Poezie je filosofie, která se utrhla ze řetězu

Rozhovor s Jitkou N. Srbovou

Tohle mám ráda na filosofii – že se snaží dotknout toho, co člověka překračuje v čase a ve zkušenosti, a nějak to uchopit a zpřítomnit.
Poezie je filosofie, která se utrhla ze řetězu | foto

Seznámily jsme se, když jsme před více než deseti lety společně připravovaly dybbukovskou Antologii současné poezie. Ty jsi uspořádala oddíl internetové poezie, což byl v té době průlom. Jak ses k publikování na internetu dostala?

Vždycky mě bavilo komunikovat psanou formou. Jsem například velký milovník dopisů. Internet mě rychle okouzlil; úplně jsem mu propadla. V té době se ještě platilo za impulsy, a já takhle kompletně provařila výdělky z brigády.

Kolik ti tenkrát bylo?

Kolem osmnácti let, vletěla jsem do toho hned v začátcích. Tehdy ještě neexistovaly sociální sítě a začínala chatovací fóra. Okouzlila mě možnost komunikovat s lidmi, které člověk nevidí. Postupem času jsem začala vyhledávat ty, kteří se vyjadřovali tak, že to pro mě bylo zajímavé. Od nich jsem se dozvěděla, že vznikají diskusní servery jako Průvodce a Mageo, kde si lze psát off-line: napíšeš příspěvek, odhlásíš se, a mezitím někdo reaguje. Když jsem pak už byla zaměstnaná a v práci jsme měli internet, visela jsem na tom hodně, přiznávám. Takhle jsem se seznámila s lidmi, kteří měli diskusní kluby orientované na literaturu a později i na amatérskou tvorbu. A už to jelo.

Co ti to dávalo?

Byl to pro mě velice důležitý zdroj reflexe, protože ti lidé mě vůbec neznali. Když někdo reagoval na můj příspěvek, nevěděla jsem, jak vypadá, kde bydlí ani kolik je mu let, což je velmi podstatné. Až když se diskuse vyvine, dojde ti, že tomu druhému asi nebude dvacet, ale třeba čtyřicet. Interakce začala být intenzivnější, postupně jsme se seznamovali i osobně, dávali si srazy…

Říkáš, že tě vždycky zajímala písemná komunikace. Znamená to, že jsi psala odmalička?

Veršíky jsem psala od dětství, ale něco, co by se dalo nazývat pokusy od poezii, začalo kolem druhého stupně. Později to sílilo, protože puberta člověk zjitří. Já se tehdy cítila jako vyloučená hrdinka, která si žije soukromý tajný život, o kterém se neví. Sama jsem byla svým tragickým hrdinou a v poezii jsem našla způsob, jak tyto pocity ventilovat. Psaní mě už nikdy neopustilo. Ono se říká, že kdo píše ve třiceti, ten už to má na celý život.

Je to diagnóza, to je jasné. Zkoušela jsi i jiné žánry?

Spoustu, jistou dobu jsem si totiž myslela, že budu novinářka. Na střední škole jsme s Olinou Stehlíkovou, Terezou Dvořákovou a Michalem Bystrovem chodili do žurnalistického kroužku při Domu dětí a mládeže Prahy 2, který vedla Markéta Fialová, dnes moderátorka hlavních zpráv.

Michal je ale přece mladší, ne?

Ano, je. Ale byl zcela výjimečně talentován, až pro nás bylo občas těžké srovnávat se s ním. Byl mimořádně vyzrálý; nám bylo šestnáct a jemu třináct, a přesto nám naprosto stačil, v publicistice i literární tvorbě. Markéta se nám úžasně věnovala, podnikali jsme víkendové výjezdy, absolvovali tábor… Navíc jsem nastupovala na gympl dva roky po revoluci, takže se mi velmi rychle rozšířilo spektrum čtených autorů, a díky tomu akcelerovala i vlastní tvorba.

To asi bude pro nás všechny „generační spouštěč“. Stejně je pozoruhodné, že dvě z nejvýraznějších současných básnířek – ty a Olina – chodily do stejné třídy…

Je pro mě velké štěstí, že jsme se potkaly. Mít někoho, s kým si můžeš povídat, vyměňovat si texty a třeba se i vzájemně ovlivňovat, pro mě byla zásadní a formující zkušenost. A hlavně si člověk už nepřipadal jako tragická hrdinka, která si chodí s bločkem a tajně si něco zapisuje, opuštěná celým světem.

