Rozhovor s Sylvou Ficovou

Nepřijetí je problém toho, kdo nepřijímá

Se Sylvou Ficovou o jejím coming outu, queer čtení Bílé velryby a básních podle kalendáře.

Rozhovor s Sylvou Ficovou vyšlo 29. 6.

Sylvo, nemám ponětí, nakolik můžu být osobní, leč děláme rozhovor do „queer čísla“, tak to risknu. Vím o tobě, že jsi byla vdaná, v manželství se ti narodila dcera, pak ses rozvedla a od té doby žiješ lesbicky. Když ses vdávala, považovala ses za heterosexuální ženu – a teprve až během manželství jsi pozvolna zjišťovala, že všecko je jinak?

Myslím si, že pro moji generaci není můj osud neobvyklý, znám dost žen i mužů, kteří si podobně jako já svoji orientaci uvědomili až v manželství. Většinou byli také z malého města a mnohdy až do dospělého věku nepotkali nikoho, kdo by jako gay nebo lesba veřejně vystupoval. Sama jsem slovo lesba tehdy neznala jinak než jako nadávku. Samozřejmě jsem věděla o Martině Navrátilové, ale to bylo asi tak všecko. Na gymplu se mi líbily holky, to jsem o sobě věděla, dokonce jsem některým psala básničky a překládala texty písní. Jedné jsem nosila i kytky. Přesto jsem si neuměla představit, že bych s některou z nich chodila.

Pak přišla revoluce. I po ní jsem chodila s klukama, ale většinou to byly vztahy spíše přátelské. A potom jsem poznala Igora… Líbil se mi jako člověk, rozuměli jsme si. Zaujal mě jako osobnost a žádného muže, předtím ani potom, jsem tak ráda neměla.

Problém ale je, že u homosexuality se zpravidla jako její nejcharakterističtější rys uvádí sexuální orientace. Jenže ve skutečnosti jde především o citovou orientaci. Spousta lidí je tělesně schopna ledasčeho, ale neporučíš si, do koho se zamiluješ – to prostě nejde. I mně došlo, že to nebude jednoduché, docela záhy, už když byla dcera malá, ale jednak jsem nepoznala nikoho, s kým bych to mohla sdílet, protože po určitou dobu jsem se rozvádět nechtěla, a jednak součástí mého nastavení je, že když mám úkol, tak ho splním. A manželství je velký úkol, navíc jsme měli svatbu v kostele, takže jsem ten sňatek brala fakt vážně. A i když už bylo nad slunce jasné, jak to se mnou je, rozhodla jsem se to vydržet.

Vydržet?

Vydržet, dokud dceři nebude osmnáct, a pak se rozvést a žít svůj život. Jenže pak se dostaneš do fáze, kdy zvažuješ, co je lepší. Jestli žít ve lži – ve lži vůči sobě, ale i vůči partnerovi i vůči vašemu dítěti – a zakázat si, co cítíš, nebo se rozejít a projít coming outem, kterým ale projde celá tvoje rodina, protože okolí se vyptává nejen tebe, ale samozřejmě i manžela a dcery… Pro mě nepřicházelo v úvahu vytvářet zdání, že je vše v pořádku, a přitom mít utajované vztahy – neboli dělat to, co je zcela běžné v heterosexuálních manželstvích –, nemám na to povahu a ani bych to neuměla. Takže jsem se nakonec rozhodla, že to rozštípnu…

Jak to vidíš s odstupem?

Vidím to tak, že jsme se měli potkat, aby se nám narodila dcera a abychom si oba něco uvědomili. Ale co jsme si z toho uměli odnést do dalšího života, je už věcí každého z nás.

Znám podobných osudů spousty, a to i mezi muži. A nemyslím, že je pravda, že by se něco podobného u dnešní mladé generace už tak často nedělo. Ještě před pár lety jsem poznala ženu, která se po dlouhodobém vztahu s přítelkyní vdala pod tlakem rodiny. Navzdory vší osvětě, která se u nás po revoluci rozjela, je nešťastně ženatých gayů a nešťastně vdaných leseb, kteří odvahu ke svému coming outu teprve sbírají, určitě pořád dost.

