Rozhovor s Kateřinou Pioreckou

Nepotřebuju podpatky

Psát pod pseudonymem je možná pro někoho řachanda, ale pro mě to byl spíš experiment.

Rozhovor s Kateřinou Pioreckou vyšlo 21. 9.

Na čem teď zrovna pracuješ?

Na kolektivních dějinách protektorátu Čechy a Morava, což je pro mě dost velký protiúkol. Je spousta historiků válečných dějin, řada interpretů poezie a prózy, kteří se tím obdobím zabývají, ale já jsem především historik 19. století. A shodou okolností jsem se v ústavu dostala tam, kde jsem začínala – do oddělení dějin 20. století a současné literatury. Což mi vůbec nevadí, protože první republika je fascinující a některé avantgardní proudy jsou pro mě neskutečně inspirativní. Ale psát dějiny protektorátu pro mě protiúkol je, protože se v zásadě vyhýbám traumatickým a traumatizujícím tématům.

Proč?

Jsem ráda, když literatura mluví sama za sebe. Není dobré, když kontext dominuje a my interpretujeme literární dílo skrz něj. Utilitarizovat umění je mi proti srsti. Přitom v českých literárních dějinách to je podstatné téma, vzpomeňme Dalimila. I literatura 19. století je psaná intenčně, v některých obdobích to opravdu převládá.

Dá se zobecnit, ve kterých?

V těch, kdy literatura přebírá funkce jiných žánrů, ať už je to publicistika, anebo řeč politiky. To se za protektorátu dělo ve velkém. A nejen za protektorátu. Druhá republika začíná přejímat nacistickou rétoriku, ovšem my se strašně bojíme někoho obvinit z kolaborace. Ale jak zdůrazňuje Susan Sontagová, nacistická rétorika a diskurs byly ve své době ohromně sexy. Nemusíme vzpomínat jen na fotografie Leni Reifenstahlové z berlínské olympiády; jde o to, že Němci dokázali být silný národ, který definoval vlastní hodnoty včetně kulturních. Nebyla to jen oblá těla a vyrýsované svaly, ale i tradice německé literatury, která dostala ostré kontury. Podobně se část českých literátů snažila redefinovat literární kulturu, především v katolickém diskursu, a navázat na to, co vágně označovali jako českou kulturní tradici. Tohle mě znepokojuje, zvlášť v kontextu dnešní publicistiky.

Vidíš paralelu se současností?

Právě že velmi! Návrat k tradici a rétorika, která je sice prázdná, nicméně ukazuje silného Čecha, který má potenciál husitů, vyznává křesťanské hodnoty, i když je vlastně bezvěrec…

To je přece vylhaný konstrukt!

Je. Jenže takové konstrukty bohužel fungují a vždycky se někde vyjeví, ať už ve 40., nebo 90. letech 19. století, nebo na konci 30. let 20. století. Anebo právě teď. Naštěstí v literatuře to dnes jako diskurs vůbec nefunguje, ale rétorika publicistiky – zvlášť té internetové – je v tomhle směru silná. Vytahují se písně a poezie 19. století a jsou reinterpretovány.

Vlastně zneužity, ne?

Hrozně. Nedávno jsme s dcerou podnikly pouť do Olomouce a skončily u domku, ve kterém trávil každé prázdniny Jiří Wolker. Domek byl obležen kočkami, západ slunce, idyla. Ale hned vedle byla vývěska někdejšího uličního výboru, nyní Hraničářů, s citátovou poezií – na tohle se hodí takový Karel Havlíček Borovský nebo Svatopluk Čech –, vždycky jenom dva verše, a extrémně pravicové názory, jak je potřeba zachovat čistou rasu a bránit hranice.

Vnímáš to jen jako gesto, nebo reálnou hrozbu?

Gesto to není, ti lidé to prožívají. Mně je to vzdálené, ale mám příbuzné, kteří volí úplně jinak než já a vím, že s nimi společnou řeč nenajdu.

