IM

Pádlo: Chvála nepublikování

Je podivné a lehkovážné něco tisknout tak krátce poté, co to bylo vymyšleno. Spustit celou mašinerii výroby, aniž by text chvíli nepovšimnut ležel, aniž by byl tedy odleželý jako sýr a mohl chvilku zrát.

Esejistika – Esej vyšlo 8. 1.

 

Čím víc poznávám proces vzniku knihy, tím víc přemýšlím o dichotomii psaní a publikování. O co autor přichází, když publikuje? Kolik autorů by psalo bez možnosti texty zveřejňovat?

Asi před čtyřmi lety na mě v rozhlasové podatelně čekala záhadná stříbrná dárková krabice. Obsahovala tři věci: knihu s názvem Michaletydebile, kyslík ve spreji a natištěný lístek:

Vážená paní Myšková, nemyslím si, že by způsob, forma či jakákoliv jiná účelová vychytávka dosáhla toho, aby se kritik začetl do zcela neznámého autora. Jedinou šancí snad může být, že stejně jako já i Vy jste někdy postávala před zavřenými dveřmi a s pocitem trapnosti žmoulala v ruce čepici. Třeba si na to vzpomenete… Díky za šanci. P. Z. PS: Pokud moji troufalost nevydýcháte přirozeným způsobem, lze použít přirozený konzervovaný O2.

Ocenila jsem tenkrát autorův vtip, ale zároveň mě popudil kýčovitý obraz s čepicí. Já čepice nenosím, a tak je ani nemůžu žmoulat! To ponížené žmoulání způsobilo, že jsem si přečetla dvě stránky a knihu odložila a zapomněla na ni, takže se autor nedočkal žádné odpovědi. Jeho očekávání byla přemrštěná. V rozhlase po mně literární kritiku nikdo nechtěl, měla jsem jen do správného formátu přežvýkávat literární aktuality a posouvat je k posluchači. Ale odmítala jsem posouvat to, co mi bylo v dobré víře přistrčeno… Odmítala jsem natáčet i své psavé rozhlasové kolegy, kteří vydávali knihy v Radioservisu, jen proto, že šlo o mé rozhlasové kolegy a knihy z Radioservisu.

„Vždyť to máte v jednom baráku,“

říkal mi editor vysílání a nechápal, že nejásám nad tím, jak pěkně mi poradil.

Občas se kolegové z nejrůznějších stanic sami stavovali, nežmoulali čepice, neostýchali se vejít, přišli mi darovat své nové knihy. Anebo mě upozorňovali na knihy svých kolegů. Jenomže já si chtěla témata svých rozhovorů hledat sama, věděla jsem o desítkách jiných knih, které by stálo za to reflektovat.

Přiznávám, že právě z toho důvodu jsem na povinné literární akce dost často chodila s velkou nechutí, neboť se vždycky našlo několik autorů, kteří nechtěli, stejně jako pan Z., žmoulat čepici před zavřenými dveřmi. Každá ta knížka, odhozená na redakční stůl, mě pak budila uprostřed noci jako dluh, který strašidelně narůstá a který se mi při tom množství dalších dluhů nepodaří splatit. Ale proč byla tak důležitá zmínka nebo čtyři minuty ve vltavské Mozaice?

Kolikrát jsem se obávala přiznat, čím se živím. Pro kolegy šlo o prestižní zaměstnání na prestižní rozhlasové stanici. Já však slyšela jen požadavky a nevnímala jsem to jako výsadu. Pamatuji si na své zklamání při návštěvě obchodu s vitrážemi v Římské ulici, jen pár kroků od zadního vchodu Českého rozhlasu. Čas od času jsem do dílny vstoupila a obdivovala skleněné květiny a zrcadla, odporující fyzikálním zákonům, ementálově proděravělá a ozdobená barevnými sklíčky rozmanitých tvarů. Zas ty mozaiky… V obchodě stál klavír a v létě se otevřenými dveřmi na ulici linula hudba. I stalo se, že jsem se s vitrážistou dala do řeči – zavedl mě do dílny, vysvětloval, jak sklo řeže a brousí, a já se z toho těšila až do okamžiku, než se zeptal, co dělám já. A než vytáhl svou právě vydanou knihu… Nepřečetla jsem ji. Někam jsem ji zastrčila a do obchodu jsem už nevkročila.

Onehdy mi psal tatínek čtrnáctileté A. K., autorky dvou povídkových knih vítězky Zlatého oříšku, Zlaté Emy a podobně a nabízel mi rozhovor se svou dcerou. Napsala jsem mu, že raději pár let počkám, protože ve čtrnácti nemůže být žádný autor hotový.

Maminka jiné čtrnáctileté autorky, J. B., mi v kavárně Fra vnutila její knihu drobných textů. Říkala, že by to dcerka bývala zahazovala, a tak papíry, které jí padají pod stůl, potají sbírá a schovává. Ani o této sbírce odhozených textů, bohužel vesměs jen pokusů a náčrtků, jsem nenatočila žádný příspěvek.

Ty mladičké autorky, bezesporu talentované, za to nemohou. Vina leží na jejich přičinlivých maminkách a tatíncích, kteří těmto „protlačeným“ dětem dělají medvědí službu. Protlačené děti – nemohlo by to být psychodrama?

V jednom medailonu A. K. jsem objevila geniální větu, která mnoho vysvětluje:

„Odmala je fascinována příběhy a vždycky měla ráda literaturu, ne však natolik, aby se sama nepustila do psaní.“

Co když to tak opravdu je? Co když ti, co mají literaturu příliš rádi, ji především čtou, ale nepíšou?

Stalo se mi, že jsem byla požádána o podpis posudku prózy, která se ucházela o dotaci ministerstva kultury. Autor mě žádal, abych posudek, který si sám sepsal, podepsala a ve dvou exemplářích odeslala nakladateli. Text prý číst nemusím, stačí posudek opravit, pokud mám dojem, že bych použila jiných formulací. Nevnímala jsem to negativně, chce šetřit mým časem, řekla jsem si. Ale absence pochybností, že posudek podepíšu, aniž bych si prózu přečetla, mě znepokojovala. Když jsem se pustila do čtení, žasla jsem nad tím, jak se s autorem v interpretaci míjím. Při nejlepší vůli jsem mu nemohla vyhovět.

Musíme publikovat, abychom sami před sebou obstáli jako autoři? Znamená nutkavé publikování neochotu vystavovat se pochybnostem? Neochotu text zkoumavě prohlížet jako pacienta a zacházet s ním podle nesmlouvavé diagnózy? Někteří autoři se však ke své škodě od těchto dobrodružných útrap osvobozují předčasně.

Asi před třemi lety jsem si zapsala: Nechuť k veškerému publikování. Je hodně podivné a lehkovážné něco tisknout tak krátce poté, co to bylo vymyšleno. Spustit celou tu mašinerii výroby, aniž by text chvíli nepovšimnut ležel, aniž by byl tedy odleželý jako sýr a mohl chvilku zrát. Čpí z toho zápach nezralosti a nedodělanosti, ale už se to tiskne a čte, úplně předčasně, není divu, že z toho všechny jenom bolí břicho.

Otevřeně přiznávám, že můj první sloupek pro Pádlo je typickým příkladem takového nezralého textu. Měl ještě několik dní ležet, měl být zpřeházen, rozryt, znovu a lépe sestaven.

Už na to není čas. A tak se mé první Pádlo stalo obětí paradoxu: samo je výsostným příkladem předčasného publikování.

  • Ivana Myšková

    (1981, Roudnice nad Labem) vystudovala tvůrčí psaní a mediální komunikaci na Literární akademii v Praze. Od roku 2007 do roku 2013 působila na stanici Vltava ČRO 3 v Redakci zpravodajství a kulturní publicistiky, kde kromě příspěvků pro pořad Mozaika vytvářela i delší literární komponované pořady. V roce 2007 debutovala rozhlasovou hrou Odpoledne s liliputem (režie Natália Deáková), texty publikovala v Revolver Revue, literární příloze časopisu Respekt, Revue Pandora, Hostu, Labyrint Revue, Souvislostech a Tvaru. V roce 2012 vydala novelu Nícení (Fra), za niž byla nominována na ceny Česká kniha a Cena Josefa Škvoreckého. V letech 2015–2016 pracovala pro projekt Městské knihovny v Praze “Praha, město literatury”. Nyní je na volné noze jako redaktorka, sběračka projektu Paměť národa a příležitostná dramaturgyně a organizátorka.