Obtýdeník 19/2016

Svět se po Trumpově vítězství změnil. A Západ, jak jsme ho znali, 9. 11. 2016, zanikl.

Milí čtenáři Tvaru,

Trump! Trump! Trump! Tak bubnuje čas. Je pár dní po jeho zvolení americkým prezidentem a já se pořád nemůžu vymotat z klubka depresivních pocitů a obskurních myšlenek. Kolo dějin se radikálně otočilo a my všichni jsme se ocitli na konci jedné epochy a na začátku doby nové. Nechci podlehnout vábení rychlých a laciných útěch. Myslím, že tenhle otřes je třeba prožít do morku kostí, jen tak je z něj možné něco smysluplného vytáhnout. Skutečnost, že právě v anglosaském světě, na onom bájném Západě, který jsme často nekriticky adorovali, nebo naopak zatracovali, došlo k tak zásadnímu překreslení politické mapy, mě nepřestává udivovat. To se nestalo v našem postkomunistickém kocourkově! To se stalo v centru západního systému, v jeho pomyslném středu. Co to znamená? Ať už mají pravdu ti, kdo nahlížejí téma z perspektivy sociální otázky, nebo ti, kdo je vnímají v kontextu proměn kulturních paradigmat: svět se po Trumpově vítězství změnil. A Západ, jak jsme ho znali, 9. 11. 2016 zanikl. Ať už za vítězstvím tohoto populisty nejtvrdšího zrna stojí vzpoura proti elitám na základě sociální frustrace, nebo je to poslední dějinný výkřik bílých mužů, jejichž nadvláda nad světem fakticky mizí, ocitáme se uprostřed jakési konzervativní revoluce, jejíž důsledky zatím sotva umíme dohlédnout. Kamkoli se podíváme, tam začíná dominovat hnědá. Orbánovo Maďarsko, klerikální Polsko, brexitová Británie, a to nás ještě čekají příští rok volby ve Francii, v nichž může zvítězit Le Penová, u nás Zeman a za louží Trump… Vítejte v novém světě! Jak napsal vtipně komentátor Deníku Referendum Petr Bittner: Západ nás konečně dohnal. Jedna moudrá žena mi nedávno řekla, že lidstvo se ocitá v období radikálního přechodu a v tomto okamžiku se vynořují síly chaosu. Co s tím? Pro začátek zkusit nepanikařit, zůstat vnitřně pevný a v této „post-truth society“ donkichotovsky rozlišovat mezi pravdou a lží.

Proto my básníci tak jemně tříbíme své milostné verše…

napsal kdysi v jedné své politické básni revolucionářský kněz Ernesto Cardenal. Snad i v tom leží smysl literatury… V devatenáctém čísle Tvaru je opět kvalitního čtení spousta: naleznete v něm rozhovor s mimořádnou básnířkou Zuzanou Gabrišovou, ukázky z nových próz Emila Hakla a Boženy Správcové nebo z překladu Bolañova románu Vzdálená hvězda.

Přeji nám všem odvahu a víru!

  • Rozhovor s Zuzanou Gabrišovou

    Věřím poezii víc než rozhovoru

    Záměr zmapovat poezii psanou ženami mě ale neopustil a zároveň mám rozpracovanou antologii, která jí bude věnována. Jistě se od roku 1857 do roku 2014 mezi více než 350 autorkami, které mám zatím v seznamu, objeví jména, jimiž se budou pyšnit budoucí dějiny literatury…

    ptá se Zdeněk Volf Z čísla 19/2016
  • Bůh a lidé na bosenské cestě

    Město pnoucí se po horách a z větší části ležící útulně schoulené v údolí, v nadmořské výšce 500 m zářilo nočními světly a jeho minarety probodávaly černé nebe.

    Reportáže – Reportáž Z čísla 19/2016
  • RB

    Vzdálená hvězda

    Tam narazí na tři mladé neonacisty a cosi schouleného na podlaze. Mladíci do toho svědomitě kopou. Soto zůstane stát na prahu, dokud nezjistí, že se ta věc hýbe, že z hadrů se vysouvá ruka, neskutečně špinavá paže.

    Beletrie – Próza Z čísla 19/2016
  • EH

    Umina verze

    Město se zmítá, cuká, cinká, chvějivě oddechuje. Po Vltavě se hemží říční lodě plné šizeného žrádla, Němců a reprodukované muziky.

    Beletrie – Próza Z čísla 19/2016

Načítá se.

Načítá se.

Esejistika

Drobná publicistika

Beletrie

Reportáže

Recenze a reflexe