Jako historička asi tyhle věci vnímáš naléhavěji…

Tenhle typ rétoriky málokdy zůstal bez tragického dozvuku. Třeba v 90. letech     19. století byl proces s Omladinou a krvavé česko-německé spory, před kterými dnes zavíráme oči. Nanejvýš se dozvíme o hilsneriádě a bojích o rukopisy. Ale že se někde Na Příkopech porvali čeští studenti s německými, o tom nic netušíme. Nás teď zajímá vyhnání Němců a naše vina za to, jak probíhal divoký odsun… Dějiny jsou i zamlčováním spousty dějů. Chodíme po hrobech dávných předků, a vlastně ani nevíme, čí jsme potomci. Kdo byli Bójové, Bohémové? Teorie, že šlo o germánské kmeny, byla částečně vyvrácena. A jak se jednotlivé národnostní i sociální skupiny překrývaly, to se ze školních učebnic nedozvíme.

Dobrá zpráva je aspoň to, že, jak říkáš, nacionalistické názory dnes nepronikají do beletrie.

V tuhle chvíli se nedostávají do hlavního proudu, to je pravda. Máme ale silně nacionalistickou hudební scénu. Pokud bychom o písňových textech mluvili jako o poezii, pak můžeme říct, že výrazně nacionalistickou poezii tady máme.

Navíc písňové texty se dostanou k mnohem více lidem…

Po roce 1989 se česká literatura začala uzavírat a být určitým způsobem exkluzivní. Silně oddělujeme literaturu a čtivo. Jako literární vědec nemám přehled o tom, co se opravdu čte. A co teprv písňové texty…

Není to paradox?

Je, ale já prostě nemám načtené věci, které můžou číst matky spolužaček mé dcery. A ještě je rozdíl v tom, co čtu, abych měla přehled, a co si najdu jako fajnšmekr, kvůli čtenářské extázi. Takových knih nalézám strašně málo, ale jsou.

Například?

Od gymplu ujíždím na francouzské literatuře. Zajímá mě sociální román, který v českém prostředí chybí. Ale v českém překladu před časem vyšel třeba román Matthieua Junga Princip opatrnosti (Kniha Zlín 2011), který relativizuje podivnou snahu nás Evropanů zavírat oči nad jakýmkoliv rizikem. Teď mě ale zaujala reportáž Saši Uhlové, která půl roku chodila do zaměstnání placených minimální mzdou. V beletrii se tak silného sociálního tématu nedočkáme.

Kde ses naučila tak dobře francouzsky?

Dobře francouzsky neumím. Mám z francouzštiny jen maturitu. A obecně nerada mluvím v cizích jazycích. Limituje mě to. Pro Václava Černého a jeho generaci byla francouzština základem osobního espritu a osobnostního růstu. Pro mě je francouzská i anglická literatura v určitých žánrech velmi inspirativní. V angloamerické literatuře jsou pro mě klíčoví beatnici a v té době populární detektivní žánr.

Detektivní žánr?

No jasně. Klasická anglická detektivka a na druhé straně drsná škola, to je základ vypravěčského umění! A z francouzské strany to není nový román, ten je pro mě příliš artistní, ale linie prokletých básníků, existencialismus a strukturalismus.

Nakolik se ti v průběhu života mění literární vkus?

Myslím, že to, co člověk načte v post- pubertálním věku, je interpretační klíč, ze kterého se nejsme schopni zcela vymknout. Já třeba nikdy nebudu mít úplně pochopení pro ruskou literaturu. Francouzská kulturní škola je pro mě výraznější.

Byla jsi k tomu vedena odmalička?           

Ne. Ale děděná rodinná knihovna, předplatné Klubu čtenářů Odeon – a deštivé prázdniny –, to udělalo své. Maminka se mnou chodila po výstavách, a to pro mě bylo důležité. Z 80. let si pamatuju velkou výstavu etruské kultury v domě U Hybernů, která pro mě byla klíčová. Kolik mi mohlo být? Jedenáct, dvanáct. Stejně tak mi utkvěla výstava Karla Malicha v domě U Kamenného Zvonu…

To máš tedy dobrou paměť!

Je to dispozice, která k mému povolání patří. Bez paměti není možné fungovat. Je emocionální paměť, faktografická, encyklopedická… tou tedy zrovna nedisponuju. Vím, kde si co najít, ale přesný název ze mě nevypadne. Zato historickou paměť pěstuju. Vzpomínky pamětníků jsou ovšem vždycky limitované, proto orální historie musí mít pevné teoretické základy a veškerá vzpomínková literatura musí být konfrontovaná, a ne braná jako nezvratitelný fakt. Ovšem bez kolektivní paměti nelze historický fakt vůbec vykládat.

Jak vypadá historická paměť jednot-livce? Je to generační záležitost?

My dvě známe stejné večerníčky, ale tenhle kontext nesdílíme se svými generačními druhy z Evropy. Je to žitá zkušenost. Obě víme, co je to pribináček a jaká písnička a jaký film se k němu váže. Ale vlastně to k životu vůbec nepotřebuješ.

A k čemu tedy? K vědomí generační sounáležitosti?

Jsou to úplně směšné body, na kterých někteří lidé budují češství a to, čím jsme výjimeční. A bohužel pro někoho je to pribináček.

To je úplný bonmot!

To víš, učím se od pana prezidenta.

Kolik jsi už vlastně vydala knížek?

Vydala jsem disertaci o dialogu české historiografie s evropskou na přelomu 19. a 20. století, pak edici s komentářem o české literatuře naukové, která se týkala diskusí v 80. letech 19. století o tom, jak má vypadat věda… Následovala Praha avantgardní. Teď Psaní na dotek. A mezi tím nějaké ty kolektivní Dějiny české literatury 1945–1989 nebo výbor z diskusí o Rukopisech královédvorském a zelenohorském.

S manželem Karlem jste napsali velmi úspěšnou Prahu avantgardní. Jak vznikala?

Čistě proto, abych se odreagovala a udělala si radost. V té době mi dojížděla rodičovská. Celou dobu jsem měla část úvazku, ale neměla jsem hlídání. Takže jsem psala, když dítě spalo. Praha avantgardní byla relax. Šlo i o to, vytvořit jiný typ literárního průvodce. V Akademii předtím vycházela série personálních průvodců – Na cestách s Máchou, Na cestách s Hrabalem, s Kafkou; jenže v české literatuře není moc autorů, se kterými byste chtěli takto cestovat. Já bych třeba chtěla cestovat s Bieblem… S Karlem jsme si vymysleli koncept průvodců, kteří by se zabývali určitou epochou nebo určitým problémem. Říkali jsme si, že třeba po vzoru Vlčkovy Prahy roku 1900 je zajímavé vnímat epochu v  časové sondě, v příčném řezu. Dopadlo to tak, že jsme vybírali literární ukázky a na základě nich volili jednotlivá hesla. A pak byla místa, která nešla minout, ať už to byly kavárny, ke kterým se vztahovaly manifesty, nebo bydliště básníků a prozaiků. Souvisí to s geografickým obratem, který humanitní vědy před pár lety prodělaly. Doteď mě zajímá, kde literatura vzniká a v jakém prostoru a v jaké societě funguje. Současná česká literatura je vlastně exkluzivní. Kdybychom zakreslili na mapu, kde má čtenářské okruhy, bylo by to hodně smutné. Měli bychom několik literárních center a pak solitéry, kteří odešli na venkov, a tam žijí mezi kozami a knihovnou.

Jsi i recenzentka. Máš oblíbené autory, proudy?

Jenže já jsem špatná recenzentka, nerada píšu kritické recenze. Nejsem polemický typ, nechci vstupovat do sporů, byť literárních.

Načítá se.

  • Kateřina Piorecká

    (1976), literární historička a editorka. Zabývá se dějinami myšlení o literatuře, literární geografií a technologií psaní. Od roku 1999 působí v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, o rok později se stala jednou z pořadatelek tzv. plzeňských sympozií k problematice výzkumu kultury českého 19. století. Je mj. autorkou monografie České dějepisectví v dialogu s Evropou 1890–1914 (2009) a Psaní na dotek (2016), antologie O českou literaturu naukovou (2012), spoluautorkou Dějin české literatury 1945–1989 (2007–2008), antologie Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda 1817–1885 (2014) a editorkou prvních dvou svazků Vybraných spisů Vladimíra Macury (2015–2016). Přispívá do Tvaru, Hosta a dalších literárních i odborných časopisů.

  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, editorka, publicistka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK; doktorát tamtéž nedokončila. Od roku 2013 vede recenzní rubriku Tvaru. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírkou Přítelkyně (nakl. Literární salon), roku 2009 jí vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách s linoryty Pavla Piekara Město, které není. V roce 2015 vydala sbírku Tance (nakl. Dauphin). Je laureátkou Drážďanské ceny lyriky 2016. V nakl. Dauphin vyšla také sbírka Zatímco hlídací psi spí (2017).