O hranicích. Jacques Mourad a láska v Sýrii

V týž den, kdy mne zastihla zpráva o udělení Mírové ceny německých knihkupců, právě v ten den byl v Sýrii unesen Jacques Mourad.

Dva ozbrojení muži vstoupili do kláštera Már Elian1 na okraji městečka Karajtín a chtěli za páterem Jacquesem. Našli ho nejspíš v jeho malé, spartánsky vybavené kanceláři, která byla zároveň jeho obývacím pokojem i ložnicí, chopili se ho a odvedli ho s sebou. 21. května se stal Jacques Mourad jedním z rukojmích takzvaného „Islámského státu“.

Poznal jsem pátera Jacquese na podzim roku 2012, když jsem cestoval za reportáží po Sýrii, v té době už zmítané válkou. Staral se o katolickou farnost v Karajtínu a patřil zároveň k řádu v Már Músá2, který vznikl na začátku osmdesátých let v rozpadlém raně křesťanském klášteře. Je to zvláštní – a nejspíš jedinečná – křesťanská komunita, neboť se rozhodla věnovat setkávání s islámem a lásce k muslimům. Se stejnou vážností, s jakou jeptišky a mniši svědomitě dodržují přikázání a rituály své vlastní katolické církve, se zabývají i muslimskou tradicí a podílejí se na ní, včetně ramadánu. Vypadá to jako bláznovství, ba šílenství: křesťané, kteří se podle svých vlastních slov zamilovali do islámu. A přesto byla tato křesťansko-muslimská láska ještě donedávna v Sýrii realitou a zů-stává jí v srdcích mnoha Syřanů napořád. Prací svých rukou, dobrotou svých srdcí a modlitbou svých duší vytvořili jeptišky a mniši v Már Músá místo, které mi připadalo jako utopie a pro ně samotné – neřekli by: předjalo, ale přece jen vycítilo předem – tak velkou věc jako smíření na konci času, jež předpokládalo nadcházející smíření: kamenný klášter ze sedmého století uprostřed zdrcující samoty pohoří syrské pouště, který navštěvovali křesťané z celého světa, u něhož však v ještě hojnějším počtu den co den klepaly desítky, ba stovky arabských muslimů, aby se setkali se svými sestrami a bratry, mluvili s nimi, zpívali, mlčeli a také aby se v koutku bez obrazů v kostele modlili podlé svého, islámského ritu.

Krátce předtím, než jsem pátera Jacquese v roce 2012 navštívil, vypověděli zakladatele komunity, italského jezuitu Paola Dall’Oglia3, ze země. Až příliš hlasitě kritizoval Assadovu vládu, která na volání syrského lidu po svobodě a demokracii, jež si zachovalo po devět měsíců pokojnou podobu, odpověděla zatýkáním a mučením, obušky a puškami s bodáky a nakonec i nesmírnými masakry, a dokonce nasazením jedovatých plynů, až se země nakonec propadla do občanské války. Páter Paolo se však postavil také proti vedení syrských církevních hierarchií, které k násilí vlády mlčely. Marně v Evropě usiloval o podporu pro syrské demokratické hnutí, marně   apeloval na Spojené národy, aby zřídily bezletový koridor anebo vyslaly aspoň pozorovatele. Marně varoval před válkou konfesí, pokud by umírněné a sekulární skupiny zůstaly na holičkách a podpory ze zahraničí by se dostávalo výhradně džihádistům. Marně se pokoušel prolomit zeď naší apatie. V létě roku 2013 se zakladatel komunity Már Músá ještě jednou tajně vrátil do Sýrie, aby se angažoval ve věci několika muslimských přátel, kteří upadli do rukou „Islámského státu“, a byl jím přitom sám unesen. Od 28. července 2013 žádná po páteru Paolovi stopa.

Páter Jacques, na němž jediném zůstala za této situace odpovědnost za klášter Már Elian, je povahově zcela jiný člověk, nikoli řečník s darem výřečnosti, nikoli charismatický, temperamentní Ital, nýbrž tak jako mnozí Syřané, které jsem poznal – hrdý, rozvážný, nejvýš zdvořilý muž, jaksepatří urostlý, s širokou tváří, krátké vlasy ještě černé. Přirozeně jsem ho nepoznal dost dobře, zúčastnil jsem se mše, která se skládala jako ve všech východních církvích z čarokrásného zpěvu, a pozoroval, s jakou pozorností při následujícím obědě páter rozprávěl s věřícími a lokálními špičkami. Když se se všemi hosty rozloučil, vzal mne s sebou na půl hodiny do svého kamrlíku a přisunul pro interview židli vedle malé postele, na niž se posadil sám.

