Paradoxy tzv. Islámského státu

Tzv. Islámský stát (IS) se za pouhý rok stal žijícím mýtem. Je to odnož al-Káidy, projev islamistického extremismu, totalitární organizace a apokalyptický stroj, ale i hierarchicky organizovaná mafie, nový sunnitský stát na Blízkém východě a též antikoloniální hnutí a náboženská utopie. Sotva by jej šlo charakterizovat skrze obsah jeho radikální ideologie, jelikož ona sama je součástí strategie násilné skupiny, vycházející z civilizační krize Blízkého východu posledního desetiletí. Asi nejlépe jej charakterizují jeho paradoxy.

Prvním paradoxem je to, že monstrum IS je svým způsobem důsledkem Arabského jara. Pokojná protestní hnutí v roce 2011 dosáhla za měsíc více než globální džihád za desetiletí: svrhla diktatury, umožnila islamistickým stranám zapojit se do voleb a přinesla nakažlivou naději na změnu. Krátce po začátku protestů byl zabit Usáma bin Ládin a hovořilo se o konci al-Káidy.

V roce 2013 se ale ukázalo, jakou Pandořinu skříňku lidová mobilizace otevřela. Protesty daly poprvé hlas obrovské frustraci Arabů. V jejich zemích se nahromadily problémy, jež nelze nazvat jinak než civilizačními. Obrovský demografický růst přivedl na pracovní trh masy mladých lidí,  kteří jsou na rozdíl od jejich rodičů gramotní, napojeni na internet, ale bez šance najít ve stagnujících, zkorumpovaných ekonomikách důstojnou práci a založit rodinu. K tomu přišla sucha a masová migrace do městských slumů. Zkostnatělé státy byly ale bez výjimky ovládány soukromými zájmy a neschopny na krize reagovat, odpovídaly represemi, a ne reformami. V Sýrii začala armáda střílet do demonstrujících okamžitě. V sunnitské části Iráku se měsíce formovaly pokojné protestní tábory. Ty premiér Málikí prohlásil za teroristické, násilně je vyklidil a na vlně šíitské reakce vyhrál potřetí volby. V situaci sociálního rozvratu už nebylo cesty zpět a protesty přerostly v povstání: paralelně se syrskými povstali i iráčtí sunnité. V obou zemích se postupně do čela občanských povstání prosadily ty nejradikálnější elementy a al-Káida se navrátila na scénu v nevídané síle.

Saddámova pomsta

IS, známý podle arabského, respektive anglického akronymu jako Dáeš, ISIL nebo ISIS, vznikl původně jako franšíza al-Káidy v Iráku. Od začátku však vedl její vůdce, al-Zarkáví, nezávislou politiku. Útočil nejen na Američany, ale především na Iráčany samotné, přesněji na šíity s úmyslem vyprovokovat šíitskou reakci a donutit sunnity, aby hledali ochranu u al-Káidy. I dnes má skupina kolem Zarkávího nástupce, Abú Bakra al-Baghdádího, nezávislé cíle. IS se zabývá konsolidací vlastního území spíše než bojem proti „šíitskému“ režimu Bašára al-Asada, což byl hlavní cíl džihádu v Sýrii. IS v Sýrii dlouho bojoval o teritorium hlavně se samotnými rebely, s Al‑Káidou (skupina Nusra) a s Kurdy, a dal tak vzniknout konspiračním teoriím o napojení na Asadův režim.

Vysvětlením odlišné strategie je ale to, že IS není primárně džihádistická skupina, ale irácký projekt bývalých Saddámových generálů, kteří se k džihádu připojili ze strategických důvodů.

Z personálního i taktického hlediska je IS následníkem irácké al-Káidy, kterou mezi lety 2006 a 2008 rozprášilo hnutí iráckých sunnitů, podporovaných USA. Mezi lety 2008 a 2012 byla al-Káida v Iráku
na pokraji vyhlazení. Paradoxně ji pomohly obnovit USA: řada dnešních kádrů IS seděla několika Američany vedených věznicích. Zatímco na svobodě se museli schovávat, ve vězení, zvláště ve věhlasném lágru Bucca, se mohli seznamovat a vytvářet hierarchie a strategie. Tehdy došlo také ke strategickému spojení se Saddámovými kádry z irácké armády, již Američané v roce 2003 nezodpovědně rozpustili. S džihádisty měli společnou nenávist k iráckým šíitům, kteří po roce 2005 převzali spolu s Kurdy vládu nad Irákem a neumožnili menšinovým sunnitům podílet se na státu a na jeho naftových zdrojích. Když se pod vlivem občanské války rozpadla Sýrie, Baghdádího skupina tam začala pronikat na základě plánů vyhotovených bývalými Saddámovými generály. Podle dokumentů zveřejněných časopisem Der Spiegel měly první výsadky obnovené irácké al-Káidy propracovaný plán, podobný způsobu, jímž tajné služby dříve ovládaly iráckou společnost: infiltrovat se jako muslimská misie do určité obce, zmapovat místní mocenské vazby a v momentě potřeby ji ochromit cílenými vraždami. Brutalita a rozhodnost umožnila IS ovládnout první rebely osvobozené syrské město Raqqa v roce 2013 poté, co mu několik měsíců vládla svobodná anarchie. Raqqa je dodnes hlavním městem IS: je bezpečnější než větší Mosul, který plánuje irácká armáda dobýt. V Sýrii se nacházejí zdroje nafty a plynu, např. v nedávno dobyté Palmyře, a syrsko-turecké hranice slouží jako jediná otevřená hranice do IS. Sýrie je tedy strategickou základnou IS, ale jeho hlavní vojenské kádry a vrchol hierarchie tvoří Iráčani.

