Obtýdeník 3/2017

,Evropský hrdina je člověk rozporuplný a neharmonický‘, říká Svatoň. Oscilování mezi důrazem na celek a na jedince, mezi univerzálním řádem a osobní svobodou, je tedy jedním z hlavních rysů naší evropské identity.

Milí čtenáři,

v krásném kultivovaném rozhovoru čísla s literárním historikem, významnou postavou české rusistiky a komparatistiky, Vladimírem Svatoněm mezi jiným čteme, že evropská kultura těká mezi dvěma pomyslnými póly: mezi antickým-geometrickým, který usiluje o zákony a zákonitosti, a hebrejským-biblickým, jenž se rodí z obrazu nevyzpytatelného Boha a jeho osobního vztahu s člověkem, z intimity jejich setkání. Profesor Svatoň (možná i pod vlivem Lva Šestova) vidí toto setkání Athén a Jeruzaléma jako dramatické a rozporné – a právě tento základní spor dává podle něj vzniknout dynamice vlastní evropské kultury a identity. „Evropský hrdina je člověk rozporuplný a neharmonický,“ říká Svatoň. Oscilování mezi důrazem na celek a na jedince, mezi univerzálním řádem a osobní svobodou, je tedy jedním z hlavních rysů naší evropské identity. Tento rozpor bychom mohli rovněž vyjádřit opozicí tradice a emancipace. Po obnově tradic – pravda v poněkud pokleslejším duchu – se dnes ostatně neustále volá; to hlaholení se ozývá hlavně z ultrapravicových tlampačů, které neobývají jen periferní kouty naší civilizace, ale usídlují se už i v jejím středu. Jistě, pokud se na toto volání po tradici zaměříme pozorně, shledáme, že pod slupkou domnělého tradicionalismu se skrývají obvykle jen předsudky a touha po násilí. Přesto si myslím, že téma tradice bylo v naší liberální kultuře natolik zanedbáno, že není divu, že se nám – jako vše vytěsněné – vrací v takto odpudivých formách. O tradici (a to i v literárním smyslu) můžeme přemýšlet svobodně a tvořivě, s kritickým rozumem i odstupem, můžeme však také ocenit, že má v našem světě místo, že z ní vyrůstáme. Jak psal můj milý Chesterton: tradice je vrcholně demokratická, protože dává hlas i mrt-vým. Tradice ovšem doslova znamená předávání – a to je vždy spojeno s kontextem, se situací. Nic totiž nelze konzervovat navěky. Předávané lze jen uchopit a rozvinout. A předává-li se zlo a útlak, pak nám naše hebrejské kořeny velí onu špatnou tradici prostě utnout!

Jsme-li u otázek tradice a emancipace, chci vás upozornit na další novinku, kterou naleznete v tomto čísle: na „Mauzoleum“ velkého německého básníka Hanse Magnuse Enzensbergera. Vždy ob číslo si budete moci přečíst jednu z jeho básní portrétující osobnosti „dějin pokroku“ – ve skvělých překladech Nikoly Mizerové a Pavla Novotného. Vida, pokrokáři a jejich tradice!

Přeji vám rozporně živé čtení.

Načítá se.

Načítá se.

Esejistika

Drobná publicistika

Beletrie

Reportáže

Recenze a reflexe