Užasl jsem nejen nad jeho slovy – jak nebojácně kritizoval vládu, jak otevřeně mluvil i o zatvrzelosti ve své vlastní, křesťanské farnosti. Ještě hlouběji jsem si vštípil jeho podobu: tichý, velmi svědomitý, do sebe pohroužený, zároveň asketický služebník Boží, tak jsem ho vnímal. Teď však, kdy mu Bůh svěřil pastoraci utiskovaných křesťanů v Karajtínu a vedení klášterní komunity, plnil i tento veřejný úkol ze všech sil. Mluvil potichu a tak pomalu, oči většinou zavřené, jako by vědomě zpomaloval puls a využíval interview jako přestávku k nadechnutí mezi dvěma namáhavějšími povinnostmi. Zároveň však mluvil naprosto rozvážně, ve větách, jež se daly rovnou tisknout, a to, co říkal, bylo tak jasné a mělo i politické ostří, až jsem neustále znovu opakoval otázku, zda není příliš nebezpečné citovat ho doslova. Otevřel vřelé, temné oči a unaveně přikývl: ano, prý to všecko mohu otisknout, jinak by to přece nebyl řekl; svět se přece musí dovědět, co se v Sýrii děje.

Ta únava, to byl i silný, snad můj nejsilnější dojem z pátera Jacquese – byla to únava člověka, který nejenže poznal, nýbrž i přijal toto poznání, že zotavení snad bude možné až v dalším životě. Byla to rovněž únava lékaře či hasiče, jenž šetří síly, když se tísnivá situace vůčihledě šíří. Vždyť také lékařem a hasičem páter Jacques v této válce byl, nejen bázlivým duším, ale i tělům potřebných, jimž poskytoval ve svém kostele nehledě na jejich víru jídlo, ochranu, ošacení, přístřeší a především pozornost. Mnoho set, ne-li tisíců uprchlíků bydlelo až do posledních chvil v komunitě Már Músá, která se o ně starala i jinak. Valnou většinou to byli muslimové. A nejen to – páteru Jacquesovi se podařilo, alespoň v Karajtínu, zachovat mír, i mír konfesní. Rozhodující měrou patří tichému, vážnému páteru Jacquesovi dík za to, že se různé skupiny a milice, některé spíše provládní, některé opoziční, dohodly, že v městečku nebudou žádné těžké zbraně. A jemu, knězi kritickému vůči církvi, se podařilo přimět skoro všechny křesťany své farnosti, aby zůstali. „My křesťané patříme k této zemi, i když to fundamentalisté ani u nás, ani v Evropě neradi slyší,“ řekl mi. „Arabská kultura je naší kulturou!“

Trpce ho zasáhla provolání mnohých západních politiků, aby byli přijímáni cíleně arabští křesťané. Tentýž Západ, jenž se nestará o miliony Syřanů, kteří napříč všemi vyznáními pokojně demonstrovali za demokracii a lidská práva, tentýž Západ, jenž zničil Irák a dodal Assadovi jedovaté plyny, týž Západ, který je spojencem Saúdské Arábie, tedy hlavního sponzora džihádismu – ten stejný Západ že by si teď dělal starost o arabské křesťany?! To prý je k smíchu, řekl páter Jacques, aniž hnul brvou. A pokračoval se zavřenýma očima: „Tihle politici podporují svými nezodpovědnými projevy přesně ten konfesionalismus, který nás křesťany ohrožuje.“

Čím dál víc narůstala zodpovědnost, kterou páter Jacques nesl beze stesků jako vždycky. Zahraniční členové komunity museli opustit Sýrii a našli útočiště v severním Iráku. Doma zůstalo jen sedm syrských mnichů a jeptišek, kteří se rozdělili mezi oba kláštery: Már Músá a Már Elian. Fronty se neustále střídaly, takže v Karajtínu vládl jednou stát, podruhé opoziční milice. S oběma stranami museli mnichové a jeptišky najít řeč a k tomu všemu jako všichni obyvatelé přežít nálety, když se jejich městečko nacházelo právě v rukou opozice. Pak však postupoval „Islámský stát“ čím dál hlouběji do jádra Sýrie.

