reflektuje Jitka N. Srbová

Námluvy nad propastí

Milan Ohnisko ~ Světlo v ráně

Pokud se vám zamlouval Milan Ohnisko coby mistr zkratky a hořkého aforismu, zvykněte si, že dávkování se v nové sbírce změnilo.

Nová básnická sbírka Milana Ohniska (nar. 1965) přitahuje pohled. Kniha je skutečně krásně a pečlivě vypravena, reprodukce strhujícího obrazu Viktora Pivovarova Svatý Šebestián na obálce zároveň slibuje, že uvnitř čeká napětí, ba drama. Pro čtenáře poezie vějička, na jejíž lep se chce sednout. Krvácel autor, bude krvácet čtenář?

Pokud se vám zamlouval Milan Ohnisko coby mistr zkratky a hořkého aforismu, zvykněte si, že dávkování se v nové sbírce změnilo. Rytmické hříčky plné (sebe)ironie a černého humoru, kterými se hemžilo třeba ještě Azurové inferno (2009), tady už netříští pozornost. Ta se naopak přesouvá k hlubší výpovědi, k vrstevnatějšímu příběhu textu, a sahá až k odkrývání ran. Možná v naději, že jedině budou-li zranění obnažena, dotkne se jich světlo Milosti (viz významově velmi sytá báseň „Někdy svítí slunce“, s. 73).

V poezii platí, že ten, kdo má odvahu se odhalit, odhaluje také pro sebe samotného. Je dobře přikládat vážnost tomu, co dělám, když poezii píšu – a ještě lépe: přiznat to před čtenářem. Neznamená to tesat pompézně do mramoru, ale vědomě vydávat svědectví o světě. Svědectví, které nebudu ničím zastírat ani (sobě, čtenáři) usnadňovat. To, že reje veselých masek Ohniskovi v posledních knihách ubývají, je pro mne tedy jednou z výher. Našlápnutá místa a obratné karikatury jsou tu pořád, žádné obavy, stejně jako drsná slova, kterých se autor nikdy nebál a možná se jimi i bavil. Ale děje se to méně a pro mne je to tak dobře. Pocit zpovzdálí sledovaného kabaretního představení je pak ve čtenářském zážitku nahrazen příjemně zneklidňujícím pocitem bezprostřední účasti.

Světlo v ráně neznamená ostrý předěl v Ohniskově tvorbě. Přirozeně pokračuje v autorových bytostných tématech či se k nim vrací, jak ostatně píše Igor Fic ve svém odstavci na předsádce sbírky. K tomu nemohu smlčet poznámku: Ficovo úvodní slovo mělo otevřít dveře do knihy, čtu ho však spíše jako sympatizující ornament. Mohlo být jistě poctivější – nebo, přesněji řečeno: mohlo mít větší hodnotu osobní výpovědi. Proč myslím, že je to důležité? Protože je dobré, když se ke knize v jejím celku vyslovuje ještě někdo druhý, někdo, kdo má blízko k evoluci textu či lidsky k autorovi. Kdo porozuměl či možná nad rámec čistého čtení uchopil bytost sbírky ještě předtím, než se jí chopí čtenář, recenzent. A vyslovit se znamená přece víc než jen vystavit účtenku s položkami.

Dobrá. V čem se tu tedy pokračuje a co je překračováno? Začněme tím prvním: domnívám se, že pro Ohniska je charakteristický koncept nejednoznačného Nebe-Pekla, ze kterého vyplývá veškerá bída lidská, respektive pohyblivý písek krajin jeho básní. Ohniskovo nebe má stejně jako jeho peklo typické lidské rysy nespolehlivosti, náladové přízně i neomluvitelné krutosti: „Zkouší zbytečný Bůh / co ještě zbytečně unesu?“ (Azurové inferno, 2009, s. 32–33). V takovém nevyzpytatelném světě je pak pohyb nebezpečný a stále hrozí pádem. Také proto se ve sbírkách vracejí motivy propasti, která se člověku hladově otevírá pod nohama. „Chvěje se propast / a já se chvěju nad ní“, píše se v Infernu (s. 95) a jistě to není jen o závrati z Macochy. V nové knize se tento existenciální motiv ozval v popisu známého obrazu: „A v noci nad postelí vedl anděl malého hocha po úzké lávce nad strašnou propastí“. A byl by to snad obraz vlídnější – kdyby ovšem bylo z básně jasné, co přesně anděl s člověkem zamýšlí. Můžeme se spolehnout na náladové vedení „shora“? Podle autora v tom bohužel nemáme žádnou jistotu, jistě víme jen, že chlapec měl blonďaté vlasy.

