Rozhovor s Janem Nemčekem

Potřísnit se světem

S básníkem Janem Nemčekem o jeho básnických kořenech, ostravské literární scéně a angažované poezii

Rozhovor s Janem Nemčekem vyšlo 18. 5.

V prvním oddíle tvé debutové sbírky Proluka se hojně objevují rodinné motivy. Jaké jsi měl dětství?

Jsem jedináček a zhruba do mých pěti let jsme s rodiči bydleli v Jubilejní kolonii v Ostravě-Hrabůvce. Vybavuju si procházky s mámou a dny s dědečkem, během kterých jsme se chodili vyhlížet vlaky na nedaleké Vítkovické nádraží. Potom jsme se přestěhovali na sídliště, kde jsem vyrůstal mezi vchody a kamarády, se kterými jsme hráli fotbal, basketbal i šachy. Asi jsem působil jako otravný šprt a moc lidí mě na základní škole nemělo rádo.

A kdy jsi začal zlobit?

Zlobit? Asi v jednadvaceti…

A kdy jsi začal psát poezii?

I já jsem zkoušel v nějakých těch šestnácti sedmnácti psát básně, kterými jsem chtěl oslňovat svoje spolužačky. Ty pokusy logicky za nic nestály, snažil jsem se jen napodobovat svoji představu o poezii, kterou jsem si vytvořil na základě toho, co jsme se učili ve škole. Mnoho času se tam stráví v národním obrození a 19. století, ale zpravidla není kvůli časové dotaci možné dojít k něčemu současnému. Možná poslední dva měsíce před maturitou se řekne, že byl nějaký Kolář, Holan, Seifert, Holub… a už není čas, jde se ke zkoušce. Asi i z toho důvodu můj vztah k poezii nebyl zrovna blízký.

Podruhé jsem zkusil poezii psát až v prvním ročníku na vysoké škole. Měli jsme seminář nazvaný Analýza literárního textu a první text, který jsme rozebírali, byla báseň „Převozné pro Chárona“ Jana Skácela. Samozřejmě analýza vyžadovala, abychom si přečetli celou knihu. Takže první básnickou sbírkou, kterou jsem soustředěně přečetl, byla Smuténka. A byl jsem ohromený.

Takže Skácel byl pro tebe iniciační básník. A to už jsi psal?

Ano, pod vlivem Jana Skácela jsem začal psát. A taky to za moc nestálo. U Skácela jsem zůstal docela dlouho. Druhá jeho knížka, která se mi dostala do rukou, byla Naděje s bukovými křídly. Tuhle sbírku pro mě dokonce knihovnice vyřadila z  fondu, abych si ji mohl nechat já.

A jaký máš dnes vztah k jeho dílu? Pro mě byl kdysi Skácel taky jedním z iniciačních autorů, ale dnes mám k jeho poezii poněkud rozporuplný vztah.

Dlouho jsem žádnou ze Skácelových sbírek nečetl. Asi bych dnes radši sáhl po Mikuláškově Agoghu. Skácelova tvorba se mi vždycky zdála mnohem vyrovnanější, zatímco u Mikuláška mi přišlo, že polovina básní jsou geniální kusy, zatímco nad tou druhou jsem krčil rameny. Ale zpětně to vidím tak, že Mikulášek byl schopný riskovat, zkusit něco radikálně jiného i za cenu, že to nebude fungovat. Ten nedostatek harmonie, který jsem dřív vnímal jako chybu, mě dneska oslovuje víc.

A co přišlo po Skácelovi?

Další výrazný zlom bylo setkání s dílem Petra Hrušky. Jeden z vyučujících na bohemistice mně a mým spolužákům řekl, že si není úplně jistý, jestli téhle poezii budeme rozumět. Že je psaná s životní zkušeností někoho, komu je ke čtyřiceti a má něco odžito. Já si pak několik měsíců po knihkupectvích listoval souhrnným svazkem Zelený svetr. V poličkách poezie jsem hledal něco, co by mě mohlo zajímat, vytáhl tenhle svazek, přečetl pár básní a vrátil knihu zpátky. Až asi po roce jsem se odhodlal, že si Zelený svetr koupím. A znovu jsem byl ohromený.

A jak se vyvíjel vztah k Hruškovi? Podobně jako u Skácela? Nebo ti původní nadšení vydrželo?

Mě na Hruškových básních fascinoval přesah nacházený v každodennosti, který byl vyjádřený tak úsporně, že se zdálo, že k básni nejde nic dodat. Měl jsem pocit, že jsem se s ničím podobným ještě nesetkal.
Petr Hruška je asi nejvlivnější básník posledních pětadvaceti let. Jeho tvorba má obrovskou dostředivost a rozhodně ovlivnila podoby české poezie po roce 2000. Jak moc se třeba liší první a druhá sbírka Viděl jsi, že jsi Pavla Kolmačky, která do sebe nasála i tu všednost.