Ideologie, ne náboženství

IS válčí ve jménu rigidně pojatého islámu, jeho hlavní kádry jsou však bývalí baasisté. Je to spíše ideologická než náboženská skupina. Zatímco islámská tradice je komplexní, pluralistická a nezná žádnou centrální duchovní autoritu, má IS jednoznačně daného vůdce a ideologii, která islám redukuje na několik principů. Zakládá se na doslovném čtení (vybraných částí) Koránu, nereflektuje jeho nejednoznačnost a ani např. výslovný zákaz nucení k víře; vychází ze sunny, z tradovaných výroků a aktů Proroka s přesvědčením, že vše, co se v Mohamedově době dělo, je implicitně povoleno, čímž porušuje dlouhou interpretační tradici islámského práva; a opírá se o představy o nadcházejícím konci světa, které také nejsou součástí tradiční věrouky. Paradoxem ideologie je to, že ji v zásadě utvářejí netradiční lídři. Samozvaný chalífa al-Baghdádí má sice doktorát v islámských naukách z Bagdádu, nepatří ale do třídy islámských juristů. Jeho postoje jsou učenci odmítané. Apokalyptické představy jsou ovšem obecně rozšířeny hlavně mezi laiky: např. íránský prezident Ahmadínežád, doktor dopravních věd, propagoval veřejné očekávání návratu šíitského imáma Mahdího na Zemi.

Saúdský vzor

Má-li IS nějaký precedens v historii, pak je to nejstarší spojenec USA v regionu, Saúdská Arábie. Wahhábistický fundamentalismus byl v 19. a 20. století použit kmenem ambiciózních Saúdů, kteří s pomocí jeho radikální ideologie a fanatických přívrženců svrhli tradiční kmenové vůdce v Mekce, prohlásili se „ochránci“ svatých míst a časem ve svatém městě zničili všechny historické stopy, hroby Mohamedovy rodiny a druhů počínaje a osmanskými mauzolei a hrady konče. Spojenectví baasistických generálů s fundamentalisty je podobně jako tehdejší spojenectví wahhábitů se Saúdy výrazně protišíitské a jeho cílem je vytvořit sunnitský fundamentalistický stát. IS čistí své teritorium ode všech menšin a od sunnitů, kteří nesdílejí jeho ideologii. V zásadě buduje etnicky a konfesně homogenní teritorium, jež právě ideologie umožňuje pevně ovládat. S dnešními Saúdy má IS společné autoritářství, rigidní wahhábitskou ideologii, bičování, stínání a kamenování, segregaci pohlaví, antisionismus, školní materiály, ideologický expanzionismus. Saúdská Arábie ale představuje pro IS nepřítele, neboť v ní dávno převládl raison d’état nad ideologickými cíli. Fanatické hnutí wahhábitů totiž muselo být samotnými Saúdy krvavě potlačeno, aby Saúdové mohli vybu-dovat skutečný stát.

Státnost jako podrobování

IS si paradox permanentní revoluce zachovává: prohlašuje se státem, ale svou strategii zakládá na destrukci okolních států. Zavádění prvků státnosti je zajisté jedním z tajemství úspěchu IS. Po rozpadu Sýrie se stovky rebelských bojůvek ukázaly jako neschopné spravovat území, ze kterých vytlačili Asadovu armádu. Ta je totiž ostřeluje ze vzduchu a znemožňuje jim normální fungování. Důvodem je ale i neorganizovanost rebelů a jejich tendence plenit a bojovat mezi sebou. IS naopak zavádí jasný řád a brutální, primitivní formu spravedlnosti, kterou ostentativně vyměřuje všem rovně a systematicky ji připomíná veřejnými popravami. IS ale také reguluje ceny, stará se o zásobování vodou, elektřinou a chlebem, obnovuje úřady a školy. Syřané říkají, že pokud se zcela podrobí a nějak nechtěně nevyprovokují pomstu, lze v IS žít. Právě brutalita a teror obrácený vůči vlastnímu obyvatelstvu umožňují ovládat odhadovaných pět až sedm milionů lidí poměrně malou ozbrojenou skupinou.

