Ačkoli období předlistopadových represí, jak jsme doufali, skončilo, je česká literatura stále předmětem nejrůznějších zákazů, pravidel, tabu a velkých nezpochybnitelných pravd. Stejně jako tehdy – mají podobu povětšinou nepsanou, ba nejsou ani orálním folklorem, přesto je jejich dodržování samozřejmé, jako by je snad diktovala a jejich překračování tvrdě pokutovala Literatura Sama. Nemám na mysli tepání formulačních nedostatků, odsudky bezuzdné myšlenkové akrobacie a výrazového tance ani zapovídání takových drobností, jako je redundance. Všechna ta „notoricky známý“, „hospitalizace v nemocnici“ nebo „avizování předem“ mi vadí neméně než vám. Od toho je tu ale škola, ukazovátko a jazykové příručky.

Lidské není přece nikdy literární, nebo? Slučovat formálního vypravěče či literární postavu s živoucím autorem a uvádět prvky autorovy biografie do souvislosti s jeho dílem se zakazuje, nehledě na to, jak očividné zrcadlení to může být, ani na to, že se tento postup leckdy jeví jako jediná možná a pravdivá cesta k náležité interpretaci.

Přísnému zákazu psát kritické reflexe o textech stvořených přítelem, kamarádem, známým je v českém literárním prostředí jednak téměř dočista nereálné vyhovět, jednak je možné, že právě vzájemná blízkost zúčastněných stran nabízí specifické porozumění dílu.

Soustavný kritický obdivovatel je největší štěstí, jakého se autorovi může dostat. Panuje smutný strach napsat o přítelově literárním díle negativní kritiku, a z něj tento zákaz vyvěrá mnohem spíše než z obavy, že by vzniklo „pochlebovačné medové blátíčko“.

Nutnost držet se exkluzivně jednoho časopisu či nakladatelství, aniž by byl autor vázán monopolní smlouvou, a povinnost být buď dobrým básníkem, nebo dobrým prozaikem (nikdy plnohodnotně obojím), má opodstatnění jen stěží. Zůstanu u časopisů: Jsou-li česká literární periodika vzájemně zaměnitelná a postojově invariantní, nemůže být pádným důvodem ani příslušnost k názorové skupině. Pro literární časopisy je naopak výhodné mít výjimečného pravidelného přispěvatele (či redaktora), jehož jménem se zaštítit je prestiž a jehož texty dodávají plátku výraz a tvář, to mi neuniklo. Nemáme jich ale míň než málo, takových periodik i kritických osobností, má-li toto přikázání platit? A proto: „Doma budeš“ čili „Ten ať radši píše prózu.“

Poezii nelze psát, ta se musí žít. To napsal zřejmě sám život. Básník nemá stejné právo na fikci jako prozaik, básnická fabulace je zakázána.

Mj., v této souvislosti vizte pro svalnatý paradox první zmíněné přikázání. Co je víc či méně „žité“, to posoudí obvodní lékař, příp. maminka.

Bez elegance krvavě urazíš a co nejohavněji setřeš, každý bod na kontě lze proměnit v uznání za kritickou nesmiřitelnost a absolutní bezúplatnost.

…budeš mít instantní názor na cokoli od politiky a ekonomie, přes sociologii a kulturologii, až po libovolně vyhraněnou gender problematiku. A nejen to, názor také vyjádříš, jakkoli ti to nejde. Nechceme hermeticky do sebe uzavřenou literaturu. Ty se budeš angažovat.

Bylo, ale jakmile bude zakazováno, odsuzováno a kritizováno plošně a absolutně, bude jich málo.

Dramaturgie a divadýlko jsou důležité náčinky proti posluchačské nudě, a pokud to neumíš, uvízl jsi… v devadesátkách. Rekvizity se navíc leckdy hodí jako plína na nekvalitní texty.

Řekla bych, že básník jí, vyměšuje, chodí po kšeftech a rád by získal právo na hypotéku a dovču jako kdokoli jiný, přičemž vyjímám kapitolku o tom, zda/jak si lze vydělat psaním poém. Nepřípadné zaměňování výlučného, „exkluzivního“ světa elitní poezie a jeho „práv“ s právy básníků budiž tímto přikázáním… živeno.

 Proto vybrané literární prostředky, figury a tropy stojí na bedně, a jiné ne, jako by přestalo platit ponaučení, že záleží na způsobu a míře jejich využívání. Genitivní metafora, pointa, synekdocha a ironie jsou fuj, jamb je víc než trochej, metafora furt dobrý.

Je toto podání přepjaté a žurnalistické? Dost možná. Jenže třeba takové „neopíšeš“ či „nepokradeš autorství“ není ani zdaleka tak ortodoxní, jak vysoko je nadále hodnocena originalita, (nebo přinejmenším) původnost. Literární zlodějna je esteticky i eticky přijatelná žánrová věc, co bychom byli bez všech těch aluzí, citátů a variací, revivalů, remaků a coverů… Okopíroval Karel Poláček v Bylo nás pět Marka Twaina a jeho chlapecké hrdiny Toma a Huckleberryho i s celou sociální kritikou? A budeme to kdy chtít slyšet? Kolik má Mr. Bean českých dublérů? Je razítkem kvality literárně- vědné či -kritické práce náležité aplikování citační normy ISO690? Jsou nejednoznačnost, proměnlivost a diplomacie líbezné literátské rysy, patřící do party s náležitě „rozmytým koncem“ skutečně dobré povídky a hrou s čtenářským očekáváním, nebo jde jen o mimikry bezradnosti, přelétavosti a ustrašenosti? A kde chcete naschránět svůj kritický kapitál vy? Podle jakých matric hnětete větěte?