Obtýdeník 15/2017

I proto jsou osvěžující lidé, kteří se na dějiny dívají s kritickým odstupem a současně je znají. A kteří také vědí, že dějiny jsou vždy výsekem a výkladem, že je v nich řada zamlčených míst...

Milí čtenáři Tvaru,

dnes začnu poněkud zeširoka. A to z pohodlí domácího gauče, na němž jsem v posledních týdnech v nočních hodinách sledoval geniální norský seriál Okupace. Zpracovává jakousi paralelní přítomnost, v níž je na pozadí energetické krize malé Norsko okupováno Ruskem – s tichým souhlasem Evropské unie. Nemá smysl z tohoto politického thrilleru prozrazovat víc, nicméně při jeho sledování mi mysl ustavičně sklouzávala k našim národním dějinám, protože paralel k nim (zřejmě náhodných) je v tomto díle poměrně hodně, od Mnichova po okupaci v roce 1968. Máme to ale traumatické dějiny, říkal jsem si! Od Freuda víme, že i sama paměť má traumatickou povahu. A pro historickou paměť to platí dvojnásob. Někdy je to takové traumatické perpetuum mobile. Vzpomínání dále prohlubuje výchozí trauma. Možná jsou tahle traumata a způsoby, jak si je připomínáme, spoluodpovědné za naši problematickou přítomnost. Kdo ví?! V našem veřejném životě už tak panuje hysterie, a když se k tomu přidá historická zápletka, bývá z toho obvykle mela. Ať už běží o povahu minulého režimu, nebo Mariánský sloup, málokdy se u nás vede solidní debata. Nejhorší ovšem je, když se z historických narativů stávají ideologické zkazky s mýtickými prvky. Pak se snadno stane, že se národ, v němž je nejvíc bezvěrců v celé Evropě, vášnivě pere za křesťanské hodnoty. I proto jsou osvěžující lidé, kteří se na dějiny dívají s kritickým odstupem a současně je znají. A kteří také vědí, že dějiny jsou vždy výsekem a výkladem, že je v nich řada zamlčených míst a že se vlastně stále mění. Že přítomnost ráda konstruuje minulost. Mezi takové lidi patří literární historička Kateřina Piorecká, která v rozhovoru čísla velmi trefně varuje:

„Jenže takové konstrukty bohužel funguji a vždycky se někde vyjeví, ať už ve 40., nebo 90. letech 19. století, nebo na konci 30. let 20. století. Anebo pravě teď. Naštěstí v literatuře to dnes jako diskurs vůbec nefunguje, ale rétorika publicistiky – zvlášť té internetové – je v tomhle směru silná. Vytahují se písně a poezie 19. století a jsou reinterpretovány.“

Recepce dějinného není jediným tématem, jímž se Kateřina zabývá, a tak i zbytek rozhovoru s touto mimořádnou osobností stojí za přečtení.

A když už jsme u literárních dějin, nelze také nedoporučit vpravdě pozoruhodné objevy Martina C. Putny na poli řekněme demlologickém (ne-li  přímo démonologickém), které naleznete na str. 9 pod názvem Bosenské zlomky.

Závěrem se přenesme do horké přítomnosti. Rád bych vás upozornil na pozoruhodný projekt Asociace spisovatelů a deseti městských knihoven, o němž pohovořil Ondřej Lipár na str. 11. Spisovatelé totiž vtrhli do knihoven!

Přeji vám něžný podzim.

Načítá se.

Načítá se.

Reportáže

Esejistika

Drobná publicistika

Beletrie

Recenze a reflexe