O osudu Ruska rozhodují kulisáci?

Michail Zygar ~ Všichni muži Kremlu

Od roku 2012 je ale zase vše při starém; ‚carevič‘ vyklidil pozice, ‚car‘ je zpátky na svém místě a ‚muži Kremlu‘ si mnou ruce, jak to pěkně zařídili.

Kdo a jak utvářel dějiny Ruska v posledních patnácti letech? Jediný člověk jménem Vladimir Putin, anebo jakýsi „obří kolektivní rozum“, sestávající z desítek či stovek lidí, kteří se denně snaží odhadnout, k jakým rozhodnutím by měl ruský prezident dospět? Michail Zygar, autor knihy Všichni muži Kremlu (Pistorius & Olšanská, 2016) s podtitulem Stručná historie současného Ruska se kloní k druhé variantě.

Vše, co na základě rozhovorů se „zasvěcenými“ lidmi nashromáždil, jej dovedlo k poznání, že vývoj v Rusku neurčuje žádný plán či strategie, ale že se jedná jen o

„taktické kroky a operativní reakce na vnější podněty, které nesledují žádný jasný cíl.“

Jinými slovy: že loď zvaná Rusko v podstatě neví, kam plout, a tak vždy vyčkává, odkud zavane jaký vítr. Aktéři této plavby si pak zpětně

„vymýšlejí zdůvodnění svých činů“

a

„nalézají příčiny, které ve skutečnosti neexistovaly, či logiku, o níž kdysi neměli nejmenší pojem.“

Kdo tuto bezcílně plující loď ve vodách mezinárodní politiky potká, nikdy neví, nesrazí-li se s ní – třeba jen z banálního důvodu, že kormidelník bude buď opilý, nebo bude zrovna krmit své psy. Dokud loď alespoň naoko kormidloval Boris Jelcin, dal se směr její plavby jakž takž předvídat, protože byl reformní a prozápadní. Reformní kurz držel zpočátku i Jelcinův následník Vladimir Putin, ale časem se od něj začal odklánět; pod vlivem „všech mužů Kremlu“, jimiž se obklopil, a z nichž velkou část představovali jeho bývalí kolegové z někdejší KGB, později FSB, nabral směr nacionalismus, velkoruské ambice, osvědčené technologie moci a budování vlastního kultu. Nabral jej na základě důkladné analýzy politické situace, anebo se k němu nechal dostrkat „muži Kremlu“, kteří skrze něj uplatňovali pouze své vlastní záměry? Zygarova odpověď je jasná:

„Nebyl to vůbec Putin, kdo Rusko přivedl do současného stavu, a těm proměnám dokonce dosti dlouho vzdoroval. Pak to ale vzdal, protože pochopil, že je to tak jednodušší.“

 