Nebyly jste spíš dvě tragické hrdinky vedle sebe?

Chodily jsme do výtvarné třídy, kde navíc byli jen čtyři chlapci, a upřímně řečeno, byla to tam samá tragická hrdinka. Svorně jsme chodily v batikovaných trikách, jedna tragédie vedle druhé. Ale vznikla tam parta, dodnes se potkáváme a přátelství trvají.

Nakolik jste byly schopné už tehdy sdílet psaní a hodnotit si texty? Já jsem v tomhle věku sdílela své psaní s mámou, která mě k poezii přivedla. Ale mluvit o nich s vrstevníky, to jsem poznala až s vámi dvěma, v době dybbukovské antologie a Almanachu Wagon

U mě to bylo obráceně. Maminka je výtvarnice a já si dlouho myslela, že budu grafik. Doma jsme měli obsáhlou knihovnu výtvarných antologií a životopisů výtvarných umělců, ale snad jen tři knihy poezie: Básně noci, Umění milovat a Zpěvy staré Číny. Takže jsem se samovzdělala. Pikantní je, že jeden ze způsobů, kterými jsem se seznámila s moderní poezií, byla volnočasová dvojstrana časopisu Týdeník televize. Jednou tam vyšla Ferlinghettiho báseň „Svět je báječné místo…“ – a já z ní byla úplně vyřízená! To byl úplně jiný svět, něco takového čítanka fakt neobsahovala.

No počkej, tuhle báseň jsem měla v patnácti taky vystřiženou a vylepenou nad psacím stolem!

To muselo být ono! Ještě se to krásně svázalo s tím, že jsem v naší knihovně na Spořilově objevila Horoskop orloje, antologii americké beatnické poezie přeložené Janem Zábranou. To bylo další zjevení. Pochopitelně následovalo období mohutného kopírování beatniků.

Chápu, já byla na gymplu úplně stejně oslněná epigonka Nezvala. Co bylo dál?

Kolem sedmnácti jsem se začala měřit, tedy v uvozovkách, s jinými básníky na literárních soutěžích. Velkou iniciací bylo Zelené peří Mirka Kováříka. O pořadu mi řekla maminka, přestože zjištění, že píšu, pro ni bylo dost děsivé. Myslela si, že má doma absolutní optimistku, rozesmátou bezstarostnou holku, a moje texty byly depresivní. Bylo pro ni těžké zjišťovat, že existuje nějaká „neobjevená“ část mě; možná to tak je do jisté míry dodneška. Nicméně to ona mě inspirovala k tomu, abych svoje texty poslala do Zeleného peří, a oni mě pozvali do pořadu. Mirek Kovářík mi o mém psaní řekl řadu hezkých věcí a strašně mi tím pomohl. Najednou jsem měla objektivní podporu od někoho, kdo nemá žádný důvod, aby se mu moje básně líbily, není to kamarádka ani maminka. Na internetu je to podobné: publikuješ text, a buď je přijat, nebo zatracen. Text musí obstát sám o sobě. A tohle pro mě Mirek Kovářík udělal v reálném světě. Pak jsem se s různými úspěchy účastnila literárních soutěží, a tam jsem začala mít pocit, že to, co píšu, někomu něco říká. Tenhle impuls si v sobě musí každý objevit – že stojí o to, aby svět reagoval na jeho text.

To sis v tomhle citlivém věku věřila natolik, aby ses účastnila soutěží?

Pomohl ten žurnalistický kroužek, naučila jsem se tam prezentovat svoje texty. Potřeba srovnat se s ostatními a dostat reflexi byla velmi silná. Když se zpětně dívám na sborníčky k literárním soutěžím, jako je Ortenova Kutná Hora nebo Hořovice Václava Hraběte, nacházím tam hodně jmen dnes publikujících vrstevníků. Takže tuhle potřebu nás mělo dost. Navíc na vyhlášení výsledků člověk potkal další lidi své generace, pro které psaní bylo taky důležité. Pocit, že nejsi sám, že existuje vrstva společnosti, pro kterou je poezie podstatná, byl zásadní. Míra podstatnosti poezie v mém životě stále narůstá, nicméně už tehdy jsem vnímala, že se skrze ni dá vyslovit opravdu hodně. Poezie je filosofie, která se utrhla ze řetězu.