Když se pohybuješ v literární Ostravě, musíš se s dílem Petra Hrušky nějak vyrovnat, abys neskončil jako Petrův epigon. Všechny rekvizity jsou tak nějak po ruce. Já zkoušel, jestli ty pohledy za všední kulisy můžou fungovat i tehdy, když člověk používá vázaný verš a rým. A nakonec jsem si slova o epigonství stejně vyslechl. Ale abych byl upřímný… možná jsem našel odvahu psát delší texty až pod Petrovým vlivem.

Původní nadšení je asi pryč, místo Zeleného svetru bych si raději přečetl Darmata. Ale třeba večer, na kterém jsem poprvé slyšel Petra číst z téhle knížky, pro mě patří mezi nezapomenutelné zážitky.

Zmiňuješ ostravskou literární scénu, která na mě působí plodně a sympaticky, ale jak ji vlastně vnímáš ty?

Jádro tvoří lidé, kteří se znají od osmdesátých let, někteří spolu pak po roce 1989 studovali na Ostravské univerzitě. Je tu skupina lidí kolem časopisu a nakladatelství Protimluv, a pak skupina, která si za své sídlo vybrala absintový klub Les. Obě skupiny mají k sobě blízko, zčásti se překrývají. A pak jsou tu začínající autoři, kteří chtějí někam patřit, chtějí zpětnou vazbu od někoho zkušenějšího, přemýšlí, co se svým psaním dělat dál. Když chceš vydat básně, je nejkratší cesta do Protimluvu. Když chceš číst v Lese, musíš se tam s někým znát.

Pár let zpátky mi to prostředí přišlo uzavřené, mladí talentovaní autoři byli nucení pendlovat pořád v těch stejných kruzích. Proto jsme taky začali dělat pořad Literární sprcha, aby se mohli aspoň během čtení setkávat s básníky a prozaiky, kteří s sebou přiváželi odlišné pohledy na literaturu.

Ale jsou tu i další, třeba autoři kolem klubu Stará aréna, kteří čerpají podněty ze slam poetry. Jiná skupina se teď rozhodla vydat sborník formou komunitního financování a peníze na internetu sehnali. Pro mě je zajímavé občas se konfrontovat i s tím, jak píšou tihle autoři, které nezajímá literární život, kteří současnou českou literaturu neznají, nezajímají je časopisy a ceny. Prostě jen tvoří a taky to prezentují.

Mohl bys vyjmenovat mladé autory a autorky ostravsko-opavské scény, s nimiž se cítíš spřízněný?

Během studií na Ostravské univerzitě jsem se potkal s Honzou Delongem z Třince, se kterým máme k sobě hodně blízko jako přátelé i jako básníci. Na univerzitě jsem se potkal taky s Romanem Poláchem, jedním z autorů, který má blízko k absintovému klubu Les.

V Ostravě jsou i mladí autoři, o kterých se zatím tolik neví: Matěj Antoš, kterému vyšla ukázka z jeho rozpracované novely v Hostu, básnířka a organizátorka Kristýna Svidroňová, výtvarník Jiří Zavřel. Můj pohled na poezii dlouho formovalo i přátelství s Norbertem Závodským, který se ale dnes více věnuje divadelní režii a žádné básně bohužel už dlouho nevydal. Opavská scéna se zčásti přestěhovala do Prahy, ale rád si přečtu nové texty Ivany Kašpárkové, Alžběty Luňáčkové nebo Kristýny Montagové.

  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v Evropě (Malvern, 2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, a Orfické linie (Malvern, 2015). Ukázky z jeho poezie byly přeloženy do několika evropských jazyků. Vedle literatury se zabývá psychoterapií a spiritualitou.

  • Jan Nemček

    (1986, Ostrava-Vítkovice). Básně otiskl například v časopisech Host, Tvar a Protimluv, jeho verše zazněly také v rozhlasovém pořadu Liberatura. Žije v Ostravě, kde organizuje autorská čtení pod názvem Literární sprcha. V nakladatelství Perplex právě vychází jeho debutová sbírka Proluka.
    Autor se řadí k aktuálnímu proudu ohmatávajícímu možnosti básnické angažovanosti ve světě, aniž by se ovšem stával plakátovým kritikem sociální či jiné nespravedlnosti. Není nositelem občansky uvědomělých gest, není naivním hlasatelem revoluce: jeho osobní „angažovanost“ ve světě mizejících hodnot je v prvé řadě nutnou básnickou sebeobranou.