RK

Mýtus Západu

A opravdu nic nesymbolizuje vzájemné prostupování Východu a Západu lépe než dějiště románu – „západovýchodní“ Petrohrad, město vydupané ze země, pro Západ příliš východní a pro Východ příliš západní.

Esejistika – Esej Z čísla 6/2017

Východ versus Západ

Gončarovův Oblomov začíná podrobným popisem titulního hrdiny, jehož fyzické vlastnosti – klid, změkčilost a ne- výraznost – příkladně korespondují s volným oděvem:

„Měl na sobě chalát z perské látky, skutečný východní plášť, který ani trochu nepřipomínal Evropu, bez třapců, bez sametu, bez zúžení v pase, velmi obšírný, takže se i Oblomov do něho mohl dvakrát zavinout.“

Oblomovův přítel Štolc je hrdinovým pravým opakem: prakticky založený člověk, který se bojí snění, činný, pružný, s pevným krokem a jasnou hlavou. Štolc má německého otce, vše na něm je uměřené, v rovnováze a na správném místě. Protiklad mezi Oblomovem a Štolcem je protikladem me- zi Východem, světem snění, neurčitosti a pomalosti, a Západem, světem rozumu, definic a rychlosti. Dramatickou osnovu  evropských dějin tvoří fakt, že vyznačený protiklad mezi dvojím pojetím života a skutečnosti se občas – a oboustranně – chápe jako protiklad mezi lepším a horším, mezi zlem a dobrem, jako střet civilizace s barbarstvím. Nedůvěru Východu k Západu vyjadřuje Štolcova matka, Ruska, která na svém synovi, polovičním Němci, pokaždé vidí něco barbarsky drsného, i když je oblečen s nejjemnějším vkusem.

V souvislosti s tímto zdánlivě nepatrným románovým detailem nelze nevzpomenout Dostojevského předsudky vůči „zkaženému“ Západu, ostatně dobře známé. V jeho umělecké próze se vynořují četné protizápadní invektivy pronášené ústy fiktivních postav, kdežto ve své publicistice už docela popustil uzdu svému šovinismu a konzervativnímu nacionalismu, které by geniálnímu spisovateli v éře politické korektnosti jistě notně pošramotily pověst. Opačné předsudky, tedy předsudky vůči Východu, zase nalezneme v Mannově Kouzelném vrchu, kde vystupuje postava chlapce jménem Přibyslav Hippe. Jeho vzhled (kulatý obličej, vystouplé lícní kosti, plavé vlasy) je charakterizován jako „cizokrajný“. Kvůli němu si Hippe mezi spolužáky vysloužil nepříliš lichotivou přezdívku „Kirgiz“. Pocházel z Meklenburska a

„byl zřejmě výplodem starého míšení ras, přesazení germánské krve do lužickosrbské nebo také naopak“.

Nelze bezpečně rozsoudit, zda citovanou charakteristiku vyjadřuje neosobní ironický vypravěč, nebo (formou nepřímé řeči) Hans Castorp, hlavní postava románu. Rozhodně se však jedná o příklad literární reflexe západní přezíravosti vůči „méněcennému“ Východu. Náleží k velikosti Witolda Gombrowicze, že vzal tuto Západem podsouvanou „méněcennost“ Východu beze studu za svou a založil na ní estetický projekt svého díla. (O Gombrowiczovi bude řeč později.)

Jiný Polák, Czesław Miłosz, trpěl podobnými předsudky jako Hans Castorp, respektive netělesný vypravěč Kouzelného vrchu. Třebaže jsou Miłoszovy interpretace Dostojevského místy brilantní, pozornost zasluhuje jeho srovnání Dostojevského a Swedenborga, sám autor, mimochodem katolík, v nich nedokáže překonat fatalistické pojetí Ruska jako temné, iracionální síly pravoslavného Východu, které je třeba se stále obávat. (Výmluvné doklady podobných předsudků nalezneme pochopitelně i v české kultuře dávno po Karlu Havlíčkovi. Můžeme zmínit třeba hysterické rusofobní projevy Vratislava Effenbergera, jež otevírají knihu Republiku a varlata, hořké účtování s 20. stoletím.)

Problematičnost jednoznačného kladení Západu proti Východu a vice versa, tkví v tom, že se nebere v potaz členitost obou kulturních okruhů, jejíž zohlednění brání kulturní tautologii. V Západu je totiž také kus Východu a Východ zase není jen Východ, nýbrž jak píše Berďajev, spíše vnitřní spor o Západ:

„Protikladnost a komplikovanost ruské duše možná souvisí s tím, že se v Rusku střetávají a vzájemně na sebe působí dva proudy světových dějin – Východ a Západ. Ruský národ není národem čistě evropským, ani čistě asijským. Rusko, to je veliká část světa, obrovský Východo-Západ, spojuje v sobě oba světy. A v ruské duši vždy zápasily dva principy, východní a západní.“

Východ, to není jen Oblomov v perském plášti, nýbrž i Oblomovův obdiv k činorodému Štolcovi, zcestovalému, přátelskému a osvícenému. Joshua S. Walker ve své studii „Ani měšťan ani milostpán“, imagologickém a interkulturním čtení literární postavy Andreje Štolce, sice uvádí, že sebevědomý outsider Štolc představuje symbol Západu (zatímco Oblomov, logicky, symbolizuje Východ), ovšem Štolcovou mateřštinou je ruština, zatímco Oblomovovi se dostalo částečně německého vzdělání. A opravdu nic nesymbolizuje vzájemné prostupování Východu a Západu lépe než dějiště románu – „západovýchodní“ Petrohrad, město vydupané ze země, pro Západ příliš východní a pro Východ příliš západní. Znovu si připomeňme Dostojevského a to, s jakou averzí vypravěč Zločinu a trestu popisuje Petrohrad, ten nenáviděný Pitěr – jako místo plné prachu, vápna a dusného horka k zalknutí – ve srovnání s líčením sibiřského vyhnanství; teprve v této typicky ruské krajině Raskolnikov prozře, pochopí zvrácenost své ideje, která ho přivedla k dvojnásobné vraždě: otřese jím vidina morové rány šířící se z Asie do Evropy. Východ, představa asijské smrti, Raskolnikova morálně zachránil.

Antimýtus Západu

Načítá se.

Památce Tzvetana Todorova (1939-2017),

  • Roman Kanda

    Ctitel paradoxu a dialektického myšlení, bývalý redaktor Tvaru, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. Literaturu chápe jako široké pole jazykové praxe, zahrnující kromě estetiky, poetiky i filozofické, ideologické a politické aspekty. Zabývá se literárněvědným a estetickým marxismem, dílem Witolda Gombrowicze a literární kritikou. K vydání připravil dvojici knih Trhliny světa. Kniha studií o Bohumilu Hrabalovi (Praha, ÚČL AV ČR, v. v. i., 2016) a Podzim postmodernismu. Teoretické výzvy současnosti (Praha, Filosofia 2016), jichž je zároveň spoluautorem. Žije v Praze a věří, že radikální (sebe)kritika osvobozuje a že mlčení říká víc než psaní. Za vrchol literárního umění považuje esej.