Počkej, tohle budou všichni citovat!

Jde o to, že poezie se bytostně vyjadřuje k podstatě světa, ale nemá ústrojnost filosofie. Zato má pudový spodní proud, tedy minimálně u mě. Nejsem konceptuální, ale transovní typ, píšu proudem. Žádné „sestrojím báseň“; ona skrze mě proletí, proteče jako povodeň a já ji jenom zaznamenávám. Ale zároveň cítím, že se poezie dotýká všeho podstatného ve světě a chce to vyslovit. To má společné s filosofií, kterou mám velmi ráda, ale k tomu, abych mohla být filosofem, mi chybí řád. Nejsem schopná dostatečně systematického myšlení, nahlížení světa a jeho následné analýzy. Ale schopnost dotýkat se podstaty a odhalovat ji skrze slovo vnímám shodně u poezie i filosofie.

Možná kdybys byla filosofka, nemohla bys být básnířka, nemyslíš?

Mně stačí přátelit se s filosofy, i když už se za tu dobu dostali tak hluboko, že mi unikají. Ale pořád mám doma filosofické knížky, a když mám pocit, že něco nemám chycené, říkám si – pojďme se opřít o filosofii. Mám ráda Hannah Arendtovou, Wittgensteina a jeho filosofii jazyka, ale i platónské dialogy, třeba Faidros – O kráse. Hegel je taky krásný. Jenže filosofie je olympijská atletika myšlení, člověk musí pořád trénovat…

Záliba ve filosofii leccos vysvětluje, zrovna v Lese kromě živelnosti silně vyvstává právě tenhle aspekt, stejně jako mytičnost.

Hermetismus a mystika jsou mi taky blízké, je to filosofie v jiné podobě. Navíc básník je věčným dítětem v tom smyslu, že se nikdy nevzdal magického myšlení, nepřestal vnímat zázrak bytí a stvoření. A právě v lese, tak jak jsem ho poznala, se prolíná vrstva ducha a vrstva mytická. To, že les je bytost, je pro mě zcela zřetelné, podpořené řadou zážitků, které jsem skrze sebe nechala proniknout na papír. Snažím se balancovat autorskou pýchu, protože „já“ sice zaznamenává, ale to, co vnímá, ho přesahuje. Tohle mám ráda na filosofii – že se snaží dotknout toho, co člověka překračuje v čase a ve zkušenosti, a nějak to uchopit a zpřítomnit. Mytologie se zase dotýká elementů a vjemů, které jsou nesmírně hluboké a dotýkají se samotného přediva, ze kterého upředen je svět. Jak vidíš, je pro mě obtížné to předat, ale vnímám to velmi silně. Les jsem měla tu výsadu spatřit jako něco, co se nám otevírá, zažila jsem tam zázračné věci hraničící s magií. Třeba to, že živly se projevují jako bytosti a les jako vědomí. Ostatně i exaktní vědy prokázaly, že stromy spolu vedou dialog… Já za tím vnímám ještě bytost, živoucí stvoření lesa, ve kterém se stýkají mýtus, magie, poezie a filosofie. A je toho tolik, člověk to nemůže unést.

Před pár dny ti bylo čtyřicet, mně v září. Taky máš pocit, že čím je člověk starší, dokáže tohle všechno hlouběji procítit? Uvažovala jsi tímhle způsobem, když ti bylo dvacet?

