že chci album věnovat básnířkám, jsem si uvědomil poté, co mi překladatelka Radka Bzonková poslala texty Anny Barkovové. Taková autorka, a skoro nikdo ji nezná! Pak to začalo zapadat do sebe, a já měl s každou další písničkou větší strach, abych to nepo… kazil. Samotného mě ty písničky bavily, nejenom je skládat a nahrávat, ale i si je sem tam pustit, což jinak moc nedělám. I nahrávání mě těšilo, protože jsem nebyl ničím svázaný. I když to někdy až zdržuje.

Zdržuje?!

Protože nad sebou nemáš producenta, který ti řekne – tohle je slepá ulička, a na-směruje tě. Bylo to svobodné a zároveň nebezpečné; taky se to mohlo rozpliznout.

Když jsi nahrával s kapelou, bylo to jinak? Název neprozradíme, ale je dost úspěšná, máte dva žánrové Anděly…

U dvou desek jsme měli hudebního producenta. Napíšeš píseň, ale aranžmá, to, jaké tam budou nástroje, jak rychlá nebo pomalá bude, jak budou znít vokály – to může udělat on. Je to dobré, pokud chce kapela znít trochu jinak, posunout se. Třeba u Beatles byl producent jako další člen kapely. Strašně jim do toho kecal, ovlivnil spoustu písniček. A to jsem tady právě nechtěl.

Proč?

Už do první písničky se mi podařilo dostat emoci, kterou se mi nikdy nepodařilo dát do songů při nahrávání ve studiu, kdy máš kolem sebe lidi a časový i peněžní tlak. Jasně, lidé, kteří jsou zvyklí nahrávat ve studiích, neřeší, že tam někdo je; jsou takoví profíci, že to tam dají všechno hned. Já jsem věděl, že to nedokážu, tak jsem si našel svůj způsob. Zalezl jsem si do garáže a nahrával, dokud jsem nebyl spokojený. Člověk se uvolní, nestydí se za chyby. Mockrát jsem nazpíval něco, co jsem pak poslal do kytek. A tak jsem si uvědomil, že to, že se můžu otevřít, k těmhle písničkám prostě sedí. Občas mi běhal mráz po zádech z toho, jak jsem krásně svobodný. Byl to silný zážitek. Štěstí, pocit napojení na něco většího, co tě přesahuje, a přitom jsi toho součástí…

Prima bylo i to, že tě netlačil čas, viď?

Jsou desky, které kapely nahrajou za tři dny. Ale já dlouho hledal, jak text a energii a emoce v písničce podepřít, nepřerazit je muzikou… Navíc nejsem tak zdatný instrumentalista, abych vysolil bůhvíjaká sóla, jak to umějí jazzmani a rockeři. Pracoval jsem i se svým omezením, což mě donutilo přemýšlet jinak. Když už jsem si chtěl vypomoct nějakou barvou, buď jsem sáhl po samplu, nebo po terénní nahrávce. Hodně jsem si vyhrál i s jednou kytarovou krabičkou, kytaristi to možná poznají.

Hm, já poznám tak zvonečky a úvodní štěkání…

U psů jsem zrovna zvažoval, jestli to není moc popisné. Ale pak jsem si vzpomněl, že Floydi na začátku jedné desky veslují….

Psy máš odkud?

Hafani jsou z internetu. Ale neboj, je tam i spousta terénních nahrávek, které jsem dělal sám. Třeba cvrčci, nebo piano v té poslední, „Dochvět“. V Jindřichově Hradci bydlí akademický sochař Josef Andrle se svou ženou Milenou a na zahradě mají v rámci expozice piano zbavené dřeva. Na řetězu visí jen litinový rám se strunami. Úplně mě to uhranulo. Měl jsem s sebou nahrávadlo, tak jsem se tam o půlnoci opilý připlížil – říkal jsem si, kruci, musí v tom být ten půlnoční prožitek! Je to starý špejchar, obrovské duby dělají střechu…

„Terénní nahrávka“ je termín?

Jo. Ruchy míst. V písničce s klasickou formou to bývá dost na efekt, ale k těmhle songům se to myslím hodí jako náladotvorný prvek. Ale to může být subjektivní pocit, a kritik mě pošle do…

…do terénu! Ale ty zvuky dotvářejí atmosféru a ta je přece podstatná…

Taky si myslím. Songy vznikaly tak, že jsem si přečetl knížku dané autorky a rychle zaznamenal emoce, které ve mně zůstaly. Někdo mi řekl – nepřipadáš si jako parazit? Ale on to není jen zážitek z četby. Je to, jako když se potkají dvě tmy, její a moje, a v muzice se dereme ke světlu spolu. Musí to rezonovat, souznít. Leccos odložíš, protože to v tobě nic nedělá. Aby se to stalo, musíš to přefiltrovat svými zážitky.

