Rozhovor s Jitkou N. Srbovou

Poezie je filosofie, která se utrhla ze řetězu

Tohle mám ráda na filosofii – že se snaží dotknout toho, co člověka překračuje v čase a ve zkušenosti, a nějak to uchopit a zpřítomnit.

Rozhovor s Jitkou N. Srbovou Z čísla 21/2016

Seznámily jsme se, když jsme před více než deseti lety společně připravovaly dybbukovskou Antologii současné poezie. Ty jsi uspořádala oddíl internetové poezie, což byl v té době průlom. Jak ses k publikování na internetu dostala?

Vždycky mě bavilo komunikovat psanou formou. Jsem například velký milovník dopisů. Internet mě rychle okouzlil; úplně jsem mu propadla. V té době se ještě platilo za impulsy, a já takhle kompletně provařila výdělky z brigády.

Kolik ti tenkrát bylo?

Kolem osmnácti let, vletěla jsem do toho hned v začátcích. Tehdy ještě neexistovaly sociální sítě a začínala chatovací fóra. Okouzlila mě možnost komunikovat s lidmi, které člověk nevidí. Postupem času jsem začala vyhledávat ty, kteří se vyjadřovali tak, že to pro mě bylo zajímavé. Od nich jsem se dozvěděla, že vznikají diskusní servery jako Průvodce a Mageo, kde si lze psát off-line: napíšeš příspěvek, odhlásíš se, a mezitím někdo reaguje. Když jsem pak už byla zaměstnaná a v práci jsme měli internet, visela jsem na tom hodně, přiznávám. Takhle jsem se seznámila s lidmi, kteří měli diskusní kluby orientované na literaturu a později i na amatérskou tvorbu. A už to jelo.

Co ti to dávalo?

Byl to pro mě velice důležitý zdroj reflexe, protože ti lidé mě vůbec neznali. Když někdo reagoval na můj příspěvek, nevěděla jsem, jak vypadá, kde bydlí ani kolik je mu let, což je velmi podstatné. Až když se diskuse vyvine, dojde ti, že tomu druhému asi nebude dvacet, ale třeba čtyřicet. Interakce začala být intenzivnější, postupně jsme se seznamovali i osobně, dávali si srazy…

Říkáš, že tě vždycky zajímala písemná komunikace. Znamená to, že jsi psala odmalička?

Veršíky jsem psala od dětství, ale něco, co by se dalo nazývat pokusy od poezii, začalo kolem druhého stupně. Později to sílilo, protože puberta člověk zjitří. Já se tehdy cítila jako vyloučená hrdinka, která si žije soukromý tajný život, o kterém se neví. Sama jsem byla svým tragickým hrdinou a v poezii jsem našla způsob, jak tyto pocity ventilovat. Psaní mě už nikdy neopustilo. Ono se říká, že kdo píše ve třiceti, ten už to má na celý život.

Je to diagnóza, to je jasné. Zkoušela jsi i jiné žánry?

Spoustu, jistou dobu jsem si totiž myslela, že budu novinářka. Na střední škole jsme s Olinou Stehlíkovou, Terezou Dvořákovou a Michalem Bystrovem chodili do žurnalistického kroužku při Domu dětí a mládeže Prahy 2, který vedla Markéta Fialová, dnes moderátorka hlavních zpráv.

Michal je ale přece mladší, ne?

Ano, je. Ale byl zcela výjimečně talentován, až pro nás bylo občas těžké srovnávat se s ním. Byl mimořádně vyzrálý; nám bylo šestnáct a jemu třináct, a přesto nám naprosto stačil, v publicistice i literární tvorbě. Markéta se nám úžasně věnovala, podnikali jsme víkendové výjezdy, absolvovali tábor… Navíc jsem nastupovala na gympl dva roky po revoluci, takže se mi velmi rychle rozšířilo spektrum čtených autorů, a díky tomu akcelerovala i vlastní tvorba.

To asi bude pro nás všechny „generační spouštěč“. Stejně je pozoruhodné, že dvě z nejvýraznějších současných básnířek – ty a Olina – chodily do stejné třídy…

Je pro mě velké štěstí, že jsme se potkaly. Mít někoho, s kým si můžeš povídat, vyměňovat si texty a třeba se i vzájemně ovlivňovat, pro mě byla zásadní a formující zkušenost. A hlavně si člověk už nepřipadal jako tragická hrdinka, která si chodí s bločkem a tajně si něco zapisuje, opuštěná celým světem.

Nebyly jste spíš dvě tragické hrdinky vedle sebe?

Chodily jsme do výtvarné třídy, kde navíc byli jen čtyři chlapci, a upřímně řečeno, byla to tam samá tragická hrdinka. Svorně jsme chodily v batikovaných trikách, jedna tragédie vedle druhé. Ale vznikla tam parta, dodnes se potkáváme a přátelství trvají.

Nakolik jste byly schopné už tehdy sdílet psaní a hodnotit si texty? Já jsem v tomhle věku sdílela své psaní s mámou, která mě k poezii přivedla. Ale mluvit o nich s vrstevníky, to jsem poznala až s vámi dvěma, v době dybbukovské antologie a Almanachu Wagon

U mě to bylo obráceně. Maminka je výtvarnice a já si dlouho myslela, že budu grafik. Doma jsme měli obsáhlou knihovnu výtvarných antologií a životopisů výtvarných umělců, ale snad jen tři knihy poezie: Básně noci, Umění milovat a Zpěvy staré Číny. Takže jsem se samovzdělala. Pikantní je, že jeden ze způsobů, kterými jsem se seznámila s moderní poezií, byla volnočasová dvojstrana časopisu Týdeník televize. Jednou tam vyšla Ferlinghettiho báseň „Svět je báječné místo…“ – a já z ní byla úplně vyřízená! To byl úplně jiný svět, něco takového čítanka fakt neobsahovala.

Načítá se.

Načítá se.

  • Jitka N. Srbová

    (1976), básnířka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Na internetu publikovala pod nickem Natasha; básněmi je zastoupena v literárních sbornících 7edm (2010) a Místa nevhodná k odstranění (2010) a v ročenkách Nejlepší české básně (2012 a 2015). Publikovala rovněž hojně časopisecky. Uspořádala sekci internetových autorů v Antologii české poezie II. díl, 1986–2006 (2007) a výbor z díla Milana Hrabala Až na kost (2011), řadu let vedla on-line Almanach Wagon, její zájem o poezii na internetu začal v polovině 90. let a trvá dodnes. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013) a Les (2016). Její básně byly přeloženy do němčiny a lužické srbštiny. Miluje fyzickou korespondenci, plnicí pera a pozorování lidí ve vlaku. Žije v Hořovicích.

  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, editorka, publicistka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK; doktorát tamtéž nedokončila. Od roku 2013 vede recenzní rubriku Tvaru. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírkou Přítelkyně (nakl. Literární salon), roku 2009 jí vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách s linoryty Pavla Piekara Město, které není. V roce 2015 vydala sbírku Tance (nakl. Dauphin). Je laureátkou Drážďanské ceny lyriky 2016. V nakl. Dauphin vyšla také sbírka Zatímco hlídací psi spí (2017).