Letos v lednu jsme se potkali v Praze na FF UK, kde byla zorganizována akce na podporu palestinského básníka Ašrafa Fajjáda, jemuž v té době hrozil v Saúdské Arábii trest smrti jen za to, že chtěl svobodně psát básně. Co jste si uvnitř sebe říkala? Nepřipomnělo vám to jistou dobu a režim?

Hlavně Stalina. Měla jsem přítele v Arménii, který strávil patnáct let v lágru a navrch pět let ve vyhnanství jen proto, že mu kamarád chtěl odloudit dívku a udal ho, že si píše dekadentní básně. Div že mu za to Stalinův režim neudělil taky rovnou trest smrti. I ten ovšem v některých případech uděloval. A my jsme onen zvyk po Vítězném únoru převzali. Lidé už si ale neradi připomínají, kolik ohrožených hledalo v podobné situaci útočiště v cizině, a přestože pokaždé nemuselo jít zrovna o život, šlo i tak o hodně. Dnešní uprchlická situace je samozřejmě rozdílná, ale i tak by to chtělo trochu empatie. Bojím se, že by většina u nás nepochopila ani Ašrafa Fajjáda, kdyby se tu ocitl jako uprchlík.

Jsem ve výboru PEN klubu, jenž sleduje záležitosti ohrožených jedinců, kteří by si zasloužili bezpečí. Před časem jsme se brali za jednoho nigerijského ekologického aktivistu, odsouzeného k trestu smrti za demonstrace proti ničení země těžbou ropy, je to Ken Saro Wiwu, ale zachránit ho před smrtí se nám nepodařilo. Psali jsme protesty, demonstrovali před nigerijským vyslanectvím, ale přestože se tam lidí sešlo poměrně dost, nebylo to nic platné.

Fajjád trestu sice také neunikl, ale byl mu alespoň zmírněn… Vy jste s arabskou poezií v kontaktu už od přelomu 50. a 60. let, kdy jste se podílela na jejích překladech. Co jste v ní pro sebe objevila?

Temné a syté barvy. Byla to stará arabská poezie, překládala jsem ji s Karlem Petráčkem. On mě dokázal uvést do její atmosféry, takže se mi díky němu dařilo proniknout do podstaty jednotlivých básní. Byly i hodně krvelačné. Například: