Moje maso je dnes ráno spuštěná vlajka
Marko Pogačar

Moje maso je dnes ráno spuštěná vlajka

schody běžící do nekonečna, jak rozhovory o politice /
a zrovna když si někdo všimne, že se totalita a demokracie / odlišují pouze číselnou soustavou

Beletrie – Poezie
Z čísla 1/2017

Člověk večeří v otcových pantoflích

Co byly hranice, teď jsi ty

byl hluboký a rovný květen

cesta rozkopaná kvůli pracím, sníh

suchý a najednou:

abych to řekl otevřeně,

nic jsem nikomu nedlužil

stál jsem ve veřejích, voda

zmrzlá strachem mi smáčela záda.

a když jsem sklopil oči, viděl jsem

praženou kukuřici, jak pádí za svou solí, a věděl jsem

někdy v noci zčerná, jako bobky.

vešel jsem, abych čelil mučivému obrazu:

ne láska, hloupost, hloupost je srdce světa –

a teď v těch pantoflích uvnitř jím a pláču,

jen jím a pláču v domě.

 

O špatném počasí

To není žádné jaro.

jen květiny se tupě vytahují ze svých pohárků

a včely zpívají linouleu a koberec větru. vzduch,

hluboký a těžký, zajíždí pod traviny a zvedá

břicha myší: neskončí ani den a ony

rozhrnou tělo jak závěs a roznesou

kosti a vnitřnosti. to není žádné jaro

jen vody v řekách rostou a spíže

čekají, aby je vyplnila čirá novost. všudemožně bohové

vrkají z hrobů, jak holubi. A jejich lid

jinému lidu dloube oči, ale v noci, to se děje

v noci. ve dne to pučí a do města se vracejí ptáci: dráty

těžké básní a země plodná díky hovnům svírají hrdlo.

živé ploty pnou se do nebe. číšníci vynášejí stoly

a mouchy padají do sklenic. zeleň se rychle učí svému jazyku ­–

spolehlivý slovník cypřišů, slova buků a bříz;

dokonce i hlína pod nehty je připravena kvést. a přece

to není jaro. není to nic. bez tebe není jaro, dost,

dost bylo lží.

 

Zúčtování (bůh a pokladní)

Svět je účetní s hřebenem

v kapse košile, zlatý prsten, vzkaz

 

který chybí, vzkaz

zaseknutý do masa prstu, do prasečí osy ­

 

účetní, ten svět, s veškerýma ušima,

s šampónem z kopřiv, co nepomáhá, co je úplně

na nic.

 

láska temná pokladní.

a zatím výlet, zimní dovolená na Tise, bruslení

 

na ledovém jezeře, v šílených osmách,

jako znakem pro nekonečno, ve snu,

 

ve snu o sviních, které končí konečným pádem.

pokladní jí rohlíčky, sýr a buchty, sama:

 

pokladní pod oblohou. v zubech jí zůstávají

drobky. v uších jí zvoní cinkání bruslí.

 

a v krabičce sirek, nechutný a prázdný, trezor pro mrtvé,

bůh: bůh je bankomat.

 

H. C. Andersen Boulevard 50, klasicky

Celý den jsem myslel na hrušku.

 

probudil jsem se a cítil, jak se zralá

rozšiřuje a sbíhá do svého jádra a jadýrek

jako obrovské srdce světa.

 

v poledne, kdy je slunce skutečně na svém místě,

představoval jsem si místo žluté hnědou a zelenou, jak vylévají

lásku na temeno mé havy, do oné díry, kterou

tam vyvrtal bůh.

 

a ve stejnou dobu jsem myslel na hrušku v tvých ústech

a nevím, co mi přinášelo větší potěšení:

dráha sliny, blyštivá, ti stéká po jazyce

nebo že to všehno bylo kvůli hrušce.

a taky mě napadl smutek, touha po něčem tvém,

ale myšlenka na hrušku ji brzy zahnala,

střežící tak mou důstojnost.

 

Odpoledne mám sklon dělat nové věci,

tak jsem zkusil vypudit hrušku z mysli meditací.

mezitím rozum jsem nezvládl očistit:

nedaleko zasedala chorvatská sněmovna,

a tak mě napadaly jen samé hlouposti,

nebezpečné hlouposti, s nimiž jsem si nevěděl rady.

 

v předvečer jsem byl už unavený z přemýšlení

když jsem ale zavřel oči, zase jsem viděl hrušku, jak se čerstvá

houpe v díře okna.

zhrozil jsem se a přestal, protože levitující věci jsou strašné,

zavřel jsem okno a zatáhl závěsy, lehl si,

ale hruška ani pak nezmizela.

 

nakonec, už hluboko v noci, s rukou na čele,

zdá se mi, že všechny obrazy světa se vejdou do jednoho:

hruška, ohromná lahodná hruška, jak se mstí, a hory,

hrbolaté, žluté hory: moje zuby, její obzor.

 

Červenec, nedokončeno

Tohle tady je město

plát, k němuž noc příliš pomalu přichází

soptící talíř, ale noc se i tak snáší

 

tohle je velké město

nicméně zřídkakdo tu organizuje zábavu

 

červenec

 

ten tlak, pařez pod hlavou roku

tragika naší doby

 

tohle je město, tohle je město slyšíte

trafika jedna za druhou zvedají kapky

dešť hned v páru přechází, náš národ na nebi

národ v těle komína

 

já mám přece jen radši, když dny mizí ve včerejšku rychleji

rychleji, jako když zuřiví ježci beží

do noční můry mastného vykotlaného mlází

 

ano, vše je víc slunce na temeni

a čím dál hůř čelím očividnostem

národ je na nebi okován hvězdami

 

jako Gould nahoře v Kanadě, celým lesem hvězd

 

tady dole je červenec a kůže žhne

všude kolem je Chorvatsko, jeden hloupý bumerang

požáry, lehátka, osekávání básně

 

když oblečení příliš ryche schne

a smrt se vejde do tří teček

na konci nedopovězené věty.

 

Pěkné překážky

Dům je krabice.

existují různé domy a různé krabice, říkají.

ať už podle potřeby, podnebí

ducha či jiných pochybení. tolik jich je

že je občas těžké je rozeznat

 

ale i tak přece, dům je krabice, říkám.

jako je horká pec slunce

žebra vězení pro bezesnou sovu srdce,

čelo sklenice a každá kost flétnou. ne.

nezajímá mě, v jakém pořadí dorazily

 

to už je archeologie domu

a filosofie krabice, nebo naopak.

důležité je, že existují stěny, jestli chcete zdi,

a že ty pěkné překážky jsou všude

každý dům a každá krabice se musí dát zavřít.

 

Klíč k úspěchu, to jsou víčka, v domě okna.

pevnější než dveře, zrádnější; vždy náchylnější k tajemství.

komín je díra v týlu, otvor pro vzduch

proděravělý šídlem, když je v něm zajíc, lépe:

 

výfuk, východ živého ze života.

ne. kouř není duše. není hloupější a nudnější věci,

než je duše. kouř je to, co dům-krabici činí možnou:

zrada zdí. pozvánka k otevření nebe.

 

Čekání na báseň

Ležíš a čekáš na báseň. nehýbeš se.

jako zákeřná lepidlem namazaná

větev, která čeká na ptáka.

 

nejčastěji červenka nebo pěnkava.

číháš slavnostní ve svém mlčení, tichý

jako červenka nebo pěnkava,

která nikdy nepřišla.

pod kůží prostěradla vlažného potem a dechem,

horkého tělem, jako když čekáš na nízkém oblaku.

škrábeš se, kroutíš si palce, mrkáš, občas

pravidelně, jindy ne, ale jsi v klidu.

venku je štiplavá zima, krev mrzne,

kůže napíná záda, vítr šlehá a větve

ořechu škrábou překotně v mlze okna.

to je vše, co slyšíš a vidíš. víš že jsou

mezi tebou a světem skla, aby na tebe nic

nemohlo sletět. ale i tak ležíš a čekáš na báseň.

čekáš na ni.

 

Markovo náměstí

Něco se děje, ale nevím co.

nějaký hrudní koš se rozšiřuje a napíná,

zúžují se stěny žil, ty žlábky, žlázy

vylučují obrovskou žluč nad Záhřebem.

 

takové je nebe těchto dní: noční můra

bez špetky svatosti. blok, ve kterém je něco

načmáráno, a nic tam není načmáráno, zvuk

milionů nohou, které se pohybují.

noční můra, opakují hlasy, noční můra

opakuješ ty. ostré linie, kterými

déšť schází do svých kolejí; nehty, určitě nehty.

okolo zápěstí zavázané listí, protože je podzim a něco

takového bezbolestně prochází. voda

vře v hrncích. psi černě vykvétají. kdo ke mně přistupuje,

přistupuje k tupému zlu: noční můra, opakuju,

noční můra, opakují oni, celá obloha se

shlukla v klíční kost, a nikdo díky naprostému hluku

nikoho neslyší, a všechno je nové, a všechno je trýznivé

a všechno v Záhřebu. oči, talíře, věci,

přes které na sebe hledíme. všechno svaté, všechno ostré,

všechno psi, všechno naše husté hlasy. hovor města,

který by skousnul borovice, hejno, něco

ve vzduchu, pod zemí, ve zdech; něco

nad námi a někde jinde. něco se děje,

nevím co.