Předpokladem této minimální státnosti bylo ale paradoxně nejprve cílené ničení původních národních států. V Sýrii se o to postaralo povstání, ale v sunnitském Iráku se na rozpadu státu podílela právě koalice povstalců a džihádistů. Příkladem jejich strategie byl pád starověkého multietnického Mosulu. Když začalo sunnitské povstání, prudce se zvýšil počet útoků na iráckou policii a armádu, která byla složená většinou ze šíitů. Ta reagovala na nepotlačitelné guerillové útoky agresivně, zatýkala a šikanovala sunnitské civilisty a chovala se jako okupační armáda. Když IS v červnu 2014 zaútočil na Mosul, neměla už ani podporu, ani morálku a prchla. Příchodem džihádistů se bezpečnostní situace zlepšila: ustaly útoky z jejich strany. Podobně jednají i odnože IS na Sinaji a v Libyi: útočí na státní orgány s cílem vytvářet chaos, ve kterém prosperují. Ovšem IS je sotva opravdovým státem: nerespektuje okolní státy, nevyhledává spojence a za svůj cíl prohlašuje expanzi své vlády do celého sunnitského světa.

Radikalizace jako metoda

Džihádistický stát zůstává neudržitelným paradoxem už proto, že jeho strategií je radikalizace. Záměrně brutální veřejné vraždy šíitů, Američanů, Jordánců a Japonců cíleně provokují Západ a jeho spojence k násilné reakci. IS ví, že Západ se neodváží poslat do terénu vojska a že ani irácká armáda, ani kurdští pešmerga nemohou okupovat sunnitská území. Útoky ze vzduchu nicméně „dokazují“ pravdivost jejich propagandy: podle ní nastává konec světa, ve kterém se podle legend mají střetnout armády „křižáků“ s muslimy. Právě teze o válce „Západu“ proti „islámu“ je základem radikalizační propagandy. Nehledě na to, zda tomu ideologové IS věří nebo ne, vysvětluje v očích mnoha Arabů násilné desetiletí, chudobu a další neúspěchy. Důkazy o tomto střetu v podobě náletů prozápadní koalice potom radikalizují muslimy od Maroka, přes Evropu po Tádžikistán. A právě zahraniční džihádisté jsou nejradikálnější. Přicházejí do Sýrie a Iráku nejčastěji bez rodin, bez znalosti místních poměrů a jazyka, do závislosti na IS. Jsou ochotnější než místní Arabové stát se sebevražednými atentátníky. Přísun radikálů zajišťuje IS jeho klíčovou údernost. V nedávném útoku na irácké Ramádí a syrskou Palmyru se ukázalo, že sebevražedným útokům na málo motivovanou národní armádu se lze jen těžko bránit. Jediným modem vivendi takového státu je tedy permanentní válka.

Moc vakua

Je tragické, že pět let po začátku Arabského jara právě IS svým perverzním způsobem naplňuje jeho hesla – svobodu, důstojnost a sociální spravedlnost. IS totiž obratně zaplňuje vzniklé ideologické a politické vakuum. IS vyrostl na troskách národních států, které už neměly svým občanům kromě represí co nabídnout. Ujal se politicky bezprizorních sunnitů v Iráku a v Sýrii a nabídl jim politickou svobodu od šíitů a nadto utopii spravedlivého řádu, kde se dostane chudým a kde zločin je trestán. Ponížení, které Arabové zažívají z rukou vlastních vlád, na osudu Palestinců a skrze palčivě vnímaný neokolonialismus americké politiky, nenachází adekvátní odpověď. Džihádisté z IS přitahují svým hrdým, sebedestruktivním odporem, bratrskou solidaritou a sebeobětováním.

Ovšem tento virální obraz, který zaplavil arabský internet, má i svou odvrácenou stránku: mafiánské praktiky, financování státu skrze obchodování se starožitnostmi a orgány, zotročování a zneužívání žen, vyhlazování menšin, železnou hierarchii, pochybnou osobní morálku domnělých autorit a neméně pochybnou islámskou identitu celého projektu, manipulaci zahraničních dobrovolníků, zvůli mocných.

Teprve s návratem rozčarovaných turistů džihádu se navenek dostává pravá tvář monstra, které zaplnilo zející díry v nadějích Arabů. Ovšem pokračující násilí na civilistech a absence politické alternativy pro sunnitské Iráčany, pro Asadem terorizované Syřany, jakož i pro generaci sociálně vyloučených Arabů, nadále produkují ono vakuum, které do šílené sázky na konec známého světa vsává další a další rozzlobené mladé lidi.

Sdílet text na síti
Text z čísla
Paradoxy tzv. Islámského státu
Související texty