Ken Nash

Přítelkyně mého spolubydlícího 

Beletrie – Próza
Z čísla 9/2017

Můj spolubydlící Lawrence měl smyšlenou přítelkyni. Stávalo se, že jsem ho zval na večírky nebo do kina, a on na to: „Nemůžu. Musím na rande s Lenkou.“ Občas nás navštěvovali přátelé ze Států. Často se zajímali o náš milostný život, chtěli si prostě postaru pokecat. A tak jim Lawrence vykládal o Lence.

„Dokud byla mojí studentkou, nikam jsem ji nezval,“ takhle obvykle začínal. „Počkal jsem, až bude ze školy pryč,“ pokračoval.

„Zajímala se o výstavy, tak jsme začali chodit na vernisáže. Z mý společnosti byla nejdřív dost nervózní. Moc kluků přede mnou neměla. Vlastně – a tím se jako nechci chlubit nebo co – byla ještě panna. Takže já byl jejím prvním skutečným zážitkem.“

Jednou jsem ho zaslechl, jak si volá s rodiči ve Státech. „Nechodíme spolu zas tak dlouho. Nejsem si vlastně jistý, jestli právě teď chci být ve vážném vztahu. Uvidíme, jak se to vyvrbí.“

Vlastně ani nevím, co prováděl, když byl údajně s Lenkou. Možná jen tak seděl v dělnické hospodě v sousedství, popíjel pivo a s místními si procvičoval češtinu. Tehdy se obvykle centru a vůbec místům, kde se shromažďovali cizinci a turisté, vyhýbal. Jednou ho má kamarádka Margo zahlédla samotného ve frontě před kinem Aero.

„Jsem tu s Lenkou,“ pověděl jí. „Jen si na chvilku odskočila na toaletu.“

Margo ho po filmu pozvala na drink. „Promiň, nemůžu. Lenka mě bere na večírek. Její kamarádka Hana slaví svátek. Tak někdy jindy.“

Pro Lawrenceovo chování, jakkoli podivné, jsem měl pochopení. Něco na tom, že máte přítelkyni, všem vysílá signál, že jste normální. Pokud s někým nerandíte, mají vás lidi za poškozené zboží. Takže tu máme Hlavu 22, v níž s vámi nikdo randit nechce, pokud jste volní – randit s vámi chtějí, až když jste ve vztahu, a to už volní nejste. Touto smyšlenou přítelkyní se tak Lawrence stává mnohem přitažlivějším pro ostatní ženy, a přitom má k dívce, se kterou smyšleně chodí, závazek jen poněkud smyšlený.

Děsilo mě ale, když brával Lenku na noc k nám domů. Ležel jsem si v posteli a užuž klimbal, když jsem zaslechl, jak škrábe klíčem o dveře, jak se snaží nalézt klíčovou dírku. Pak vzal za kliku, dveře se vrzavě otevřely a z jeho úst vyšlo hlasité PŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠT!

Pak zašeptal něco jako: „Hlavně nedělej hluk. Myslím, že Ken už spí.“ Zul se, několikrát pustil boty na zem, asi proto, aby to znělo jako dva páry, a pak po špičkách odcupital k sobě do pokoje.
To už jsem se snažil rychle usnout ostošest. Pranic se mi totiž nelíbilo přes zeď poslouchat vrzání postele, těžké oddechování mého spolubydlícího a jeho tiché hekání „Lenko! Lenko! Ach bože, Lenko!“

Kolik měsíců to takhle chodilo? Vypadalo to na celý rok, i když to patrně bylo měsíců jen pár. Poté Lawrence potkal Valerii, Američanku, co studovala film na FAMU. Valerie nebyla tak zcela onou českou kočičkou, kterou si Lawrence vysnil, ale byla roztomilá, inteligentní a patrně s ním měla společného víc než celá Lenka.

Pokusil jsem se Lawrence obvinit, že Lence dal kopačky tak zničehonic, ale jeho to nechávalo v klidu.
„Lenka je mladá. Ona se z toho dostane,“ pravil. „Nejspíš měla pár bokovek stranou ještě předtím, než jsme se rozešli.“

„Lenka? Ta milá, sladká Lenička? To mi na tu dívku, cos mi popisoval, nějak nesedí.“

„Ale no tak. Všechny Češky jsou takový,“ opáčil Lawrence a pohrdavě se nad snídaní ohnal starým rohlíkem.

O tom já neměl páru. Nikdy jsem s žádnou Češkou nerandil. Vlastně jsem nerandil tak nějak vůbec. Zjistil jsem, že jsem tak trochu uvízl v oné Hlavě 22 o dostupnosti někoho, kdo nerandí.

Na řešení tohoto problému jsem nijak nespěchal. Měl jsem práce nad hlavu. Všechnu energii jsem vydával na korektury anglických překladů českých farmaceutických manuálů, obchodních rejstříků a návodů k bezpečnému užívání.

A přesto…

Pohled na Lawrence, jak si ruku v ruce vede Valerii na Alanův večírek Díkůvzdání, mě přiměl k zamyšlení, zda bych taky neměl se životem něco udělat, užít si více volného času. Možná strávit svátky s někým výjimečným.

Ještě ten večer, poté, co Lawrence z večírku odešel strávit noc u Valerie, jsem prohledal jeho pokoj. V horní poličce jeho skříně jsem našel papír se seznamem jmen. Ihned pod číslem na Jima Freemana stál nápis Lenka se srdíčkem a telefonním číslem vedle.

Tak to tedy začalo.

Na Lenku, jak se ukázalo, totiž žádní partneři bokem nečekali. Čekala vlastně ona sama. A vlastně čekala na mě.

Přestože mě nikdy nepotkala, ba netušila ani, že existuju, říkalo jí něco v samém jádru, že celý život čeká na někoho, jako jsem já. Slíbil jsem jí, že ji nikdy nezneužiju, jako ji zneužil Lawrence, že ji nepustím k vodě kvůli první skutečné ženě, která se mi namane. Slíbil jsem jí, že mezi mnou a jí to bude jiné. Nehodlám jí ani nic vyčítat. Její minulost je mi ukradená. Naprosto. Ona přece nemůže za to, že je smyšlená.

Chviličku.
Načítá se.
  • Ken Nash

    Zakladatel Alchymie, pražské řady pravidelných měsíčních čtení a performancí, Ken Nash (1965) píše převážně kratší texty a povídky, které byly otištěny v novinách a časopisech jako např. The Prague Revue, ...
    Profil

Souvisí

  • Kniha v tisku
    Jáchym Topol

    Kapitán Lojda

    Cože? Tvoří zlo? A tam je to vážně napsaný? A nevymyslel sis to, starej? Že ti už jebe a tohle sis vymyslel, vosamělej, smutnej na tom svým slamníku?

    Beletrie – Próza
    Z čísla 6/2017
  • Právě vychází
    Jiří Kratochvil

    Jízlivá potměšilost žití

    Má hostitelka (říkejme jí tak, časem připadnem, slibuji, na lepší pojmenování) samozřejmě ví, že nejsem jen tak obyčejnský králík.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 6/2017
  • Cizí země
    Josef Straka

    Cizí země

    Ta minulost, kterou nám stále kdosi nosí domů, s nějakými letáky a propagačními materiály na novou kampaň.

    Beletrie – Próza
    23. 3. 2017