Obtýdeník 12/2017

Evropě obecně chybí jak sdílené rituály, tak společné mýty. Nemá žádný příběh, který by přesvědčivým způsobem legitimoval její propojení ve stávající podobě.

Milí čtenáři Tvaru,

ve dvanáctém čísle naleznete rozhovor s religionistou a překladatelem Radkem Chlupem, který se zabývá fenoménem rituálů. Mě osobně rituály provázejí celý život. Jednou z mých nejranějších vzpomínek je slavnost Panny Marie v jednom chorvatském městečku. Ještě teď před sebou vidím noční hladinu moře, po níž pluje svícemi ozářený obraz Bohorodičky, který si vyměňují rybáři na loďkách. Doteď cítím posvátné vzrušení davu shromážděného na korzu. A stále vnímám tu lidskou pospolitost vpletenou do kosmických souvislostí… Jestli jsem za něco svému jižanskému původu vděčný, tak právě za rituální zkušenosti. A další rituál se mi vynořuje v mysli: o skoro třicet let později bloumám jedním městem v italském Garganu, když tu se v křivolaké spleti uliček vynoří hlasitý průvod nesoucí barevné sochy světců. To už vím, že tyto obřady sahají svými kořeny do antického starověku, z čehož se coby duchovní univerzalista upřímně raduji. Samozřejmě, když mi tak skáče jedna vzpomínka přes druhou, nemůžu nevzpomenout, jak jsem se jednou účastnil komunistického Prvního máje, kam mě můj katolický otec vzal tak trochu z výchovných důvodů. Asi jsem v té době ještě nechápal, že tento krásný svátek byl dělníkům v minulém režimu odcizen, ale už tehdy mě zaujalo masivní pseudoposvátno s obrovskými „ikonami“ otců zakladatelů a vlajícími rudými prapory. Čím víc komunismus náboženství odmítal, tím víc se vytěsněné posvátno vracelo – ovšem bez své léčivé funkce. Naše kapitalistická přítomnost pro změnu rituály postrádá úplně. Nebýt těch klasicky náboženských – a ty se u nás moc neslaví –, nebyly by žádné. Historik Timothy Snyder poukazuje na symbolický deficit evropské identity, která je postavena výhradně na racionalismu. I proto se v těchto nejistých dobách tolik lidí utíká k nacionalistickým symbolům. Obdobně to říká i Radek Chlup:

„Evropě obecně chybí jak sdílené rituály, tak společné mýty. Nemá žádný příběh, který by přesvědčivým způsobem legitimoval její propojení ve stávající podobě. […] Nepodařilo se vytvořit sdílené panevropské rituály, na nichž by se shodl Španěl s Čechem a při nichž by měli pocit, že v takovém jednání si rozumí a že je spojuje. To všechno činí Evropu nesmírně křehkou. Rituály jsou podstatné, když přijde krize a je potřeba se zmobilizovat a společně řešit problémy. Rituály umí problémy regulovaným způsobem tematizovat a vypořádat se s nimi.“

Rituály chybí a není snadné je tvořit. Snad ale není vše ztraceno. Nedávno jsem měl možnost se skupinou mladých lidí podniknout zajímavý experiment: vytvořit veřejný magický rituál oslavující Erós a solidaritu v prostorách AVU. Z ohlasu jeho návštěvníků je zřejmé, že cit pro rituál a fascinace mytickým nezmizela. Možná je na čase probudit rituální anarchismus a svobodně experimentovat.

Přeji vám rituální čtení.

Načítá se.

Načítá se.

Drobná publicistika

Beletrie

Reportáže

Recenze a reflexe