„Hrozba způsobená ,Islámským státem‘, touto teroristickou sektou, která podává strašný obraz o islámu, dorazila do našich končin,“

napsal páter Jacques několik málo dní před svým únosem jisté francouzské přítelkyni. A dále:

„Je těžké rozhodnout, co máme udělat. Máme odejít ze svých domovů? To je nám zatěžko. Poznat, že jsme opuštěni, je strašné – opuštěni křesťanským světem, který rozhodl, že se bude chovat odměřeně, aby si nebezpečí držel od těla. Nic pro ně neznamenáme.“

Už v těchto několika málo řádcích pouhého, určitě narychlo psaného e-mailu jsou nápadné dvě formulace, které jsou charakteristické pro pátera Jacquese a zároveň jsou měřítkem veškeré intelektuality. V první větě se říká:

„Hrozba způsobená ,Islámským státem‘, touto teroristickou sektou, která podává strašný obraz o islámu…“

Druhá věta o křesťanském světě zní: „Nic pro ně neznamenáme.“ – Obhajoval cizí komunitu a kritizoval vlastní. Když skupina, která se odvolává na islám a předstírá, že uplatňuje zákon Koránu, ohrožovala už bezprostředně, fyzicky jeho i jeho farnost, několik málo dní před jeho únosem, neopomněl páter Jacques ještě zdůraznit, že tito teroristé deformují pravou tvář islámu. Odporoval bych každému muslimovi, kterého tváří v tvář „Islámskému státu“ napadne jenom fráze, že násilí nemá nic společného s islámem. Avšak křesťan, křesťanský kněz, jenž musí počítat s tím, že ho jinověrci vyženou, poníží, odvlečou nebo zabijí, a přesto bude trvat na svém ospravedlnění této jiné víry – takovýto služebník Boží projevuje onu velikost, kterou znám jinak jen z životopisů světců.

Někdo jako já nemůže obhajovat islám tímto způsobem. Ani nesmí. Láska k tomu, co je člověku vlastní – k vlastní kultuře, jakož i k vlastní zemi a přesně tak i k vlastní osobě – může daleko víc blouz-nit, může být bez výhrad. Ovšemže správně, láska k jinému předpokládá lásku k sobě samému. Ale být zamilován, jako jsou zamilováni páter Paolo a páter Jacques, může být člověk jedině do druhého. Sebeláska naproti tomu musí být – nemá- -li podlehnout nebezpečí narcismu, sebe-chvály, samolibosti – sebeláskou, jež se umí přít, pochybovat, stále se tázat. Jak silně to platí pro dnešní islám! Kdo se s ním jako muslim nepře, nepochybuje o něm, neklade mu kritické otázky, ten islám nemiluje.

Nejsou to jen strašné zprávy a ještě strašnější obrazy ze Sýrie a Iráku, kde se při kdejakém svinstvu vyvolává Korán a při každé popravě se volá „Alláhu akbar“. I v tolika dalších, ne-li ve většině zemí muslimského světa, se odvolávají státní autority, prostátní instituce, teologické školy nebo skupiny povstalců na islám – když utlačují vlastní lid, znevýhodňují ženy, pronásledují, vyhánějí, masakrují lidi jiného smýšlení, jinověrce a lidi jinak žijící. Odvolávají se na Korán a kamenují ženy v Afghánistánu, v Pákistánu vyvražďují celé školní třídy, v Nigérii zotročují stovky dívek, v Libyi stínají křesťany, v Bangladéši střílejí bloggery, v Somálsku odpalují bomby na tržištích, v Mali zabíjejí súfijce a hudebníky, v Saúdské Arábii křižují kritiky režimu, v Íránu zakazují nejvýznamnější díla současné literatury, v Bahrajnu utiskují šíity, v Jemenu štvou sunnity a šíity proti sobě navzájem.