V té době jsem studovala na Institutu základů vzdělanosti a výuka byla silně orientována právě na filosofii. Trénovala jsem si uvažování, což mě velice bavilo, ale chybělo mi prožití těch věcí. Tam by se Les rozhodně napsat nedal, protože jsem byla vůči přírodě velice nepozorná. Zajímal mě člověk a zážitky spojené se sebehledáním a sebenacházením skrze další lidi a zkušenosti. Bylo to dost sebestředné: toto je můj pocit a prožitek a toto chci vyjádřit… plus vyjadřovat se o věcech týkajících se lidstva a sociální nespravedlnosti. Svět byl kulisa, ve které se člověk „odehrává“. Rozhodně si myslím, že se v průběhu života posouvá pozornost k tématům, která jsme dřív přehlíželi. A logicky člověk zpomaluje ve smyslu, že se umí víc nadechnout. Já jsem byla ten typ, který potřeboval všechno pohlcovat, ládovat v obrovských kvantech. Hrozně moc číst, hrozně moc sledovat filmy, strašně moc chodit ven, komunikovat, poznávat další a další lidi… Večer doma byl ztracený večer, muselo se jít ven a něco prožít. Teď je večer, kdy můžu sedět ve městě H. na terase a dívat se na nebe, a existuje jenom nebe a já, plně prožitý a já nemám pocit žádné ztráty. Naopak mám pocit daru. A to přichází s věkem.

Vždyť co může být víc než „nebe a já“…?

No jasně. Ale teď jsi mě přiměla, abych se vrátila do sebe ve dvaceti letech… Hrozně ráda bych si se sebou popovídala. Ostatně díky svým tehdejším básním se můžeš sama se sebou z té doby setkat. Já tam, musím říct, vidím hodně zpupnosti: teď už světu rozumím, takže se můžu vyjádřit ke všemu! Jak člověk studoval všelijaké společenské vědy, myslel si, že má klíče ke všemu. Byla v tom jakási pýcha.

Zároveň sebevědomí, ne? To ale často taky přichází až s věkem, stejně jako jistá vnitřní pevnost. Nemáš taky takovou zkušenost?

Já se cítím sama se sebou dobře a mám pocit, že svět a život je hrozně zajímavý. Pocit neustále se odvíjejícího dalšího dobrodružství a vzrušujících možností. Úplně nový horizont ti samozřejmě dává i mateřství. Naprosto ti změní vnitřní ustrojení, vnímání toho, co je a co není důležité. Ale když jsem byla mladší, byla jsem o sobě daleko přesvědčenější. Je nejspíš dobře, že mě to opustilo, muselo to být dost nesnesitelné. Na druhé straně mi to umožnilo dělat práci v reklamě. Hodilo se mi, že jsem o sobě neměla moc pochybností. Až později začneš vnímat samu sebe v kontextu světa a víc se zaměřuješ na to, co tě překračuje a co si výrazně uvědomuješ – i z hlediska plynutí času. Vnímáš ho daleko realističtěji, protože už jsi uprostřed života. Z toho vyplývá pokora vůči vlastní roli; snažíš se daleko přesněji vnímat i potřeby ostatních. A nejen lidí. A víc vnímat, co se děje kolem, necpat všude „já“.

To je úleva, ne?

Je. A hlavně – když sama sobě nepřekážíš, umožňuje ti to konečně něco vidět.

Jitka N. Srbová

(1976), básnířka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Na internetu publikovala pod nickem Natasha; básněmi je zastoupena v literárních sbornících 7edm (2010) a Místa nevhodná k odstranění (2010) a v ročenkách Nejlepší české básně (2012 a 2015). Publikovala rovněž hojně časopisecky. Uspořádala sekci internetových autorů v Antologii české poezie II. díl, 1986–2006 (2007) a výbor z díla Milana Hrabala Až na kost (2011), řadu let vedla on-line Almanach Wagon, její zájem o poezii na internetu začal v polovině 90. let a trvá dodnes. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013) a Les (2016). Její básně byly přeloženy do němčiny a lužické srbštiny. Miluje fyzickou korespondenci, plnicí pera a pozorování lidí ve vlaku. Žije v Hořovicích.

Profil

Simona Martínková-Racková

(1976), básnířka, editorka, publicistka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK; doktorát tamtéž nedokončila. Od roku 2013 vede recenzní rubriku Tvaru. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírkou Přítelkyně (nakl. Literární salon), roku 2009 jí vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách s linoryty Pavla Piekara Město, které není. V roce 2015 vydala sbírku Tance (nakl. Dauphin). Je laureátkou Drážďanské ceny lyriky 2016. Publikované básně pocházejí z rukopisné sbírky Zatímco hlídací psi spí, která by měla vyjít v Dauphinu letos na podzim.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Poezie je filosofie, která se utrhla ze řetězu
Související texty