Co je podle tebe jádrem coming outu neboli „vyoutování“?

Já říkávám, že coming out je uzdravení srdce, duše i hlavy. A tedy něco, co je vždycky úlevné. Ještě jsem nepotkala člověka, který by prošel coming outem a pak toho litoval. A to ani tehdy, když to někdo v jeho okolí nepřijme. Jemu tu velkou úlevu nic nevezme, protože nepřijetí je vždycky problém toho, kdo nepřijímá, ne toho, kdo jde s pravdou ven.

A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí. Rád bych se tě zeptal na slovo queer. Tento výraz, nedávno u nás ještě neznámý, úspěšně zdomácněl nejen v intelektuálních vodách, ale i v obyčejné komunikaci. Co přesně ten pojem znamená?

Stejně jako slovo gay původně znamenalo rozpustilý, rozjařený, veselý, a později se stalo nadávkou, kterou si příslušníci gay komunity přisvojili a dali jí jiný význam, takže dnes i žena o sobě v angličtině může říct, že je gay, aby se mohla vyhnout slovu lesba, tak i queer je přídavné jméno, s původním významem divný, podivný, střelený, ale i podezřelý. Má se za to, že pochází ze skotštiny, kde označovalo podivína, excentrického člověka. Dnes se tak označuje celá homosexuální komunita, ale obecně se tak může označovat jakékoli chování, které je něčím jiné. Významově se tohle slovo dnes chápe jako opozitum ke slovu straight – tedy rovný, přímý, ale i běžný, normální a konvenční. A naopak všecko, co vybočuje, je queer… Dřív toto slovo mělo převážně pejorativní význam, ale dneska se jím myslí zkrátka všecko, co se nějak vymyká, ale zároveň je něčím zajímavé, barevné, obohacující… Ostatně z písmene q se už stal symbol: když se třeba objeví v názvu nějakého klubu, znamená to, že je „queer friendly“.

Queer taky ale může znamenat nový pohled na věc – když třeba jinak interpretuješ nějakou zavedenou knížku, když ji přečteš jinou optikou. Říká se tomu „queer čtení“. Takhle se dá číst třeba Melvillova Bílá velryba.

Proč zrovna ta?

Těch důvodů, proč se zrovna toto dílo tak vykládá, je víc. Jedním z nich je, že Herman Melville byl podle všeho gay. Jenže orientace autora by měla být při queer čtení vlastně fuk, jde při něm o interpretaci díla. V Bílé velrybě je jedna scéna, která je v queer komunitě považována za kultovní, a sice popis toho, jak hlavní hrdina sdílí úzké lůžko se svým přítelem, harpunářem Kvíkvegem… Když to bude číst většinový čtenář, který o Melvillovi nic neví, tak se soustředí na příběh kapitána Achaba s velrybou a toto bude pro něj zcela marginální scéna. Ale člověku, který je jinak citově orientovaný, samozřejmě taková situace může připomenout něco, co sám zažil. A v literatuře takových scén, s nimiž by se mohl identifikovat, zase tak moc není. Proto to jeden můj kamarád nazývá „z nouze ctnost čtení“…

Ale není to poněkud mechanický způsob čtení? Tímto způsobem můžu z Rychlých šípů vyrobit Teplou pětku a pokračovat dál a dál a postupně přeorat úplně všecko včetně alžbětinského divadla třeba…

Přesně tak, můžeš. Ostatně alžbětinské divadlo hráli jenom muži… A co se Foglara týče, tam taky těžko budeš vedle. Způsob, jakým v Hoších od bobří řeky, a nejen v nich, popisuje chlapecká těla, myslím není nutné komentovat.

Nu, je pravda, že se objevuje názor – vyslovil ho kupř. biolog a filosof Stanislav Komárek –, že Foglar byl neškodný homosexuální pedofil, který své libido beze zbytku přetavil v ušlechtilý a zcela nezištný vztah ke svým svěřencům…

Kdoví. Mně se na queer čtení líbí, že může nejen přinést úplně jiné čtení, ale objevit i zasuté kontexty, které většinový čtenář nevnímá. Jistě, u dobré literatury by teoreticky mělo být jedno, jestli ji napsala žena nebo muž, gay, lesba, trans člověk nebo heterosexuál. Ale každý přece zviditelňuje jiná témata, a právě o ně při „jiném“ čtení jde. Důležitá jsou přitom samotná díla, ne životy jejich autorů.