O tom, jak práce na albu pokračuje, jsme se bavili průběžně, takže vím, že jsi přečetl mnohem víc autorek. Bylo kritériem výběru čistě to, jak moc tě daná poetika zasáhne?

Přečetl jsem asi čtyřicet knih. Asi záleželo na tom, jak jsem byl sám naladěný, protože třeba o Bargielské jsem si nejdřív jen přečetl na internetu, že u nás měla čtení…

No jasně, ve fra, tam tehdy byla půlka „pražské kavárny“!

Tak jsem si říkal, a sakryš, tak ukaž! A byl jsem rozsekaný.

Nakolik jsi četl poezii už dřív?

Došel jsem k ní až po třicítce. Samozřejmě Skácel nebo Kainar se mi líbili už dřív, hlavně v písňových textech, ale nikdy jsem si neuvědomil sílu emocionálního zážitku z čtení. Začal jsem si objevovat básníky, i chlapy, ale ženskou poezii jsem začal „odděleně“ vnímat až díky práci na albu. Na jednom čtení mi nějaká holka vyčinila, že se ženská a chlapská poezie nemá oddělovat, copak ženské píšou hůř? Nebo jinak? A jak tedy? Neuměl jsem z toho vybruslit, ale pak jsem si uvědomil, že je to mnou, že se mě zkrátka dotýká určitý úhel pohledu. Z chlapské poezie, tak vybroušené k dokonalosti, bývá cítit předvádění… poezie žen ke mně promlouvá jinak. Tím bych tuhle ožehavou otázku rád uzavřel.

To asi neklapne. V čem se tě dotýká jinak?

Ženy se mi jako chlapovi líbí, to je jasné. Chlap si se ženskou archetypálně nerozumí, a v poezii bab je něco, co by nám třeba mohlo pomoct. Jako kdybyste nám říkaly – takhle to všechno je, tak si to sakra přečti!

Nápad věnovat celé CD básnířkám se mi líbí i proto, že nás je strašně málo. Je to obrovský nepoměr, víš to?

Vidíš, a já znám mezi básníky mnohem víc ženských než chlapů! I když mě to, co říkáš, nepřekvapuje; to jsou ty naše ostré lokty a ego. Ale já ho tam mám taky, nemysli. Jsou to moje texty a jsem na ně hrdý. Taky jsem mohl básnířkám vyseknout poklonu tím, že zhudebním jejich texty.

Ještě k tvému výběru. Říkal sis třeba – ještě mi chybí autorka z Asie…?

Pohrával jsem si s tím. Snažil jsem se najít si básnířky z celého světa, jenže třeba Australanka se mi nelíbila žádná. A až na konci jsem si uvědomil, že tam není žádná Češka. Měl jsem verše řady básnířek, ale tolik se mě nedotkly. Nebo to bylo v příliš osobní rovině a zdálo se mi, že takhle by to nemělo fungovat. Nicméně při té příležitosti mě napadlo, že by české básnířky zasloužily druhou desku. Ale až s odstupem několika let. Mám v těch songách i dost svých věcí, které si teď uzavírám. Psal jsem je, abych si je sám uvědomil a aby mě párkrát zabolely; člověk se toho pak zbaví. Proto se tenhle projekt nelíbí mé ženě, vnímá to tak, že se drásám. Říká mi, buď opatrný, tohle může člověka sežrat. Může se ve svých s……ch úplně utopit.

Nejen ve svých…

Přesně. Když jsme natáčeli klip, řval jsem verše Bargielské, a kameraman a fotografka říkali, tyjo, radši to nečti. Jenže já musel vydržet na židli ve sněhu asi půl hodiny… abych se zahřál, četl jsem ty verše; měl jsem je i napsané na kůži. Celé jsem si to znovu prožil, bylo to brutální. V každém jejím verši je střep tmy.

Justyna je naše vrstevnice, ročník 1977. Ví o tom songu vůbec?

Asi ne. Možná bude mít smysl poslat desku žijícím autorkám. Zatím jsem přes Facebook zkontaktoval Vilju-Tuuliu Huo-tarinenovou, taky naši vrstevnici.

Tvoje žena má starost, že tě to drásá. Jak to vnímáš ty sám?

Četl jsem Skácelův výrok, že jediný způsob, jak se smíme zbavit bolesti, je projít jí jako dveřmi na druhou stranu a vrátit se čistší. Jak se chceš vyčistit? Můžeš se modlit, obrátit se k vyšší instanci… ale přes umění je to možná odvážnější. Při modlení to člověk ze sebe dává na někoho, kdo má obrovskou moc a vydrží to. Kdežto já hraju a zpívám a jdu do rizika, že to někoho drásne víc, než snese. Hrál jsem v Lázních Bělohrad a publiku bylo šedesát a víc, a když jsem začal hrát song věnovaný Marině, chlap v zadní řadě pronesl – tohle je na Chocholouška! Možná je, pro člověka, který není zvyklý číst poezii a vyhledávat zneklidňující věci, a klouže po povrchu. Tím nechci říct, že je to nutně špatně, to je obrana, štít… Jindy ke mně po koncertě přišla paní o berlích a říkala, že takovou hudbu nikdy neslyšela, a poznamenala – vy ale musíte mít hrozně smutný život.

