Podvržené město

Všeho je moc. Nic není příliš.
Přestaň se líčit a vyhni se okatým řasenkám.
Rozsypej pudr na skleněnou desku –
zrnka se shluknou a vytvoří vzory

řetězců nemožných setkání

v ten samý den. Po vzoru neštěstí nechodíš sama,
mnohotvářná, tohle je studená algebra,
Poissonovo rozdělení.
Dlouho jsem věřil na zázračné náhody, ale
času je zoufale příliš – k pochybám jsi-li
postavou ve filmu, a zda jsme jej vůbec kdy snili.
Město je padělek – jak k tomu došlo –;
mám strach, že nenajdu
fragmenty ztracené v předlouhém překladu
ve frontách před tichou poštou.

***

Jedeme vlakem.
Nějaké děcko tu kdovíproč řve

do oken, do uší, do krve.

Žena mu v hlasivkách pracuje hřebenem –
zkouší křik rozčesat do útlých slov.
Je třeba hodně vět,
mnoho vět začínat částicí třeba.
Naděje, možnosti… V procesu výroby člověka
dětský křik… Matka, co obléká
zklidněnou tvář, než se do kůže vstřebá.
Zvířecí reflexy, pohnutky mimo vší sdílenou logiku.
V bolesti cítěný
rudiment na způsob slepého střeva.

PRÁZDNINY

Červenec, smažený
na české křídové pánvi. V Pečkách. Je počátek prázdnin.
Pět týdnů strávených v rovinách…

Sosáme z hluchavek
přesládlou hlínu. Vořech mi prokousl lýtko, v odpověď
kopu do čenichu z čediče, abych se nenudil –

usuším v herbáři vodojem!

Chtěl bych mít pověst jak čtyřlístek. Být stejně čtyřčetný,
ten kdo mě najde se udusí štěstím. Jenomže

v krajině prokletých polí
lepí se na paty úrodná černozem, smůla.
V nudě si býváme nejblíž. Zde tedy rozhodně. Příliš se podobám sobě,
roviny nekřiví stín mého těla. Sám sebe vydědím!
Zakousnu nejbližší psisko. Jsou totiž prázdniny,

u závor zvlčily máky. Prostor se vyhladil
a přestal se podobat výchově. Zprůhledněl vzduch. Silnice si nasadila
mnohočetné brýle
bicyklů bez zjevného cíle.