Čili queer čtení znamená striktně strukturalistický pohled na dílo – autor nám budiž lhostejný?

Někdy. Ovšem současně je pravda, že jsou literární historici, kteří naopak zkoumají charakteristiky autorů ve vztahu k jejich kultuře, historii a komunitě. Existuje přece feministická literární historie, která se často zaměřuje na ženy, jež byly dříve upozaďované a o kterých se nepsalo. Najednou se pak ukáže, že nějaká Aphra Bennová napsala první britský román dávno předtím, než Daniel Defoe napsal Robinsona Crusoea. Jenže donedávna měla tu smůlu, že byla jednak žena a jednak taková Mata Hari své doby… V queer světě se zase pohybují literární historici nebo teoretici, kteří sami ani nemusí být queer, ale mapují ten prostor. Prostor, který se donedávna jevil jako v podstatě homogenní, jako jeden příběh nejlépe většinových, čti: bílých obyvatel – kteří ale celosvětově většinoví nejsou, což je další věc, kterou si zdaleka ne každý uvědomuje. Jistě, určitě jsou kritici, kteří jsou schopni nasadit na tohle queer kopyto naprosto cokoli, ale takhle to dělají i jiní: existuje feministické kopyto, macho kopyto a tak dále. Zároveň však tyto přístupy čtenářům ukazují, že všechny zavedené příběhy se dají číst různě. Že není jenom jeden pohled na svět, ale existuje jich víc. Ostatně když se dají číst různě básně, tak proč ne romány.

Tvou profesí je překladatelství. Z angličtiny překládáš nejen knihy, ale také například titulky k filmovým festivalům. Zaujalo mě, že jsi pro nakladatelství LePress přeložila komiks Alison Bechdelové Lesby k pohledání. Ty jsi ten originál znala a chtěla vydat česky, nebo nabídka přišla od paní nakladatelky?

Ten komiks jsem znala, vycházel v Americe od druhé poloviny 80. let. Dnes Bechdelová občas ještě nějaký díl nakreslí, ale už jen sporadicky. Tehdy Lesby v USA vycházely jako stripy v různých časopisech – nejen queer, ale i většinových, protože byly mezi lidmi populární. Ten komiks je totiž především nesmírně vtipný. Autorka je navíc i politická aktivista; v té době v Americe vládl Reagan, ona byla silně proti němu a v těch stripech tehdejší politickou situaci popisuje. Proto Lesby rychle přesáhly hranice queer komunity a začaly vycházet jako takové sešitky – á pětky, ale naležato.

Ke mně se dostaly už před lety a přišly mi vtipné. Nejvtipnější je, že v těch prvních sešitech nevystupuje jediný muž – autorka si navíc dělá srandu i ze stereotypů mezi lesbami. Protože i mezi nimi lesbami je stereotypů samozřejmě hodně, stejně jako vtipů o nich.

Řekni nějaký!

Tak třeba: Víš, co si vezme lesba na druhé rande?

Co?

Dodávku. Protože se hned stěhuje. A vtipů tohoto typu je v tom komiksu plno. Ženy tam pořád řeší, co komu říct a neříct, a do toho se neustále rozcházejí… Vydat to česky mě vlastně napadlo společně s Markétou Navrátilovou, majitelkou nakladatelství LePress. V Argu tři roky předtím vyšel od Bechdelové Rodinný ústav, což je autobiografický komiks. Autorka v něm popisuje, jak vyrůstala v prostředí pohřebního ústavu, a naznačuje, že gay byl i její otec. S Markétou nás napadlo, že by bylo dobré vydat i ty stripy. Udělaly jsme výběr od konce osmdesátých let do poloviny devadesátých tak, aby to navazovalo, protože některé postavy se vyvíjejí téměř jako v románu. Pro mě překládat Bechdelovou nebyl aktivismus, spíš velká zábava. Hrála jsem si se slovíčky…

Kolik výtisků Leseb k pohledání jste prodali?