Bojíme se oranžové revoluce

Alexandr Vološin, Vladislav Surkov, Igor Šuvalov, Sergej Ivanov, Igor Sečin, Vjačeslav Volodin – to jsou jen některá jména těch, kteří v určitém období požívali Putinovy naprosto nadstandardní důvěry. Většinou se jednalo o vysoce postavené osoby v prezidentské administrativě, na něž souhrnné označení „kremelští ideologové“ pasovalo jako ulité. Do této garnitury zpočátku patřil také Dmitrij Medveděv, než se vyšvihl na profesionálního „střídače“ na postu hlavy státu, a stejně tak i dlouholetý ředitel FSB Nikolaj Patrušev. Jména však nehrají roli; jsou snadno zaměnitelná v propracovaném systému, jehož úkolem je rozestavět vhodné kulisy, potřebné pro každý „skeč“, který hodlá Rusko odehrát na domácí či mezinárodní scéně. A není nic vděčnějšího než vnější nepřítel. Jak takový systém funguje, je pak nejlépe vidět na pasážích, v nichž se Zygar věnuje vývoji v Abcházii, Jižní Osetii, Gruzii, Čečensku, ale hlavně na Ukrajině. Panický strach, že tamní oranžová revoluce přeskočí dřív nebo později i do Ruska, přiměl „muže Kremlu“ v čele s tehdejším zástupcem šéfa prezidentské kanceláře Vladislavem Surkovem k mimořádné aktivitě. Ať už skutečné nebo smyšlené propojení „oranžových“ se Západem (zejména v rovině finanční a organizační podpory) si žádalo účinnou protiakci. A tak se Surkov proměnil z vysokého státního úředníka v občanského aktivistu, zajel si do Petrohradu a sešel se s tamní „revolučně“ naladěnou mládeží v konspirativním bytě. Stavěl se do role zapáleného opozičníka, kritizoval stranu Jednotné Rusko (přestože ji sám založil a ze zákulisí řídil) a podsunul nezkušeným rádobybuřičům nutnost vzniku organizace Naši. Jak toho dosáhl? Jednoduše: vystrašil je tvrzením, že ukrajinská mládež zakládá v Moskvě ruskou filiálku organizace Je čas!, která pomáhala na Ukrajině připravit právě oranžovou revoluci. Deset dní nato se Naši ustavili a o pár měsíců později vystoupili z ilegality. Když byli představeni Putinovi, ten si je nejen pochvaloval jakožto exemplární projev občanské společnosti (sic!), ale pověřil Surkova vypracováním kompletní protirevoluční doktríny, tzv. suverénní demokracie (oproti předchozí demokracii řízené).

Přeskočme vítězství oranžové revoluce, které bylo pro Rusko těžkou ranou, i následné potíže s dodávkami ruského plynu, s jejichž důsledky se potýkala velká část Evropy, a zastavme se u Putinova setkání s Georgem W. Bushem na summitu NATO v Bukurešti počátkem dubna 2008. O Ukrajině stejně jako o Gruzii se zde hovořilo jako o horkých kandidátech na vstup do Aliance, byť nebylo upřesněno, kdy se tak stane. A Putin při důvěrné schůzce s Bushem měl údajně prohlásit:

„Pokud Ukrajina skončí v NATO, pak bez Krymu a ukrajinského východu, takže se de facto rozpadne.“

Jak píše Zygar, této Putinově hrozbě nikdo nevěnoval pozornost, natož aby jí věřil. „Voloďovi“ totiž za měsíc končilo druhé prezidentské období a do úřadu nastupoval Dmitrij Medveděv. Uteklo ale pár let, „Voloďa“ se do úřadu prezidenta vrátil a svá slova naplnil činem. Mozkem anexe Krymu byl ovšem jeden z „mužů Kremlu“. Tipnete si? Nu ano, Nikolaj Patrušev, ředitel FSB – tvrdí Zygar.

 

Novorusko bylo vždycky naše

Nepodléhejme však dojmu, že Putin je jen loutka, s níž „muži Kremlu“ libovolně pohybují. Na Zygarových sondách do jeho psychiky, způsobů jednání a řešení různých situací je dobře vidět taktika, jakou hlava největší země světa používá. Zygar ji nazývá taktikou „závaží a protivah“. Jako příklad lze uvést, když v roce 2012 Putin odvolal z funkce tehdejšího ministra obrany Anatolije Serďukova. Přestože k tomuto odvolání došlo na základě tlaku šéfa prezidentské kanceláře Sergeje Ivanova a „zbrojního krále“ Sergeje Čemezova, už se od nich nenechal ovlivnit ve výběru ministrova nástupce. V duchu Putinovy výše zmíněné taktiky se novým ministrem musel stát někdo, kdo s oněmi dvěma neměl naprosto nic společného. A tak se jím stal Sergej Šojgu, který získal cenné politické ostruhy už počátkem 90. let coby šéf ministerstva pro mimořádné situace a prostředník při urovnání gruzínsko-jihoosetského konfliktu. Jen tak na okraj, v té době Putin působil jako pouhý asistent petrohradského primátora Anatolije Sobčaka a o svém budoucím prezidentství nejspíš neměl ani potuchy.