 

Historie

Lesní požár, to je, když hoří les.

žár se spouští do korun stromů z jižního nebe:

do listí zamotané zásilky světla

polykají stromy jak slepice hloupý oves.

se stromy je v tom okamžiku konec

jen se to ještě neví. jako když svině polyká pěst.

plamen už šelestí v kapse košile, v jejích

záhybech, a den je každopádně světlejší.

na obzoru, na jeho páteři, v jeho vlasech

dvě jsou slunce; šíře čenichá přítomnou tmou.

nic si pro sebe nenechává, nikam neodchází.

bez smíření; ztichne, teprv když kouř vleze

do slepého ovsa a tady zůstane. všechno se vzpamatuje;

všechno kolem mě brzy se stane sluncem.

myslí si slunce, zatímco spojuje větve s okolním vzduchem.

z kmene na zem sbíhají veverky a zmije.

žář, neznající své jméno, schází jím do měkké

skutečnosti, a ta v sobě pulsuje, tísní se s ptáky

ve stejném šílenství. zatím z kmene se prodere zvíře.

sežere kůru a hřebínky konečně prolomí povrch.

teď kmen ve svém hlubokém mlčení kokrhá.

upomíná ještě na den s příliš velkým sklonem

k odchodu.

potom žár spěchá dolů. krčí se, neslyšná,

někde u kořínků, svátečnost vyhnaná na svůj počátek,

do moudrého mládí. požár sám po sobě silně zatouží.

rozprostře se vysokým rostlinstvem jak úsvit ještě temným

nebem, pozdrav jedním plným i prázdným pokojem.

oblízne listí, oblízne kůru, oblízne kořen, všechno

pomalu oblízne. a bude blíž jednomu i druhému.

nízkému i vysokému bude blíž, krátce začne

a pak bude pokračovat s pustošivou prací. teď už se všechno třese:

mezi vzduchem a zemí už nestojí nic.

některá zvířata odešla a některá jiná zůstala tam

kde jsou. nad nimi celý les v cosi přechází,

nehmatatelně, termální voda, která očišťuje a zastavuje, nějaká

tlumená špína, která utíká, ale nemizí, uzavírá řady.

a všechno je někde a všechno je nikde, a všechno je osvětlené.

lesní požár, to je, když hoří les. požár, to je,

když hoří.

 

Sousedům (moje maso je dnes ráno spuštěná vlajka)

Med se rozpouští v čaji, úplně, na rozdíl ode mě v tobě

a od tebe ve vážné hudbě

 

příliš dlouhé telelefonování, nikdy místo, když potřebuješ

volný stůl, pořád porouchaný výtah

schody běžící do nekonečna, jak rozhovory o politice

a zrovna když si někdo všimne, že se totalita a demokracie

 

odlišují pouze číselnou soustavou

zmizí obraz a vše znovu začíná: hlasy prosakují zdi

 

zcela netělesné, večer se spouští do dlaní jak horník

do jámy, aspoň boty ponechané

 

přede dveřmi dokazují, že existují živí. ale co znamená žít

zatímco zima přichází a kutálí se jako chladný dech z mého hrdla

 

a staví si hnízdo v temné abecedě, všichni ti spěchající neznámí

se známými jmény, odpoledne rozlomené na dvě části, jako Korea

 

čaj, v němž med úplně roztál, neoddělitelně

a ten viskózní roztok je láska; jak se k tobě dostat; jak tě dostihnout?

Z chorvatštiny přeložil Adam Borzič.

Chviličku.
Načítá se.
  • Marko Pogačar

    (1984) je chorvatský básník, esejista a prozaik. Vydal básnické sbírky Pijavice nad Santa Cruzom (2006), Poslanice obični ljduima (2007), Predmeti (2009), Crna pokrajina (2013), Knjiga Praznika (2021) a Ponoćni glagoli (2023). Dále publikoval čtyři esejistické knihy a několik drobných próz. ...
    Profil

Souvisí