Není proto divu, že se v Ohniskových básních nedozvíme už vůbec, zda o nebe se má případně usilovat, není jasné, zda peklo je o tolik horší, když navíc jsou obě nad-lidské sféry s lidským světem silně svázány, a ovšem, k obojímu se jde ze smrti. A ze smrti pro básníkův lyrický subjekt vždycky trčí úzkost. (Běda, tento opěrný termín je blátivou výmluvou, při hustotě obcování se smrtí napříč Ohniskovými sbírkami drze tvrdím, že tak to prožívá on sám. Intenzivně, proto opakovaně, v nekončícím příběhu přelévajícím se z knihy do knihy.)

A proč autor prostě smrti nepřitaká, ať už si ho vede kamkoliv? Protože tu proti sobě věčně bojují Eros a Thanatos. Netřeba vysvětlovat, kde se tu ty termíny vzaly, ve freudovských kategoriích je Milan Ohnisko dobře zabydlen (viz báseň „Budoucnost“, s. 53). Eros zve k (dalšímu) životu, k objevům, k novým cestám, které vedou jinam, pryč od rutinních osobních i směšných literárních vztahů. Eros si vždy bedlivě všímá nových dívek a přeje si, aby všeho byl stále začátek, nekonečná potence. Jenže Ohniskovy dívky jsou často nedostupné, patří jiným či k jiným hovoří („Na řece“, s. 35). Ve chvílích odmítnutí či zmařených námluv jsme hned v otevřené ráně beze světla, přirozeně se tu otevírá prostor pro druhý, temný pud, Thanatos – ten, který životu a prožitkům aktivně překáží, upozorňuje na nevyhnutelnost konečného zmaru a živí se destrukcí. Ze symbolické naděje dívek jsou pak rázem okoralé ženy-saně (strašlivá báseň „Saň“, s. 59) či přinejlepším ženy, které odcházejí dříve, než dojde k naplnění čehokoliv (rezignující „Konec roku“, s. 25).

Kdyby sbírka byla načrtnuta pouze mezi těmito dvěma kontrasty či se odehrávala jen v nich, bylo by to ovšem málo. „Jsou určitě jiné ženy / jsou určitě jiné životy / A určitě i jiné smrti“, psal Milan Ohnisko už v knize Nechráněný styk (2012). Z tohoto vědomí a z umanutosti, se kterou se klíčové motivy vzájemně potírají i doplňují, pak chlap-Ohnisko jako autor těží odstup pozorovatele a volnost tvůrce. Ze stejného zdroje také jeho text získává sílu překročit pasti šablon.

Zatímco lidské nebe a peklo do sebe prostřednictvím kompatibilních jedinců zatínají drápy, zní refrén: „po nebi plují šedé mraky / mnoho jich po cestě zahyne“ (s. 21 a 33). Tento hlas ale nezní v panice či beznaději. Je v něm přitakání a zároveň vystoupení ze hry. Tady autor překročil dávné anekdotické pointy a do svých propastí už nemusí padat. Když se kdysi ptal: „v náruč / Hádu / já du?“ (Milancolia, s. 109), bylo to docela jiným tónem, než když v poslední básni Světla v ráně, která se jmenuje „Konec světa“, píše s pohledem pomyslně zamířeným na tušený druhý břeh: „Nevím, co bude dál“. Je v tom náhle jistá chápající laskavost. Neví se. Dobrá. A tak, místo aby se ironicky šklebil a přitom nervně pod stolem ošíval, může se tomu čtenář společně s autorem docela normálně a s úlevou usmát.

 

 

 

Námluvy nad propastí | foto

Milan Ohnisko

(1965), většinu života prožil v Brně, od roku 2012 žije v Praze.
Od devadesátých let se živí jako nakladatelský redaktor – zprvu interně (nakladatelství Petrov), posléze externě na volné noze (Argo, Druhé město, Odeon a další).
Je autorem osmi básnických sbírek; za tu poslední, nazvanou Světlo v ráně (2016), obdržel v roce 2017 cenu Magnesia Litera za poezii. Je spoluautorem skupinové básnické sbírky Býkárna (2006), kterou napsal společně s Ivanem Wernischem a Michalem Šandou. Pod názvem Oh! (2012) vyšel výbor z jeho básnické tvorby z let 1985–2012.

Profil

Jitka N. Srbová

(1976), básnířka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Na internetu publikovala pod nickem Natasha; básněmi je zastoupena v literárních sbornících 7edm (2010) a Místa nevhodná k odstranění (2010) a v ročenkách Nejlepší české básně (2012 a 2015). Publikovala rovněž hojně časopisecky. Uspořádala sekci internetových autorů v Antologii české poezie II. díl, 1986–2006 (2007) a výbor z díla Milana Hrabala Až na kost (2011), řadu let vedla on-line Almanach Wagon, její zájem o poezii na internetu začal v polovině 90. let a trvá dodnes. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013) a Les (2016). Její básně byly přeloženy do němčiny a lužické srbštiny. Miluje fyzickou korespondenci, plnicí pera a pozorování lidí ve vlaku. Žije v Hořovicích.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Námluvy nad propastí
Související texty