Vraťme se ale ještě na Ukrajinu; píše se rok 2014, Rusko se postupně pokouší vymodelovat tuto zemi v nových hranicích „bez Krymu a ukrajinského východu“ a na světlo se dere další Putinova taktika, která by se dala s trochou nadsázky nazvat „pákový efekt“. Vladislav Surkov je stále ve hře a jeho novým úkolem je zformovat mocenský aparát tzv. Doněcké lidové republiky. Hlavním inspirátorem všech kroků Ruska na východě Ukrajiny je ale Putinův poradce, ekonom Sergej Glazjev, rodák ze Záporoží. Ten prosazuje z carských dob oprášený pojem „Novorusko“, jenž by měl zahrnovat pět východoukrajinských oblastí: Charkov, Luhansk, Doněck, Nikolajev a Oděsu. Sám Putin připomíná, že tyto oblasti nebyly v carské epoše součástí Ukrajiny, ale že jí je ve dvacátých letech 20. století postoupila až sovětská vláda. A ačkoli v nich rozehraje nepřehlednou partii „odtržení“, k níž využije plukovníka Igora Strelkova a jeho ozbrojené muže (poučeného čtenáře možná napadne analogie se Strelnikovem z Pasternakova románu Doktor Živago), ke konkrétním krokům se však nemá a neustále váhá. Ba co víc: nechá Glazjeva a Surkova pracovat na zdánlivě tomtéž úkolu, ovšem Surkovovi pošeptá ještě jiné zadání. Slovy Michaila Zygara:

„Putin ho nežádal, aby budoval nový stát, který nikdo neuzná, ale naopak potřeboval mít silnou páku na ovlivnění celé Ukrajiny. Surkov se proto měl pokusit znovu integrovat Doněck i Luhansk do ukrajinského státu, aby se s jejich pomocí dalo manipulovat celou ukrajinskou politikou. Například nepřipustit vstup země do NATO či jiných západních aliancí.“

Mazané, že? Glazjev, který se projevoval jako stoupenec úplného odtržení těchto oblastí od Ukrajiny a zavedení jejich vlastní měny a finančního systému, byl nakonec z celé hry vyšachován. Podobný osud stihl po čase i Igora Strelkova, jehož zadání původně znělo: připravit na východě Ukrajiny vhodné kulisy pro vstup ruských vojsk. Když se tak stalo a do „Novoruska“ vpochodovali ruští vojáci, kteří si oficiálně vzali dovolenou a ve svém „volném čase“ si přijeli zastřílet, byl Strelkov uklizen. Už ho nikdo nepotřeboval. Verzi, že kolem Doněcka bojují „dovolenkáři“, hlásal do světa i Putin. Tragikomický byl zejména telefonát s Angelou Merkelovou. Ta na jeho absurdní tvrzení reagovala slovy:

„No dobře. A to vaši vojáci chodí na dovolenou se zbraněmi a těžkou technikou?“

A Putin bez uzardění dopověděl:

„Víte, u nás je taková korupce a tak strašně se krade. Ta technika je určitě ukradená ze skladů.“

Načež prý kancléřka praštila sluchátkem.

 

Kdo tu po mně bude vládnout?

Podobných pikantních citátů ze zákulisí vysoké politiky je v knize víc. Tak třeba – a stále jsme na Ukrajině – z doby, kdy došlo k rozkolu mezi Viktorem Juščenkem a Julií Tymošenkovou. Psal se rok 2008 a prezident Juščenko vypudil Tymošenkovou z premiérského křesla. Sesazená premiérka neváhala, přehodila výhybku a ještě tentýž večer se vydala za svým dosavadním nepřítelem Viktorem Janukovyčem. Zygar o jejich setkání píše:

„Nevycházela z jeho pracovny celé čtyři hodiny a v sekretariátu už si začínali dělat starosti. Když konečně odešla, Janukovyč dlouho nehybně seděl, ponořen do vlastních myšlenek, a nereagoval na žádné otázky. Když se konečně vzpamatoval a byl schopen vnímat dotaz tiskového tajemníka: ,Tak co, jak se vám Julie Vladimirovna zamlouvá?‘, Janukovyč bezděky nasál lehkou vůni parfému Angel, která tu po jeho návštěvnici zůstala, a vydechl: ,To je taková svině, že bych ji nedokázal vojet, ani kdybych moc chtěl‘.“

Ale zpět k „mužům Kremlu“. Nesmíme zapomenout ne jednoho z nejvlivnějších – Dmitrije Medveděva. Jeho politická kariéra začala poté, kdy nastoupil na místo šéfa prezidentovy administrativy po Alexandru Vološinovi, jemuž do té doby dělal prvního zástupce. To bylo v roce 2000. S odchodem Vološina ztratila vliv partička, označovaná jako „Jelcinova rodina“ a měly skončit také praktiky vládnutí, připomínající někdejší Byzantskou říši. Nenápadnému „Dimovi“ tak spadlo do klína nejen nejsilnější mocenské centrum státu, ale vedl i radu ředitelů společnosti Gazprom. Jeho hlavním úkolem však bylo zajistit znovuzvolení Vladimira Putina na druhé prezidentské období. Zajistil – a Putin zvítězil. Podařilo se mu ale ještě něco jiného: dosáhnout schválení zákona o státní civilní službě, který sám sepsal, a prosadit zbytnění státního aparátu třiapůlkrát. Jedním z důsledků bylo, že se zastavily veškeré reformy. To ale Putina nepálilo. Jeho myšlenky se upínaly k roku 2008, kdy bude muset uvolnit své místo vítězi blížících se prezidentských voleb. On sám potřetí v řadě už kandidovat nemohl. A tak rozehrál další šachovou partii, v níž uměle vyvolal demisi vlády Michaila Fradkova a na post premiéra dosadil svého starého známého z Petrohradu Viktora Zubkova, jemuž doporučil, aby se neopovažoval rozjet vlastní prezidentskou kampaň. Řada osvědčených „mužů Kremlu“ tak zůstala překvapivě stranou. Netřeba zdůrazňovat, že Putin měl o svém nástupci jasno už ve chvíli, kdy na politické šachovnici udělal coby dosluhující prezident první tah. Instalace „Dimy“ do prezidentské funkce a sebe samého do funkce premiéra tak byly jen otázkou času. Od Zubkova se očekávalo jediné: bezproblémový odchod. Méně bezproblémové ovšem začalo brzy být úřadování do té doby hodného „Dimy“. Medveděv totiž odmítal být pouhou Putinovou kopií, a tak se vydal na námluvy s ruskou liberální veřejností. Výsledek byl žalostný – stejně jako jeho námluvy s americkým prezidentem Barackem Obamou. Od roku 2012 je ale zase vše při starém; „carevič“ vyklidil pozice, „car“ je zpátky na svém místě a „muži Kremlu“ si mnou ruce, jak to pěkně zařídili. Bez Putina by se totiž nebe mohlo zřítit na zem. Pro řadu z nich určitě.

O osudu Ruska rozhodují kulisáci? | foto

Michail Zygar

(1981), ruský spisovatel, režisér, novinář a publicista. Jako dítě žil s rodiči v Angole, po maturitě vystudoval moskevskou diplomatickou akademii MGIMO a studoval také na Káhirské univerzitě. V letech 2000–2009 pracoval v deníku Kommersant a jako válečný zpravodaj referoval o válkách v Iráku, Libanonu a Palestině či o revolucích na Ukrajině a v Kyrgyzstánu. V letech 2010–2015 působil jako šéfredaktor nezávislé internetové televize Dožď, kde mimo jiné řídil přenosy z protipunských demonstrací v Moskvě (2011–2012). Společně s Valerijem Paňuškinem napsal ještě knihu Gazprom. Ruská zbraň, kterou ve slovenském překladu vydalo nakladatelství Kalligram v roce 2008.

Profil

Svatava Antošová

(1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
O osudu Ruska rozhodují kulisáci?
Související texty