Obtýdeník 8/2017

Vyrábíme matky a otce bomb, aby mohli být zabíjeni matky a otcové živých dětí a děti samy. S takovým světem se odmítám smířit.

Milí čtenáři Tvaru,

píši tentokrát editorial v den Velkého pátku. Křestní vody vyschly, obrazy jsou zakryty, rudá jako krev šatí chrámy, světla zhasínají. Je Velký pátek; čtu zprávy a mám dojem, že jsem se propadl na dno jednoho z Dantových pekelných kruhů či omylem otevřel jakýsi hrůzný dystopický slabikář, jehož poetika byla vynalezena osobně Odpůrcem Boha i člověka. Dozvídám se ze zpráv, že existuje „matka všech bomb“. Jsem jako většina básníků člověk pošetile bujné představivosti, a tak mi nezbývá, než se ptát: Kojila někdy matka všech bomb své děti-bomby? Vstávala k nim ve tři ráno? Otírala někdy jejich horečnaté obličejíky? Bála se o ně někdy, když nepřišly včas domů? Měla někdy strach, že je nebude čím nakrmit? A bála se někdy války? Sotva… Dozvídám se také, že jiná armáda má zase „otce všech bomb“. A pak čtu, že předchůdkyně „matky všech bomb“ se jmenovala „sekačka sedmikrásek“. Vida jak může být lyrismus cynický! To zjišťuji právě v den, kdy si coby křesťan připomínám justiční vraždu člověka, jehož životním poselstvím bylo radikální nenásilí a který byl za svoji podvratnou dobrotu odsouzen na smrt. A ještě před smrtí svým vrahům odpustil. Podle křesťanské víry je tento člověk Božím slovem. K jeho odkazu se hlásí velká část lidstva, ať už v něj věří coby v Božího syna či jej považuje za významného proroka. To, že máme matky a otce všech bomb, je děsivou vizitkou pro celé lidstvo, obzvlášť však pro tu jeho část, která se k Ježíšovi jmenovitě hlásí. Vyrábíme matky a otce bomb, aby mohli být zabíjeni matky a otcové živých dětí a děti samy. S takovým světem se odmítám smířit. To je moje velkopáteční víra. Moje křehká víra mě vede bránou hrůzného Pátku, abych poté přebrodil tiché moře Bílé soboty a dospěl na práh jeskyně, odvalil kámen a nesměle zahlédnul zář Neděle vzkříšení – vzkříšeného lidství. Protože je to lidská víra – a ne božská jistota, celá mnou chvěje…

Lidskosti jsem si vždy hluboce cenil i na osobnosti tohoto čísla – skvělé autorce Ivaně Myškové. Snad mi spolu s vámi promine, že mě dnes editorial zavedl za hranice literatury…

Přeji vám nadějné čtení!

Načítá se.

Načítá se.

Rozhovory

Esejistika

Beletrie

Reportáže

Drobná publicistika

Recenze a reflexe