Jistěže odmítá valná většina muslimů teror, násilí a útisk. Není to pouhá fráze, nýbrž přesně toto jsem zažil při svých cestách: Pro koho je svoboda samozřejmostí, ten dovede tím spíše odhadnout její hodnotu. Všechna masová povstání posledních let v islámském světě byla povstáními za demokracii a lidská práva, nejen všechny ty pokusy o revoluce v téměř všech arabských zemích, byť většinou ztroskotaly; právě tak protestní hnutí v Turecku, Íránu, Pákistánu a v neposlední řadě povstání u voličských uren při posledních prezidentských volbách v Indonésii. Stejně tak ukazují proudy uprchlíků, kde na Zemi si mnoho muslimů dělá naděje na lepší život než ve své vlasti: v každém případě ne v náboženských diktaturách. I zprávy, které nás dostihují dokonce z Mosulu nebo Rakky, nemluví o nadšení, ale o panice a zoufalství obyvatelstva. Všechny směrodatné teologické autority islámského světa zavrhly nárok „Islámského státu“ mluvit za islám a detailně rozpracovaly, v čem jeho praxe a ideologie odporují Koránu a základním naukám islámské teologie. A nezapomeňme, že to jsou v nejpřednější linii sami muslimové, kdo bojuje proti „Islámskému státu“: Kurdové, šíité i sunnitské kmeny a příslušníci irácké armády.

To vše je třeba říci, nechceme-li naletět přeludu, který islamisté a kritici islámu vyvolávají stejnými slovy: že totiž islám vede válku proti Západu. Spíše je to tak, že islám vede válku proti sobě samému, chci říci: islámským světem otřásá vnitřní konfrontace, jejíž účinky na politickou a etnickou kartografii nejspíše dosahují otřesů první světové války. Multietnický, mnohonáboženský a multikulturní Orient, který jsem studoval podle jeho velkolepých literárních památek ze středověku a naučil se jej milovat za dlouhých pobytů v Káhiře a Bejrútu, jako dítě během letních prázdnin v Isfahánu a jako reportér v klášteře Már Músá coby ohroženou, nikdy ne neporušenou, přesto však živoucí realitu – tento Orient bude už právě tak málo existovat jako svět včerejška, za nímž pln stesku a smutku pohlížel Stefan Zweig ve dvacátých letech minulého století.

Návid Kermani

Návid Kermani (1967), německý spisovatel a orientalista íránského původu. Jeho pochopení víry bylo ovlivněno jeho šíitským dědečkem. Vyrostl v Německu; studoval orientalistiku, filosofii a divadelní vědu. V roce 1998 promoval v Bonnu, v roce 2006 se habilitoval v oboru orientalistiky. Od svých patnácti psal pro noviny, v letech 1996-2000 pravidelně přispíval do kulturní rubriky  deníku Frankfurter Allgemeine; později působil rovněž jako reportér v krizových oblastech. Od roku 2007 je členem Německé akademie pro jazyk a slovesnost v Darmstadtu, přednášel na řadě zahraničních univerzit. Za svou literární tvorbu obdržel četná ocenění.

Kermani je odborníkem nejen v orien- talistice, nýbrž sleduje také recepci orien-talismu u autorů jako Herder, Goethe či Friedrich Rückert. Je zastáncem liberální interpretace islámu a sekulárního státu, zároveň však mezináboženského dialogu. Vystupuje na podporu zásahu proti „Islámskému státu“ nejen vojenskou silou, ale i ve sféře diplomatické a občanské. V létě 2015 upoutala pozornost jeho interpretace křesťanství v knize Ungläubiges Staunen (Nevěřící úžas).

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
O hranicích. Jacques Mourad a láska v Sýrii
Poznámky pod čarou
  • Már Elian – klášter sv. Eliana z 5.–6. stol. byl jedním z nejoblíbenějších poutních míst v Sýrii. Zničen buldozery „IS“.
  • Már Músá – klášter sv. Mojžíše Habešského na svahu Antilibanonského pohoří v Sýrii, místo ekumenických setkání syrských křesťanů (katolíků a pravoslavných) a mezináboženského dialogu s muslimy.
  • „Svědectví“ italského jezuity Paola Dall’Oglia je věnována kapitola v Kermaniho knize Nevěřící úžas. O křesťanství.
Související texty