Ale ty ho přece nemáš smutný!

Jasně že ne. Ale taky v sobě mám kus tmy, každý ho má. A po každém songu, který jsem napsal, jsem byl šťastnější a čistší. Jsem naprosto srovnaný s tím, že někteří to odmítnou, ale někdo si díky tomu najde básně Barkovové nebo Marceline Desbordes-Valmoreové, a už se nemusí zabývat mými „nesnesitelnými“ písničkami.

Čím „nesnesitelnými“? Intenzitou?

Jo. Někteří lidé mi po koncertech říkali, že jsou úplně ochromeni. Tak silně to na ně působí. Asi to souvisí i s obecným vkusem. Co lidé třeba slyší z rádií. Dnešní doba jde po pobavení, libozvučnosti, anebo po provokaci. Jakmile něco zneklidňuje, nebo se v textu objeví nezvyklé slovní spojení, lidé to odmítají, stejně jako emočně vypjatý zpěv. Je to na ně moc, a já to chápu. Nevadí mi, pokud někdo odejde, ale ať neruší. Tyhle písničky jsou tak křehké, že když do toho začne někdo kecat, magie se naruší. Podbízet se a skládat líbivé věci pro mě ale nemá smysl. To dělá strašně moc lidí. Někdo hraje humorné písničky, a jiný si zraňuje ruce o piano. Rozumím tomu, proč se o mě žena bojí, ale zároveň jsem šťastný.

Tak je to naplňující, ne? Nedělal jsi kompromisy, netlačil tě termín…

Ke konci už jo. Chtěl jsem, aby CD vyšlo 21. března, na Světový den poezie, tak jsem musel rychle dokončit poslední písničku…

V té přece máš „terénní“ piano… Jak jsi to stihl?

To jsem měl připravené předem. Při skládání textu mi to blesklo hlavou – a bylo.

Nakolik na tebe působil i osud těch básnířek? Mnohé měly dramatický život…

Je možné, že to člověk čte i s tímhle vědomím, a pak se ho ty verše víc dotknou. Třeba o Emily jsem věděl, že to byla osamocená, křehká ženská… A když jsem před sebou měl osud Barkovové, bylo mi naprosto jasné, že ty verše musí být silné. A byly. Tibeťanku Cchering Özerovou mi někdo poslal s tím, že by mě to mohlo zajímat; a je fakt, že jsem chtěl vědět souvislosti. Vidíš, asi máš pravdu, že osudy básnířek hrály dost velkou roli.

Ptám se proto, že se jejich osudy do tvých textů dost promítají.

Třeba u Mariny je to zřejmé. Oproti tomu Vilja-Tuulia Huotarinenová se v Mís-tě ženy pokouší vypořádat nejen s vlastní, ale obecně ženskou zátěží. To mi přišlo taky osudové – ženská, co napíše sbírku básní, která se zabývá nedořešenými vztahy mezi babičkami, matkami, dcerami, a jak je dnes život jiný, než byl dřív, a dře to. Marceline Desbordes-Valmoreová se mi zase zdála mezi všemi těmi prokletými básníky chuděrka tak samotná. A její verše jsou úplně čisté, věnované chlapíkovi, který ji opustil…

Navíc s ním měla syna, který v pěti letech umřel…

Začínám mít pocit, že jsem k těm básnířkám musel něco cítit. Že to nebylo jenom verši, ale i osobností člověka, který to psal a měl něco za sebou. Něco měl nažito a mě se to dotýkalo. Pokud někdo píše silné verše, jeho osud nejspíš nemůže být bezproblémový. Je třeba nějaký ajťák, co by žil třicet let ve spokojené rodině, chodil každý den do práce a zároveň psal silné verše? Myslíš, že takový člověk existuje?

Simona Martínková-Racková

(1976), básnířka, editorka, publicistka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK; doktorát tamtéž nedokončila. Od roku 2013 vede recenzní rubriku Tvaru. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírkou Přítelkyně (nakl. Literární salon), roku 2009 jí vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách s linoryty Pavla Piekara Město, které není. V roce 2015 vydala sbírku Tance (nakl. Dauphin). Je laureátkou Drážďanské ceny lyriky 2016. Publikované básně pocházejí z rukopisné sbírky Zatímco hlídací psi spí, která by měla vyjít v Dauphinu letos na podzim.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Propojovat naše světy
Související texty