Popravdě nevím, to by ses musel zeptat paní nakladatelky, ale žádný hit se z toho asi nestal, myslím, že náklad se doprodává dodneška. Ona přece jenom česká queer komunita je něco dost jiného než ta americká. Když jsme to vydávaly, tak jsem si dělala srandu a říkala, že uděláme reklamu, která vypíchne ty erotické scény. To by se dobře prodávalo. Jenže ve skutečnosti je to „jen“ vtipný politicko-feministický komentář o životě jedné komunity, nikoli lechtivé čtivo.

Existuje něco jako česká queer literatura? Dává ten pojem smysl?

Nevím proč, ale nedává. U nás se sebevědomá česká queer literatura neetablovala. Tato záhada se ale netýká jenom literatury, nýbrž veškerého českého umění.

Pro ilustraci: letos je v londýnské Tate Gallery velká výstava výtvarného umění Queer British Art 1861–1967. Zastoupeni jsou i méně známí queer malíři a malířky. Vyšel úžasný katalog, na výstavu spontánně reagovala spousta časopisů, vydávají se reedice knih queer autorů, znovu vychází třeba Oscar Wilde i mnohá kultovní díla; queer je téma, o kterém se v Londýně volně mluví, a i v kritice výtvarného umění nebo literatury je neustále přirozeně přítomné, je to prostě samozřejmá součást tamní kultury…

Tohle situaci u nás nepřipomíná ani vzdáleně. U nás jsou queer autoři pouze jednotlivci, přestože mnohdy výrazní. Jako by ten fakt, že jsou queer nebo píšou queer, nějak vadil…

Vadil komu?

Přijde mi, že česká literární kritika se zkrátka jinak staví k tomu, když napíše knihu žena a když ji napíše muž, a co teprve když je autorem gay nebo lesba. A u poezie se mi zdá, že to platí dvojnásob.

A kde se to projevuje?

Především v recenzích a kritikách, které nejsou vstřícné k autorkám a queer literatuře a queer tématům – ta často zamlčuje a odsouvá stranou. Už jen ta nesmyslná nálepka – kterou jeden čas hájil Jiří Peňás, a pak už s ní nechtěl být spojován – „ženská autorka“. Jako kdyby se říkalo „mužský autor“… Nálepky jsou u nás vůbec takový oblíbený sport. Ale možná se to v některých kruzích, hlavně mezi tvůrci a umělci samotnými, přeci jen už posouvá dál, především ti mladší už nebývají tak zatížení, nemají tolik předsudků a každou nálepku mnohdy strčí do kapsy.

Může za tím být vytěsněný, nevědomý strach z žen či z homosexuality „mužských autorů“ oněch recenzí a kritik?

Ano, samozřejmě že může. Často to takto funguje.

Znám lidi, kteří se děsí toho, že je někdo označí slovem „homofob“. A přitom kdyby si dali tu práci a vyhledali si přesnou definici toho pojmu, tak by zjistili, že homofobie je prostě jenom jedna z velikého množství všemožných fobií. Tak jako je ten, kdo se bojí pavouků, arachnofob, je ten, kdo se bojí homosexuality a lidí jí obdařených, prostě homofob – nic víc a nic míň.

Z mého pohledu je nejškodlivější taková ta skrytá homofobie, která nosí masku lhostejnosti a říká ti: „Mně tihle lidi nevadí, když nejsou vidět“. A možná že v naší literatuře je to podobné: „Mně tihle autoři nevadí, pokud o tom nepíšou a nemluví“…

Pavel Petr svého času editorsky připravoval v nakladatelství Kniha Zlín řadu poezie a vydal v ní několik autorů, kteří by se dali označit jako queer – třeba Libora Kadlece-Filípka a Bořivoje Kopice. Nevybavuju si, že by se o tom nějak výrazně psalo. Jako by to bylo tabu. Takový přístup způsobuje, že pak ani ti autoři sami nechtějí být s tou nálepkou spojovaní, protože mají strach, a celkem oprávněný, že jakmile se někde objeví, okamžitě dostanou patřičnou nálepku, která upře pozornost na ně, ne na jejich dílo. Když se například dělá rozhovor s nějakou úspěšnou ženou – jedno, jestli je to politička, generálka nebo spisovatelka –, vždycky zazní otázka, jestli je schopna postarat se o děti a jestli doma zvládá úklid. Žena rovná se ohrádka domácnosti. Takže kdyby se zviditelňovalo, že ten či onen člověk je gay nebo lesba, ocitl by se v podobné ohrádce. Jenže autor, který píše, protože je to jeho potřeba, v žádné být nepotřebuje a ani nechce. Pokud se inspiruje specifickým nebo i menšinovým obrazem a tématem, má jistě cenu o něm mluvit, ale pokud píše třeba milostné básně? Když napíše milostné básně muž ženě, opájíme se krásou slov o lásce, ale když napíše muž básně muži, hned z jeho z veršů „prýští hormony“ a homosexuální vášně. Není jedno, komu jsou takové básně určeny a komu se vyznává láska? Není láska jen jedna, jak psal už Blake? V české kotlině asi ne, a možná proto nejsou čeští queer autoři tak vidět. Nechtějí dostat na čelo nálepku, která jejich dílo odsune stranou.

Když jsem se začala překládání poezie více věnovat, taky jsem si často vybírala autory, kteří tematizovali zkušenost, jakou mám já. Přesto by se mi nelíbilo, kdyby se o mně říkalo jen tolik, že překládám hlavně queer poezii – je to poezie jako taková, to „teplé“ je v ní jen pro zahřátí.

Ke kterým knihám tuzemské queer literatury máš nejvřelejší vztah?

Ke knihám Zuzany Brabcové. Jednak je mi samozřejmě blízké, o čem psala, jednak to, jak psala, protože podle mě to byla opravdu výjimečná spisovatelka. Kdyby byla například Francouzka a její knihy by vycházely ve Francii, jsem přesvědčená, že by recepce jejího díla byla ještě o dost jiná a autorka by byla přijímána ještě vstřícněji.

Pak mám strašně ráda Svatku Antošovou, vlastně úplně všechno, co napsala. A taky se mi moc líbí její přednes – Svatka je perfektní performerka. Viděla jsem ji i loni na Pridu a byla opravdu úžasná. Však taky publikum naprosto nadchla… Moc ráda čtu Pavla Petra, což je úplně jiný typ poezie. Některé Pavlovy básně jsem překládala do angličtiny, takže k nim mám vztah o to důvěrnější: něco mi i dovysvětloval a znám ty básně intimněji, než bych je mohla poznat jen jako čtenářka. Už od devadesátých let mám slabost pro Jiřího Kuběnu – možná i proto, že mi jeho psaní něčím připomíná Williama Blakea, včetně těch velkých písmen na začátcích slov. Můj oblíbenec je taky už zmíněný Bořivoj Kopic. A určitě nesmím zapomenout na Písečné dítě Violy Fischerové, což jsou její poslední básně, které věnovala své editorce… A tím můj top ten české queer literatury asi končí. Přečetla jsem toho samozřejmě mnohem víc, ale to už spíše vlažně, bez potřeby se k tomu ještě někdy vracet.

Pak mám ale taky ráda texty, které nejsou primárně queer, ale umožňují queer čtení, jak jsme o něm mluvili na začátku. Z tohoto ranku mě hodně baví třeba Vladimíra Čerepková. Queer téma je taky přítomno v Žítkovských bohyních Kateřiny Tučkové, což skoro nikdo nikde nezmínil, a přitom to v tom románu – a ani v nové brněnské divadelní inscenaci – není vůbec marginální téma. Ne náhodou mají queer shopy, které prodávají queer literaturu, Žítkovské bohyně v nabídce. Queer témata mají ve své tvorbě i Jakuba Katalpa, Františka Jirousová, Bianca Bellová… Queer patří k životu, netřeba z něj dělat něco zvláštního.

Martin C. Putna je autorem svého druhu ojedinělé publikace Homosexualita v dějinách české kultury. Skoro to vypadá, že je jediným zdejším literárním historikem, kterého tato tematika nějak hlouběji zajímá…

Putna mi připadá jako zjevení. V něčem je sice nevýhoda, že queer je zároveň jeho životní téma, na druhé straně je to logické. Feministické literární teorii, která má různé větve, se taky věnují v naprosté většině ženy, což je rovněž logické. Kdo by měl mít k takovým tématům blíž než ten, koho se osobně týkají.

Když se podíváš na seznamy doporučené literatury k maturitě na některých gymnáziích, tak to skoro vypadá, jako by literatura byla jedna velká přehlídka mužů. A to přece není pravda, silných autorek bylo a je už od 19. století dost a řada z nich psala výborně.

Nevylučuju ale, že se queer teorií na našich univerzitách někdo už zabývá a něco chystá. Diplomky na to téma se už pár let píšou… Takže se může stát, že když se mnou uděláš za pět let další rozhovor, vysypu ti už z rukávu celou řádku jmen.

Domluveno. Zamířil bych teď k rubrice Útvary, kterou pro Tvar už třetím rokem děláš (a já si tiše přeji, abys v tom pokračovala). Všímám si, že někteří autoři a autorky, jejichž básně do rubriky vybíráš a překládáš, jsou explicitně queer, zatímco u jiných to nehraje roli. Jakou to má dramaturgii?

Celé to začalo spontánně, nebo spíš jako náhoda, ještě dřív, než se Útvary ve Tvaru objevily. Zrodily se z mého blogu, který se jmenuje útržky a který začal strašně podivně. Měla jsem takové špatné období, kdy jsem nemohla moc číst, což je pro předkladatelku trošku problém. Mohla jsem číst jenom krátké útvary: povídky, básně a tak. A jednou se mi stalo, že jsem měla nějaký text od Gertrudy Steinové, který ve mně silně rezonoval, a já si řekla: To je tak neuvěřitelně současné, kdy ona se vlastně přesně narodila?! Tak jsem se podívala – a ejhle, narodila se ve stejný den, kdy jsem ji četla. Druhý den jsem si otevřela už zmíněnou Vladimíru Čerepkovou, kterou jsem měla už pár dní nachystanou na poličce. Dívám se, kdy se narodila – a opět ve stejný den, kdy jsem knížku vzala do ruky. To už mě vyvedlo z míry, přišlo mi to, jak se říká v Brně, jako pěkná „haluz“.

Pak už jsem si každý den hledala nějakého autora a jediným kritériem bylo, že se musel narodit ten den a že se mi jeho básně musejí líbit. Někdy se stalo, že jsem narazila na autora, kterého jsem vůbec neznala, a občas jsem se do něj začetla, až jsem najednou ztratila dvě hodiny času, a takhle jsem to vedla týdny. Když to byli cizí autoři, tak jsem si hledala překlad, šla jsem do knihovny… A pak už mi to nestačilo, nacházela jsem autory, kteří nikdy přeložení nebyli, tak jsem se do toho pustila sama. Ale tu vybranou báseň jsem překládala vždycky až toho dne. Na blog jsem pak dávala překlady z první vody, nevysezené, nezredigované… Když jsem někam odjela na pár dní, jména jsem si vyhledala dopředu, sbírky si půjčila v knihovně a vzala si je sebou. Báseň jsem ale pořád vybírala až toho dne. Pokud to byl známý autor, snažila jsem se vybírat báseň, která příliš známá není. Někdy nastala „poetická nouze“ – to když nešlo o autora, kterého bych si za jiných okolností četla; ale zase to bylo něčím zajímavé, třeba podivnou češtinou z počátku 19. století… Zkrátka jsem to datum držela a asi po dvou měsících jsem k tomu začala přidávat svoje fotografie. Těch 365 básníků a básnířek jsem tímto způsobem na tom blogu skutečně dotáhla a koncept byl naplněn.

Jela jsem tehdy na takové podivné vlně a děly se mi zvláštní věci. Třeba jednu dobu jsem jezdila na Broumovsku po dientzenhoferovských kostelech a měla u sebe nejmíň devět knih. A v jednom z těch dní měl výročí Sigismund Bouška. A přesně v den, kdy se narodil, což jsem nevěděla, jsem se ocitla v kostele, kde sloužil jako kněz. Měli tam ceduli „Zde působil…“ Musím říct, že jsem z toho měla husí kůži.

Celý ten rok byl pro mě náročný, ale přinesl i něco nečekaného: radikálně proměnil můj vztah k poezii. Už se na ni nedívám takovými těmi exkluzivními brýlemi, které ti říkají „poezie je tohle, ale tamto už ne“. Uvědomila jsem si, že možností čtení je víc. Později jsem začala vyhledávat i autory, kteří byli zajímaví svým životním osudem, etnickým původem nebo citovou orientací, a začala zveřejňovat ty, o kterých se moc neví, ale podle mě stojí za to.

I v Útvarech je pro mě datum narození autora směrodatné, i když už to nedělám na den přesně. A letos jsem si navíc dala jako misi, že budou na řadě jenom ženy. Což nebyl záměr od začátku, ale v určité chvíli jsem se tak rozhodla. Pořád ale držím ten pevný den: posílám ti to, jak víš, k redakci každé druhé úterý. A kdyby ses mě zeptal v pondělí, koho ti k redakci pošlu zítra, tak to přísahám nebudu vědět – někdy sice zakutám na blogu, čistím a přepisuju, ale často překládám od nuly. Jsem jinak dost racionální člověk, nebo jsem si to o sobě aspoň myslela, ale v tomhle případě dělám už několik let něco, co racionální není vůbec. A přesto je to pro mě důležité a dává mi to smysl.

Zkoušela jsi sama někdy poezii psát?

S výjimkou oněch básní, co jsem v sedmnácti psala slečnám, které se mi líbily, tak nikdy. Poezii miluju, ale psát ji nemám puzení. Občas napíšu povídku, ale s jedinou výjimkou v Hospodářských novinách je nikam nedávám. Mám je „v šuplíku“, to jest ve složce v počítači.

A tam čekají, až tě někdo vyzve k jejich publikování?

Načítá se.

  • Milan Ohnisko

    (1965, v porodnici na Obilném trhu v Brně a v tomto městě prožil velkou většinu svého dosavadního života; nyní žije v Praze), básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista, za normalizace disident a signatář Charty 77. Předčasně opustil gymnázium i střední knihovnickou školu. Poté vystřídal nejrůznější zaměstnání: od pomocného dělníka na stavbě, kulisáka či odečítače vody přes nočního hlídače Domu umění, prodavače esoterické literatury a zdravé výživy až po redaktora v několika nakladatelstvích. V prvních letech po listopadu 1989 rovněž provozoval vlastní nakladatelství a knihkupectví.

    Rané básně publikoval v 80. letech minulého století v samizdatu (Vokno, edice Petlice aj.) a v exilových Listech. Je zastoupen v almanachu Lepě svihlí tlové (editor Ivan Wernisch, Brno 2002) a v různých dalších sbornících a antologiích. Překlady jeho básní vyšly ve francouzštině (La poésie tchèque moderne; editor Petr Král, Paříž 1990) a také v polštině a němčině.

    Některé jeho básně zhudebnily kapely Já jsem poznal a Nahoru po schodišti dolů band.

    Knižně vydal básnické sbírky:

    Obejmi démona! (2001)
    Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (2003)
    Milancolia (2005)
    Býkárna (2006, spoluautoři Michal Šanda a Ivan Wernisch)
    Love! (2007)
    Azurové inferno (2009)
    Nechráněný styk (2012)
    Světlo v ráně (2016)

  • Sylva Ficová

    je překladatelka a editorka na volné noze. Překládá odborné texty, beletrii a své oblíbené básnířky a básníky, titulkuje, píše recenze a články a příležitostně přednáší na vysoké škole. Ve volném čase fotografuje. Žije v Brně.